Kázání

Milé sestry a milí bratři!

Když se antický čtenář v Matoušově evangeliu dočetl, že Ježíš blahoslaví chudé a plačící, bylo to pro něj těžko pochopitelné a přijatelné. Nač chválit chudobu? Nač vyzdvihovat pláč? Lidé mají být stateční a sebevědomí. Antika obdivovala hrdiny a ne lidi chudé a poražené.

Třetímu blahoslavenství by však antický čtenář rozuměl a přitakal. Tichost ve významu mírnost byla vlastnost žádoucí a doporučovaná. Aristoteles ji vidí jako protiváhu na jedné straně k hněvu a na druhé k netečnosti. Mírnost byla pro antickou kulturu výrazem nadhledu, ale současně i zájmu a pochopení pro potřeby druhých.

Ale nemělo by nám uniknout, že doporučovaná mírnost, velkorysost a shovívavost se podle antických filosofů předpokládala u člověka výše postaveného. Tichost a mírnost je doporučována vladařům, vojevůdcům, boháčům a soudcům – tedy lidem, kteří si tu velkorysost a shovívavost mohli tak říkajíc dovolit. Lidem, kteří už se nemuseli o nic rvát a ničeho doprošovat.

Být tichý a mírný je tedy určitý luxus, který si mohou dovolit lidé dobře postavení a zabezpečení. Ale kdyby byla tichá vdova a sirotek, kdyby mlčel bezdomovec a otrok, byli by sami proti sobě. Jenže právě takové lidi měl Ježíš tehdy před sebou! Zástup těch, kteří potřebovali povzbudit a podpořit, aby se už konečně ozvali. Když je nebude slyšet, když se nepřihlásí o své nároky a práva, zase je všichni jen ošidí a odstrčí.

Mnozí lidé jsou totiž tiší jen proto, že se bojí ozvat. Místo, aby se přihlásili o svá práva, mlčí, protože se cítí odstrčení, umlčení a okřiknutí. Říkají si: Co je nám platné, když se ozveme, když nás stejně nikdo neposlouchá. Mnozí lidé jsou tiší ne proto, že by byli tak mravně silní a vyspělí, ale proto, že to vzdali. Mlčí v práci, mlčí doma a vylévají si zlost pouze anonymně na sociálních sítích. Nechodí k volbám, nezapojí se do občanských aktivit a nechodí ani do kostela. Stále jen v duchu na něco nebo na někoho nadávají, ale nic konkrétního nepodniknou, nezmění a nedomluví.

Ti nejsou tiší, ale zakřiknutí. Nejsou mírní, ale rezignovaní. Nejsou v klidu. Jsou bezradní. Nejsou pokorní, ale uražení. Ale až jednou promluví, bude zle, protože nastřádaná zlost a ukřivděnost vidí rudě. 

Ale právě takovým je určeno dnešní evangelium. Ježíš nás přivádí k myšlence, že tichost nemusí být jen projevem naší slabosti a ponížení. Tichost může být také projevem naší víry. Ježíš říká: I když máte pocit, že vás nikdo neslyší a nebere vážně, Bůh s vámi počítá. I když to vypadá, že váš hlas zaniká a nikdo vám nepomůže, Bůh vám naslouchá a připravuje pro vás změnu.

To znamená, že tichost, kterou si dosud mohl dovolit pouze vladař a boháč, si nyní může dovolit i ten, kdo až dosud mlčel jen z nouze a bezradnosti. Mírnost, kterou si mohl dovolit pouze vítězný vojevůdce, si nyní může osvojit i ten, kdo až dosud všechno jen prohrával. Velkorysost a štědrost, kterou se dosud mohl chlubit pouze ten, na koho se usmálo štěstí, si nyní můžete dovolit i ten, kdo má daleko do kapsy.

Ježíš nepodporuje tichost, která by byla vynucená a nesvobodná. Nemá však na mysli ani tichost, kterou dává člověk na odiv, protože si ji může dovolit. Ježíš blahoslaví a povzbuzuje tichost, která se opírá o víru v Boha, který mluví a jedná za nás (Žalm 37)

Tichý člověk je v Bibli ten, za koho mluví a jedná Bůh. Tichost je výsada a dar, který si člověk osvojí a získá, když uvěří v Boží pomoc a zasadí jí do svého každodenního života

Tichý je podle Bible ten, kdo místo, aby spoléhal na svou vlastní chytrost a na to, co si sám obhájí a vybojuje, svěří své zájmy Pánu Bohu a nechá ho jednat. To ovšem vyžaduje velkou sebekázeň a víru. A přece je to možné a reálné a dokonce to přináší i , jak si nyní ukážeme na několika příkladech.

O kom se v Bibli píše, že byl tichý? V prvé řadě to byl Mojžíš. Největší a zakladatelská postava izraelských dějin. Jak ale mohl být tichý a přitom mít takovou autoritu? Jeho tichost nespočívala v tom, že tiše mluvil, ale v tom, že nikdy neprosazoval sám sebe. Všechny spory, které musel řešit, všechny útoky, kterým musel čelit, odevzdával Mojžíš Hospodinu. Sám nikoho neumlčel a neodsoudil, ačkoli se proti němu vzbouřili i vlastní bratr a sestra. Mojžíš však nikdy nehledal svůj vlastní prospěch, ale dával přednost druhým. Když mu Hospodin nabídl, že skoncuje s Izraelem a s Mojžíše učiní praotce nového lidu, Mojžíš prosil za lid Abrahamův a sám sebe nabídl jako oběť. To je tichý člověk. Ten, kdo nežije pro sebe, ale pro druhé. A jak to Mojžíš dokázal? Vždyť v mládí to byl prchlivý člověk, který se nerozpakoval ani zabít. Ale ve stáří přijal od Boha úkol vyvézt lid z otroctví. A toto poslání mu dávalo nadhled nad všemi malichernostmi všedního dne. Když člověk ví, že má důležitý úkol, nemusí s druhými soupeřit o vliv, ale může se plně soustředit se na své poslání a nad ostatními věcmi mít nadhled.

Další tichou postavou je praotec Izák. Když vyčistil studnu, kterou vykopal jeho otec, přišli sousedé a prohlásili, že voda je jejich. A Izák místo aby se s nimi hádal, mlčky odešel a hledal nový pramen. Ale když našli vodu, byly tu jejich sousedé opět a znárodnili novou studnu jako svůj majetek. Ale ani tehdy nepozvedl Izák svůj meč ani hlas a šel dál. A když mu Hospodin dal najít nový pramen, sousedé už ho nechali v klidu. Dokonce za ním přišli a řekli: Buď naším spojencem, neboť jsme poznali, že s tebou je Bůh.

Tichý je tedy ten, kdo se nepotřebuje hádat a soupeřit, protože ví, že mu Bůh dá víc, než by si dokázal vybojovat sám. Vzdát se tehdy studny, bylo stejně těžko jako dnes ustoupit konkurenci, vyhovět sousedům, vzdát se funkce, ustoupit manželce, zaplatit pokutu nebo uzavřít kompromis v důvěře, že bez boje dá Pán Bůh člověku víc, než když se o to bude rvát a soudit. Není snadné vyznávat tuto životní filosofii, ale křesťanská víra se o to znovu a znovu pokouší.

Tichý byl také pasáček David. I když věděl, že se má jednou z Boží vůle stát izraelským králem, přesto si k trůnu nepomohl násilím, jak bylo tehdy zvykem a pravidlem. Přitom se mohl svého protivníka a nepřítele Saula dvakrát snadno zbavit. Jeho přátelé mu radili: Využij chvíle, kdy ti Hospodin přivedl Saula doslova do rány. Ale David zadržel svou ruku s nožem, a místo aby Saula chladnokrevně probodl, nabídl mu mír. Měl mu co oplácet, ale nevyužil toho. A tak se stal nakonec králem, aniž přitom někoho zabil, odstrčil, podvedl nebo obelhal.

Tichý je ten, kdo dovede čekat a netvrdí, že účel světí prostředky. David však dokázal být tichý ne proto, že byl královský princ a trůn by mu stejně jednoho dne spadl do klína. David byl tichý, protože být králem nebyla jeho touha a ambice, ale povolání, které mu vybral Bůh. Když člověk neprosazuje sám sebe, ale přijme svůj život a schopnosti jako poslání a službu, nemusí na druhé křičet a prosazovat své zájmy, ale tiše počká, až přijde jeho chvíle. A ona přijde, i když nevíme kdy a jak.

Tiché byly podle apoštola i svaté ženy, které na sebe neupozorňovaly, nepředváděly se svými účesy, šperky a drahými šaty, ale zdobili se tím, že respektovaly své muže a neprosazovaly svou vlastní vůli. Tiše přijali rozhodnutí svých mužů, i když jim mnohdy plně nerozuměly, protože věděly, že jejich muži rozhodují o jejich budoucnosti s nejlepším svědomím a vědomím.

Apoštol jmenuje zejména Sáru, která šla věrně s Abrahamem do neznáma, ačkoli nevěděla, jak to celé dopadne. Ale v manželství to jinak nejde. Jeden se musí podřídit druhému, jinak se ti dva nepohnou z místa. A Sára věděla, že když se Abrahamovi podřídí, její muž toho nezneužije a naopak ji podrží a bude pamatovat na její zájmy a potřeby.

Tichosti se proto daří tam, kde si lidé věří a mají se rádi. Manželství, rodina, církev, škola, zaměstnání není prostor k bezhlavému soutěžení, kdo z nás bude lepší a úspěšnější, ale příležitost ke spolupráci a vzájemné úctě. Soutěžení nechme sportovcům, politikům a alfa samcům, ale my zkusme být tiší a mírní.

Tichost je totiž rozumná a nadějná alternativa k věčnému soupeření a ostrým loktům. Člověk sice může křičet a stále na sebe upozorňovat, člověk se může drát dopředu a jít za svým cílem hlava nehlava, ale je otázka, čeho tím nakonec dosáhne.

Ježíš slibuje tichým za dědictví zemi. A to je velké překvapení. Kdyby sliboval tichým nebe a věčný život, to bychom chápali. Ale zdědit zemi znamená, že Ježíšovo evangelium není pouhým příslibem budoucí nebeské spásy.

Evangelium má odvahu říci, že když budeme tiší, přinese nám to užitek a prospěch už nyní na této zemi a v tomto životě. Právě v tom je tajemství a síla křesťanské víry. Opírá se o Boží sliby a je zaměřena do budoucnosti, ale přitom mění už naši současnost a přítomnost. Je jasné, že my lidé Boží království na této zemi nikdy nevybudujeme, ale protože věříme, že jednou to Boží kralování určitě přijde, snažíme se už nyní podle jeho zákonů žít.

Tichost, která zpočátku může vypadat jako pouhá slabost a handicap, se už nyní může osvědčit jako dlouhodobě dobrá strategie. Lidé totiž mají rádi tiché a skromné sousedy i spolupracovníky a vyhýbají se křiklounům. Lidé si váží těch, kteří jsou slušní a ohleduplní a vadí jim ti, kdo na sebe stále jen upozorňují. Tiší mají dveře otevřené a svět je potřebuje jako sůl. Tiší mají budoucnost, kdežto křiklouni dřív nebo později zmlknou.

Pane, prosíme, nauč nás tichosti a pokoře, která se nikam necpe, nikomu nic nevynucuje, nikoho nepřebíhá, ale dovede čekat a doufat, až ty sám nám otevřeš dveře a povoláš nás k dílu. Amen