Příspěvky

Ve sboru Brno I jezdíme na výlety po skupinách. Každé dva roky se jezdí do partnerského sboru v Basileji a při každé návštěvě se sestava 12-15 lidí poněkud obmění. Když pak na výměnu přijedou naši hosté, organizujeme pro ně zase výlet my. V říjnu jezdí na zájezdy pěvecký sbor Cantate Domino, který k sobě do autobusu přibere další zájemce a rodinné příslušníky. Byli jsme tak třeba v Karviné, v Očové, v Nejdku a na podzim se chystáme do Jindřichova Hradce. Součástí je vždy vystoupení pěveckého sboru při bohoslužbách, kázání některého z našich kazatelů a prohlídka některých pamětihodností. Několikrát jsme také byli ve Vídni díky pozvání nedávno zesnulé sestry Fischerové, která vyrostla v německém luterském sboru v Brně. Skvělým organizátorem těchto autobusových zájezdů bývá náš bratr kurátor, který nám nahrazuje průvodce a vymýšlí trasy. Už tři roky také jezdíme na výlety na kolech, bývá jen obtížné najít termín, kdy mohou pokud možno všichni potenciální zájemci. Velmi zdařilé byly kdysi nedělní bohoslužby v přírodě, snad se nám je ještě někdy podaří zopakovat. V červnu bývá také víkendový pobyt na Blažkově pro všechny věkové kategorie.

Je mrazivý podvečer 28. prosince 2012. Před Červeným kostelem plápolá oheň, všude kolem se tísní davy. Reflektory osvětlují malé pódium naproti vstupu do kostela, anděl nad kulisou pouští sněhové vločky. Reproduktory spustily dramatickou hudbu, začíná představení „Betlém“ divadla Husa na provázku. Na pódium vystupuje Josef s Marií, v doprovodu andělů jsou na cestě do Betléma. Po chvíli reflektor ozáří anděla, který nás všechny zve bočním vchodem do kostela.

„Marti, slib mi, že tam nepůjdeš!”, telefonuje mi v sobotu večer bývalá spolupracovnice, nyní důchodkyně. Nemyslí sraz čarodějnic, který kolegyně právě pořádají, ale prvomájovou ekumenickou bohoslužbu za překonání násilí neonacismu, která se má konat od půl jedné před Domem umění.

Letošní vánoční slavnost v Betlémském kostele se začala domlouvat již o letních prázdninách na Blažkově. Mládež se tam nabídla, že by si přípravu tentokrát vzala do své režie. To se také stalo a učitelé nedělní školy s trochou úzkosti sledovali, jak vše dopadne. Přípravy byly náročné. Místo v neděli se zkoušelo několik sobot dopoledne, maminky vařily oběd, děti se učily role nejen zpaměti, ale i skutečně zahrát. Scénu připravovali starší mládežníci. Režii a celou přípravu si vzala na starost Alžběta Michalová s Tomášem Cimrem. Oba jsou studenti JAMU.

V pátek 25. února kolem osmé večer jsme se z různých koutů a různými způsoby dopravili na faru do Strměch. Celkem nás bylo i s farářem devatenáct, z toho tři konfirmandky. Nejprve jsme si museli faru vytopit a trochu upravit tak, aby se nám v ní celý víkend dobře bydlelo. Po večeři jsme si povídali o tom, co kdo z nás dělá, co ho baví a co se mu za poslední rok stalo zajímavého. Pak jsme se pomodlili a šli na kutě.

Předvánoční guláš a sdílení s lidmi, kteří hladoví fyzicky i psychicky, mohli zažít ti, kteří přijali pozvání a přišli 20. prosince vpodvečer před Červený kostel v Brně. Samotná akce byla plánovaná na 17. hodinu, ale již okolo půl páté přicházeli první zájemci, dle vzhledu většinou bezdomovci, a tvořili seskupení podobající se frontě. Na faře se ohřívaly obří kastroly s gulášem masovým i vegetariánským a také se vařil čaj a krájely pecny chleba. Jelikož se to nepřipravilo samo sebou, jistě se zvídavě ptáte: Kdo tvořil tým těchto ochotných a pracovitých lidí? Jak jsem se dozvěděla od hlavního organizátora Pavla Janečka, celkově se na akci podílelo asi 20 mladých lidí, z nichž většina se pravidelně schází ke společnému čtení Bible, rozhovorům a modlitbám.

se konala v sobotu 5. března 2011 ve sboru Brno I na Opletalově ulici. Téma setkání neslo název: Naše církev – jak ji vidíme a jak bychom ji chtěli vidět?

V pozvánce, která byla zaslána do všech sborů, bylo uvedeno, že půjde o jakousi reflexi současného stavu naší církve, o zamyšlení nad tím, jak na tom jsme a kam se chceme ubírat, co se z tradičních projevů víry ukázalo jako nosné a co už je neudržitelné, kde v ekumenickém prostředí vidíme inspiraci a co specifického dokáže dnešní evangelická církev nabídnout.

Červený kostel mě svým zevnějškem vždy poněkud odpuzoval, a snad proto jsem v něm nikdy nebyl. Připadal mě poněkud německý. Uvnitř jsem byl příjemně překvapen. Skromný interiér sboru Českobratrské církve evangelické se podstatně lišil od honosných římskokatolických svatostánků. Zaujalo mě, že se zde návštěvník dozví vše podstatné o historii českobratrské církve od počátků až do současnosti a v křestní kapli i mnohé o historii kostela. Hltal jsem informace o Žerotínech, kteří České bratry podporovali a hlásili se k nim, neboť byli majiteli i našeho městečka. Jako u vytržení jsem stál před epitafem Magdaleny ze Zástřizl, manželky Fridricha ze Žerotína, a studoval ikonografické vysvětlení náhrobního obrazu.

Fejeton Jiřího Smutného, Deník 21.5.2012

V našem sboru se scházíme každou neděli po bohoslužbách ke kávě, čaji a společnému rozhovoru. Ve středu odpoledne na Kavárničce mezi prvním a druhým programem popíjejí sestry a bratři kávu, čaj a k tomu přikusují něco sladkého. Ve středu večer probíhají kurzy Alfa a Beta. Na Alfě se vaří teplé večeře, na Betě se chystá chléb s pomazánkou. Když se konají skautské bohoslužby nebo rodinná neděle, bývá po bohoslužbách společný oběd a po něm následuje přednáška nebo zábavný program.