Proč zrovna Samuelovy? Samuel měl v té době mimořádné postavení. Pomazal první dva krále. Byl prorok, kněz i soudce. Vedl boj a zvítězil nad nepřáteli. Stará tradice připisovala záznamy o vládě Davidově prorokům Samuelovi, Nátanovi a Gádovi. LXX vše spojuje knihy do jednoho celku (čtyři Královské).
Obě knihy Samuelovy pojednávají o Samuelovi a dvou králích (Saul a David).
Knihy královské o Šalomounovi a 19 severoizraelských králích a stejném počtu judských včetně královny. Celkem 40 králů. Pouze první jsou odděleni a pojednává se o nich v samostatných knihách: Saul a David.

Na rozdíl od knih Samuelových je zde málo větších celků a vyprávění. Jejich členění není na první pohled zřetelné. Rozdělení na dvě knihy až od 15. století, za předěl byla zvolena smrt krále Achaba. 2Kr 1,1 „po smrti Achabově“ je totiž obdobou k 2S 1,1: „po smrti Saulově“ i k Joz 1,1 „po smrti Mojžíšově“.

Zařazení v bibli
V hebrejské bibli tvoří jednu knihu, která uzavírá třetí díl – Spisy – je tedy poslední knihou bible. Za knihy Královské je zařadila až LXX. Hebrejský název zní: Události dnů. Jako jediná kniha v bibli zahrnuje celé lidské dějiny od stvoření až po současnost autora. Podobně se to děje v Matoušově evangeliu! Jeroným nazývá tyto dvě knihy: Kronika celé posvátné historie. Odtud pochází tradice nazývat je knihami Kronik.
V LXX dostaly název: paraleipómena = „opomenuté, vynechané“ tj. Knihy opomenutého či vypuštěného. Považují se tedy pouhý doplněk ke knihám Sa a Kr. LXX je zařazuje historicky za knihy Královské před Ezdráše a Nehemjáše.
Knihy Pa patří k nejvíce opomíjeným knihám v bibli. Už ve starověku byly pokládány za pouhý doplněk ke knihám Sa a Kr. Prvních devět kapitol rodokmenů je opravdu poměrně nezáživných. Vzhledem k časovému odstupu od událostí je jejich historická hodnota malá. Ale v posledních letech je tu nová vlna zájmu o tyto knihy. Obsahují totiž promyšlený literární a teologický program.

Počátky židovstva v exilu
Rok 587 – zničení Jeruzaléma znamená takový zářez do dějin Izraelského lidu, že od té doby mluvíme spíš o židovstvu. Svaz všech dvanácti kmenů byl zničen již 721 pádem severního království. Juda se stává dědicem celého duchovního poslání. Ale i on jde po 150 letech do zajetí. Židé už nikdy nevytvořili stát, ani jednolitý národ, jako do té doby, zůstávají však náboženskou obcí. Tak navázali na své původní poslání: být lidem zvláštním a královstvím kněží (Ex 19,5-6).
Po babylonském zajetí končí klasická doba SZ. Josef Flavius říká: Od Artaxerxa bylo napsáno mnoho knih, ale žádná už nemá takovou vážnost,jako knihy dřívější. Končí období prozářené prorockou inspirací. Mišna: Od těch dob působili už jen mudrci, kdežto dříve Duch svatý ( nadsázka ).

Zvláštnosti: Tato kniha je výjimečná tím, že zde Bůh nikde není přímo zmíněn a nemluví se ani o jeho uctívání modlitbou či obětí. Příběh vypadá zdánlivě jako naprosto sekulární. Vypráví o židech, kteří žijí v diaspoře, místo aby se vrátili do Jeruzaléma nebo s nimi byli nějak ve spojení.

Jádro knihy tvoří otázka utrpení člověka. Je to vždy důsledek jeho viny? Jeho fyzické bolesti ustupují do pozadí, jeho utrpení je vnitřní: Proč právě já? Za co? Proč není Bůh spravedlivý? Z hlediska překladu a výkladu je to jedna z nejtěžších knih SZ.

Místo žalmů bylo od počátku v bohoslužbě Izraele. Příklad: 5,8 nebo 66,13-15, kde se mluví o vstupu žalmisty do chrámu. Ta však vypadala jinak než naše evangelická. Bylo to kultické drama. Spasitelné skutky Boží se předváděly dramaticky. Před zajetím v nich měl významnou, ba ústřední, roli davidovský král. Zánikem království došlo ke změnám a nové aktualizaci smyslu starých textů. Král se stává zaslíbeným Mesiášem, jindy individualizován na jedince. Podle Mowinckela byly žalmy součástí novoroční slavnosti, při níž byl vždy znovu nastolen král a hlavní božstvo ( známe to z babylonských slavností). Jiná verze je slavnost vyvolení Jeruzaléma za místo Božího přebývání ( Kraus). Jiní myslí na slavnost obnovení smlouvy ( Weiser). Žalmy byly dynamickou, rostoucí a proměnlivou sbírkou. HIstoricky jsou nekonkrétní, neváží se jen k jedné situaci, aby se hodily pro bohoslužbu.
Je zajímavé vidět zapojení žalmů do života: 1 S 2 – modlitba Chany – podobný žalmu 113. Jonáš zpívá píseň vděčnosti , která je směsí citátu ze žalmů – Jon 2.
Sbírky žalmů kdysi zřejmě tvořily souvislá liturgická pásma k jednotlivým slavnostem. V žádném rukopise či překladu nedošlo k přeskupení žalmů, pouze k přečíslování. Jejich pořadí muselo být pevné a nějak logické. Je to ovšem zpěvník. Vlastní liturgické texty slavností, které četli kněží, k dispozici nemáme.
Celkový počet 150, ale odlišné číslování (Hebr. x LXX a Vulgáta -většinou o číslo o jedno nižší ). LXX překlad je často významově odlišný. Z něho se překládala Vulgáta a tento text přijat ř.k. církví v Tridentinu. Reformační církve překládají z hebrejštiny podobně již i nové katolické překlady.

Tato kniha se dnes těší velkému zájmu. Vyhovuje naší době, která se zajímá o sebe a vztah k druhým lidem. Chápe se jako Boží pomoc v poznání člověka a jeho chování. Fakticky se však nachází mimo hlavní proud SZ. Nejsou tu žádné odkazy na Boží skutky a smlouvu. Je tu málo zmínek o Bohu, chybí náboženský slovník. Někdy se dokonce mluví o světské moudrosti, o „Příručce úspěšného života“. Je to však doklad, jak víra ovlivňovala běžný život Izraelců. Výklad: B. Pípal: Modrost knihy Přísloví, 1992

Kniha, která je blízká dnešním posluchačům. Její skeptický tón zní velmi moderně a současně. Pomáhá lidem, kteří jsou rozčarováni světem i Bohem. Byla však napsána prvotně především pro svou dobu.
Zrcadlí se v ní krize moudrosti, která se jiným způsobem projeví také v knize Jób. Kohelet se s krizí vyrovnává formou vlastního uvažování, není tu jako v Jóbovi osloven přímo Bůh, ani tu Bůh přímo nemluví.

Název – hebrejsky: šir ha šírim – doslova „nejkrásnější píseň“, latinsky Canticum Canticorum