Příspěvky

To jsem celá já. Všude chodím pozdě. Už jsem toho prošvihla spoustu, ale tohle bylo opravdu typické.
Plán rodinné dovolené byl tento: Prohlídnout Jindřichův Hradec, pokud možno i se zámkem, u nějakého malebného jihočeského rybníčku rozbalit stany a přenocovat, „ráno“ v 10.42 úzkokolejkou z bodu A do bodu B (ovšem bez tatínka, ten nás jen hodí na vlak a přemístí se do bodu B autem), z bodu B dále společně autem na zříceninu Landštejn a pak se uvidí.

Když jsem se po této, pro evangelium úspěšné akci vracela domů, uvítaly mě otevřené dveře našeho domu a nikdo v něm. Poličky vyházené, dývídýčko pryč, peněženka a mobil taky pryč. Naštěstí u nás celkem nebylo co vzít a nezvaného návštěvníka určitě něco vyrušilo, jinak by jistě objevil i tu tisícovku, co viditelně trčela mezi kořenkami. Když mi došlo, co se stalo, šla jsem pro souseda. Co kdyby byl záškodník ještě někde v domě. Nebyl. Zavolala jsem tedy policii a v těch třech hodinách, než přijeli, sepsala škodu, zablokovala kreditku a pak střídavě usínala na židli v kuchyni a budila se hrůzou, že to někdo zkusí znovu. Nemohla jsem se ani zavřít, neb s vypáčenými dveřmi se nesmělo hnout. Policie přijela, všechno si nafotila, skoro nic nezapsala a zase odjela.

Vypadalo to na normální víkend na konci prázdnin, který se měl proměnit na konečně pořádný vandr. Ne že by to s dětmi a s manželem nebylo ono, ale vandr s partou z mládí, v maskáčích a s „usárnou“ věstil opravdu zajímavý zážitek.

Chtěla bych se zamyslet nad tím, z kolika zpěvníků jsem za svého, poměrně dlouhého života, zpívala. Nejprve to byl zpěvník zvaný Harfa, ze kterého se zpívalo v mém rodném sboru, původně luterském. Byl to zpěvník bytelný, na dost tuhém papíře, se zlatou ořízkou. Měl dvě části – notovanou a nenotovanou. Byl vydán Evangelickou maticí pro luterské sbory v r. 1915. Z té doby mně utkvěla píseň Jak pěkně svítí denice.

Stojíme uprostřed postní doby. Do těchto čtyřiceti dnů před Velikonoci spadala v církvi od 4. století příprava katechumenů ke křtu. A také vstupovali do vážného pokání veřejně provinilí hříšníci, kteří potom na Velký pátek byli znovu přijímáni ke stolu Páně. Teprve pozdější vývoj poznamenal dobu půstu poněkud jednostranným soustředěním na Ježíšovo utrpení, jeho golgotskou cestu a prolitou krev. To pak dalo vznik tradici citového, někdy až soucitného rozjímání o Ježíšově smrti, jakoby bez souvislosti s vítězstvím ve vzkříšení.