Kázání

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry,Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama.Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna,Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isajea Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy,Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa,Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše.Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše,Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose Amos Joziáše,Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí.Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela,Zorobabel Abiuda, Abiud Eljakima, Eljakim AzóraAzór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda,Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba,Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus.Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct. Mt 1,1-17

Mnoho lidí rozhlašuje své milosrdenství, ale muže spolehlivého kdo najde? Př 20,6

Milí bratři a milé sestry,

když čteme Ježíšův rodokmen, kterým začíná Matoušovo evangelium, možná si ani neuvědomíme zvláštní rozpor a napětí, které v sobě skrývá. Na jedné straně se tu mluví o Mariině panenském početí, ale na druhé straně se mnohokrát zdůrazňuje, že Ježíš pocházel z rodu Davidova. Ale nikoli přes Marii, jak bychom asi čekali, ale přes Josefa, který byl pouhým Ježíšovým pěstounem. To nám připomíná, že v případě Mariina panenství nejde o biologii a smyslem davidovského rodokmenu není genealogie. V obou případech máme před sebou vyznání víry. Důrazy na Mariino panenství i davidovský původ jejího syna chtějí každý svým způsobem povědět, kdo je to Ježíš. A ačkoli jsou ve zdánlivém napětí, ve skutečnosti se vzácně doplňují.

Mariino panenství chce zdůraznit, že Ježíš náš Spasitel, je Božím darem lidstvu. Narodil se z Boží vůle a rozhodnutí. Ježíš není ten nejlepší z nás. Není to žádný representant, který za nás a pro nás něco na Bohu vybojoval. Nebyl to zbožný atlet, který se tak vypracoval, že se nikdy nedopustil hříchu a tak nám svou věrností otevřel nebe. Ježíš nám byl darován a my lidé na tom, že se narodil a žil, nemáme sebemenší zásluhu. Byl to Bůh z Boha. Jeho narození je výsostným projevem Boží milosti a slitování. Žádný mužský k tomu nebyl potřeba. Jen Mariino ano.

Ježíšův davidovský původ chce naproti tomu zdůraznit Boží věrnost a vytrvalost. Ježíšovo narození je vyvrcholením dlouhodobé strategie Božího milosrdenství.. Není to náhlý Boží rozmar, ale promyšlený plán a dílo, které trvá už tisíce let. Ježíšův rodokmen vypovídá o tom, jak se s námi lidmi Pán Bůh doslova piplá. Abraham, Izák, Jákob … Každý z nich pozná kousek Božího milosrdenství a slávy. Každý z nich přispěje svým dílkem do příběhu víry a naděje. Ježíšův rodokmen zřetelně ukazuje, že nic z toho, co se až dosud odehrálo mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzájem, nebylo zbytečné. Všechno si Pán Bůh může a dovede použít! Je to výčet jmen, který nic neskrývá. Jsou v něm nejen hrdinové víry, ale také velcí hříšníci – často v jedné osobě. Jsou tu jmenováni lidé, kteří podváděli, kradli a vraždili. Ale také plakali a činili pokání. Je to příběh lidského klopýtání a selhávání, v kterém se přesto tu a tam zablesknou krásné okamžiky. Přes všechnu lidskou bídu se tu táhne sice tenká ale nepřerušená nit lidského milosrdenství, statečnosti, odvahy a víry, vyvolané Božím slovem a Duchem. Narozením Ježíše v rodině Josefově z rodu Davidova se Pán Bůh k tom všemu přiznává a hlásí. K Abrahamově víře, k Izákově skromnosti, k Jákobově vytrvalosti, k Davidově statečnosti, k Šalomounově moudrosti. To všechno je už sice dávno pryč, ale mělo to smysl. Jednotlivé příběhy a životy tu na sebe zvláštním způsobem navazují a tvoří jeden veliký celek, který nikdo z těch, kteří ho tvoří, nemohl postihnout a pochopit. Můžeme to vidět teprve zpětně a je to pro nás velké povzbuzení. Díky tomuto rodokmenu si uvědomíme, že naše krátké a často nepříliš podařené životy tvoří řetěz, kde je každý článek stejně důležitý. To, co si předáváme z generace na generaci nejsou jen peníze, pole a domy, ale také naděje a víra, že jsme předmětem Boží péče a dobroty. Náš život je součástí většího celku, který nevidíme. Náš život má smysl teprve v souvislosti s životy druhých lidí. S těmi, kteří tu byli před námi, s těmi, kteří jsou tu s námi a s těmi, kteří přijdu po nás. Na ty všechny bychom měli myslet, když ráno vstáváme a večer uléháme.

Rád bych dnes ukázal tuto souvislost na příběhu moabské Rút a jejího manžela Boaze, o jejichž svatbě v Betlémě jsme před chvíli četli. Jejich jména totiž tvoří nepominutelnou součást rodokmenu krále David a Ježíše Krista..

Ti dva se seznámili a potkali za velmi zvláštních okolností. Rút přišla do Betléma z Móabské země. Byla vdovou po Machlónovi, který kdysi se svým otcem Elimelekem, matkou Noemi a bratrem Kiljónem, opustil rodný Betlém a odešel do pohanské země. Tam se oženil s móabskou Rút, ale brzy na to zemřel, aniž zplodil syna a dědice. Podobný osud potkal i jeho bratra a nakonec zemřel i jejich otec. Zůstaly jen tři vdovy. A to bylo zlé, protože ženy tehdy nemohly dědit a vlastnit majetek a zůstaly bez prostředků, dokud se znovu nevdaly.

Ale stala se zvláštní věc. Rút se na rozdíl od své švagrové Orpy rozhodla, že místo aby se vrátila do otcovského domu a znovu se vdala, postará se o svou tchýni Noemi, odejde s ní do její země a dochová ji tam až do smrti. Byla to od ní veliká oběť a statečnost. Mnozí mysleli, že se Rút zbláznila, protože vůbec nemyslela sama na sebe.

Rút se sice mohla v Betlémě vdát, ale kdyby si vzala cizího člověka, její tchýně by tím skončila v naprosté bídě. Do cizí rodiny by si jí nikdo nevzal. Rút proto zůstává sama, pečuje o tchýni a nehledá si muže. Je to však život bez perspektivy. Bez jakéhokoli zajištění, naděje a budoucnosti. Těm dvěma nezbývalo, než aby Rút chodila sbírat po strništích to málo, co tam bylo ponecháno chudým a bezdomovcům.

Ale Bůh skrytě vedl móabskou Rút na pole může jménem Bóaz. Byly zrovna žně a když Boaz přišel mezi své čeledíny, , všiml si osamělého děvčete, které paběrkovalo na jeho polích. Zeptal se , kdo je ta žena a když mu řekli, že mobská Rút, pozval ji o polední přestávce k jídlu. A nejen to. Řekl jí, že si váží toho, jak se ujala své staré tchýně. Dal ji bohatě najíst a nasypal jí ještě na cestu domů plný pytel zrní. Až potud to vypadá jako romantický příběh. Bohatý statkář se zamiluje do chudé vdovy a skončí to veselkou. Ve skutečnosti to však bylo daleko složitější a Rút si na Bóaze nemohla myslet ani náhodou.

V Izraeli totiž platil tzv. levirátní zákon. Když zemřel muž bez dětí, měl si vzít jeho bratr svou švagrovou za manželku a první dítě, které se mu s ní narodilo, neslo jméno jejího zemřelého manžela. Pokud neměl zesnulý bratra, měl se vdovy ujmout jiný nejbližší příbuzný. Byla to ovšem povinnost, které se každý hleděl vyhnout! Kdo by se chtěl starat vedle vlastní rodiny ještě o cizí dítě a ženu. Navíc by se jeho děti musely dělit o dědictví. Byl to zákon, z kterého se tedy každý snažil nějak vyvléci.

V Betlémě žil muž, který byl z Elímelekovy rodiny a u kterého mohly obě ženy hledat jakési zastání. Jedině on si mohl teoreticky vzít Rút za ženu a ujmout se tak dědického podílu po jejím zemřelém manželovi. Jenže tento muž o Rút neprojevil sebemenší zájem. Byla mu lhostejná. Rút za ním nemohla jít a říci: „Vezmi si mě za ženu.“ Mohla jedině čekat, jestli si jí sám všimne. Jinými slovy: obě ženy se dostaly do slepé uličky. Jediný, kdo jim měl a mohl pomoci, o ně ani nezavadil. Čekala je proto jen bída a zapomnění. Vdova bez dětí byla tehdy považována za mrtvou a uschlou větev. Nikdo si ji nevážil a její bída byla považována za boží trest. Myslím, že všichni známe podobnou situaci. Je člověk, často i blízký příbuzný, od něhož čekáme pomoc, ale jeho to ani nenapadne.

Bóaz se však odvážil statečného a výjimečného činu. Před celou vesnicí vyzval Elímelekova příbuzného, aby splnil svou povinnost, převzal pole zemřelého, oženil se s Rút a postaral se také o Noemi. Ten muž to však rozhodně odmítl se slovy, že nechce zničit své vlastní dědictví. Nebude se přece starat o tři další hladové krky.

Divíte se mu? Dnes se mnohé rodiny rozmýšlí, jestli uživí druhé či třetí dítě. Tehdy to přece bylo mnohem těžší. Není to tak dávno, kdy byl v Betlémě hlad, že odtud lidé utíkali do ciziny. Ale Bóaz se zachoval jako správný muž a řekl svému příbuznému:

„Jestliže ty o Rút nestojíš, já ano. Já se hlásím o tohle pohrdané dědictví. Já si ji vezmu za ženu a zachovám jméno Machlonovo. Zplodím mu dítě, kterého se nikdy nedočkal a postarám se také o Noemi.“

Elimlechův příbuzný s tím velice rád souhlasil a tak si podle tehdejšího způsobu zul střevíc a dal ho Bózaovi. Kupní smlouva i manželská smlouva tím byla potvrzena. Dodnes se přece říká, že se někdo „z něčeho vyzul“.

Bůh pak dopřál Rút, aby otěhotněla a narodilo se jí dítě. Jako jeho otec byl do matriky zapsán zemřelý Machlón, a jako jeho matka moabská Rút. A protože otec, který synům dává jméno, už nežil, dostal chlapec jméno od betlémských žen. Pojmenovaly ho Óbed, to je Ctitel Hospodinův. Jen díky němu se Noemi mohla ujmout majetku svého zemřelého manžela a přestala žít v bídě.

Ale proč si o tom dnes tak dlouze povídáme? Myslím, že je to krásný příklad toho, že v Betlémě kdysi dávno dokázali nejprve jedna žena a pak i jeden muž zapřít sami sebe, obětovat své vlastní plány a postarat se o druhého. Někdo si možná myslí, že takový čin ani nestojí za řeč. Ale u Pána Boha se právě takové maličkosti počítají. Pán Bůh si takových skutků váží a nikdy na ně nezapomíná. Kdepak by Bóaz mohl tušit, že milosrdenství, které prokázal vůči cizí a chudé ženě, se bude připomínat ještě po tisíci letech při narození Spasitele světa ( a dokonce ještě po třech tisíce letech v Betlémském kostele). Kdepak by Rút mohla vědět, že láskou, kterou prokázala své tchýni, se zapojí do Božího plánu záchrany všeho lidstva. Jenže právě v takových malých a zdánlivě zapomenutých činech žije naděje a sláva lidského pokolení. Takových činů si Bůh používá, aby mohl pokračovat ve svém díle.

Ten bezejmenný příbuzný, který se tak snadno vzdal moabské Rút, by se měl ještě dnes stydět a tlouct do hlavy. Vždyť mohl být zapsán do rodokmenu krále Davida a stát se předkem Ježíše Krista! Místo toho skončil v zapomnění. Bible schválně neuvádí jeho jméno. Tak jen tomu s každým, kdo myslí jen sám na sebe a ze všeho se chytře vyzuje.

Ale Boaz, který zplodil dítě svému příbuznému a vzdal se tak svého dědictví, je zapsán zlatým písmem v Boží knize života. Je to zvláštní. V rodném listu Óbéda měl být podle zákona zapsán Machlón, první muž moabské Rút. Ale bible opakovaně uvádí Bóaze. Tehdejší notář i matrikář by to jistě chtěl opravit. Podle zákona to bylo dítě Machlónovo. Boaz, k němu neměl žádné právo. Ale poslední slovo má vždycky Bůh. A ten to dítě podle bible přiřkl skutečnému otci. Bóazovi, který prokázal milosrdenství. Tomu, který nečekal slávu ani bohatství, ale splnil svou povinnost za druhého. Právě k takovým činům se totiž Bůh hlásí. Takové činy kdysi dláždily cestu Ježíše Krista a stejné činy připomínají Boží slávu i dnes. Ke všemu, co konáme nezištně a z lásky se Bůh jednou přizná, stejně jako se již přiznal k Boazovi a Rút. Lidská dobrota a milosrdenství kdysi ozdobily jednu z nejmenších vesniček v Izraeli. A Pán Bůh si vybral po mnoha letech právě toto místo, aby se tu narodil jeho jednorozený Syn. Snad se příliš nepletu, když řeknu, že si Bůh toto místo zvolil proto, aby nám ukázal, že když ustoupíme a obětujeme se pro druhé, nejen že z toho mají již nyní radost tiší a upřímní na této zemi, ale že se to nikdy neztratí a v budoucnu bohatě zúročí, přestože nevíme kdy a jak. Až jednou vejdeme na hostinu, na kterou nás pozval náš Spasitel, budou si andělé v nebi vyprávět o tom, co jsme kdy udělali z lásky. Všechno ostatní se ukáže být zbytečné.

Jiří Gruber, Brno, 11.12. 2005