Kázání

Matouš 18,21-35

Všichni víme, že se ve světě rozmáhá zlo. Vidíme to ve zprávách v televizi, čteme o tom v novinách, bohužel se s tím setkáváme osobně.I my to zlé ve světě rozmnožujeme – třeba tím,že jsme na sebe zlí, že se nemáme rádi, že nedovedeme jeden druhému pomoci, že mluvíme o druhých lidech nepěkné věci. Ježíš tohle dobře věděl a proto kladl svým učedníkům na srdce, jak mají druhé bratrsky napomínat, napravovat a odpouštět.

Na to si asi vzpomněl učedník Petr a chtěl se zeptat, kolikrát je třeba napomínat a odpustit. Petr vyrůstal v krajině,kde se lidé učili, že odpustit se má jednou, dvakrát i třikrát, ale po čtvrté už ne. Tak učili židovští rabíni. Odvolávali se přitom na proroka Amose,že prý Bůh taky odpouští jen třikrát a počtvrté už nikoli. To jsou ty výroky: pro trojí zločin, ba pro čtvrtý soud neodvolám, praví Hospodin. (To je Amos .kapitola) Petr jako zbožný Žid své doby samozřejmě znal. Od Pána Ježíše se ovšem naučil, že spravedlnost učedníků musí být hojnější než spravedlnost farizeů.Proto i to odpuštění musí být větší než u farizeů. A tak si Petr myslel: třikrát odpustit, to je málo.Když víc, tak víc – dvakrát víc, to je šestkrát, no řekněme sedmkrát, to už je dokonalé. A možná čekal, že ho Ježíš pochválí, jakže dobře pochopil jeho učení.

A Pán Ježíš místo toho vypráví Petrovi, všem učedníkům i nám jedno ze svých podobenství o nebeském království. Vypráví je jako odpověď na otázku: Co mám dělat, když mi někdo ublíží? – Najít správnou odpověď na tu otázku není nic těžkého, že bratři a sestry. Máme přece odpouštět. Tak to od nás očekává Pán Ježíš, to přece víme. Ale ono se to snadno řekne, ale těžko se to dělá. Odpustit není lehká věc. Docela jistě každý z nás ví o někom, kdo nám moc ublížil. A my se mu nemstíme, to jasně ne. Ale už s ním třeba nekamarádíme, vyhýbáme se mu, není nám sympatický. Nic mu neřekneme, ani na něj nemyslíme, ale on třeba cítí, že jsme mu doopravdy neodpustili.

Denně se modlíme:odpusť nám naše viny …. Jak je to díl? – opravdu odpouštíme?

A přitom je tolik věcí, které jsme zavinili my, které nám mají odpouštět jiní lidé. Svým jednáním jim ubližujeme a zarmucujeme Pána Boha. Tím, co jsme udělali špatně i tím, co dobrého jsme jim opomenuli udělat:komu jsme nepomohli, neporadili, pro koho jsme neměli čas. A to jde možná vůbec nejvíc- ne že bychom něco udělali, ale právě že jsme neudělali nic tam, kde jsme mohli a měli něco udělat.

Ono se řekne odpouštět, ale co když se setkám s nepochopením, co když toho někdo zneužije? To se opravdu může stát. Vždycky se najdou lidé, kteří dovedou lásky a dobroty zneužít. Všechno skutečně nové ve světě naráží na odpor. Ani u revoluce nenásilné lásky, kterou přinesl do našeho světa Ježíš z Nazareta, tomu nemohlo být jinak.Ve světě totiž vládnou docela jiné zákony – zákon msty nenávisti. Divoká píseň Lámechova,, kterou jsme četli z 1.Mojžíšovy vyjadřuje to, že se člověk cítí v tomto světě nejistý a chce se zabezpečit hrozbou a silou.

Ježíš přišel do tohoto světa, aby nám ukázal, že dobrota, láska a odpouštění mohou proměnit svět, v němž dosud vládla je bezbřehá msta Kainových potomků. Ježíšovi učedníci mají lidem ukázat stejně bezbřehou lásku – tu lásku, kterou sami u Pána Ježíše objevili a která je proměňuje. Ježíš lidem prokazoval milosrdenství, aby je učinil milosrdnými. Takový život začíná pod Božím působením.

Petr poznal dobrotu a lásku svého P8na. Poznal ji v tom, že Ježíš měl zájem o to, co on Petr dělá. Jednou se vracel z nočního lovu a nic nechytil. Tenkrát mu Ježíš pomohl a Petr vytáhl plné sítě. A pak ho Ježíš pozval, aby se stal jeho učedníkem. A Petr šel, protože viděl, že ho má Pán Ježíš rád.

Každý člověk je rád, když ho má někdo rád. I my jsme rádi, že nás má někdo rád. Máme rodiče, kteří se o nás starají, máme přátele, kterým můžeme důvěřovat, a víme taky, že nás má rád Pán Bůh. Tohle všichni nemají. Jsou děti a lidé, kteří žijí bez lásky. Jsou jako nemocní. Proto nedovedou odpustit. Ale my jim svým odpuštěním můžeme pomoci pochopit, že i na nich někomu záleží, že i je má někdo rád. Tak se má láska a odpuštění po světě šířit. Tak mohou lidé poznávat Boha. Neboť kde je dobrota a láska, tam je také Bůh – to zpívali už naši dávní předkové ve víře.

Na podobenství o muži, který nechtěl odpustit, zarazí několik věcí:

1. obrovská výše dluhu. Šla do milionů. Takovou sumu si neumíme představit. Nikdy jsme s tolika penězi do styku nepřišli. Je to jaksi mimo náš obzor. Naproti tomu ten obnos, který dlužil jeden služebník druhému, ten si představit umíme. A asi jsme už každý někdy někomu půjčili nějaké peníze, které jsme pak horkotěžko dolovali zpět. A mnohdy jsme se s půjčenou sumou mohli rozloučit navždy. Nesrovnatelnost obou sum, o které tady jde, ukazuje, jak nesrovnatelné je to, co dluží lidé nám s tím, co dlužíme Bohu. Ale zároveň – obojí dluh spolu souvisí. Na jiném místě to Ježíš říká s nepříjemnou jasností: neodpustíte-li, nebude vám odpuštěno.

2. Ten král dal mnohem víc, než oč ho ten služebník prosil. Služebník prosil o poshovění, o úlevu, o odložení splatnosti. Král dobře věděl, že by ten dluh nikdy nesplatil – vždyť šlo o obnos větší, než byl výnos celé provincie za 10 let. Takový je Bůh. Velkoryse odpouští, protože bychom si jeho milost nikdy nezasloužili. A tato velkorysost zavazuje, i nás.

3. Ten služebník si vůbec neuvědomil, že ho ten druhý sluha prosil stejnými slovy, se kterými on sám před chvíli klečel před králem. Tvrdé srdce si samo připravuje zkázu. Boží odpuštění si můžeme podržet jen tehdy, jestliže se otevřeme pro bližního. Kdo neodpustí bližnímu, ten se sám odpuštění zbaví.

4. Petr si myslel, že může počítat, kolikrát má odpustit. Ale dokud počítáme, potud nechápeme, co je to odpuštění a láska. Pokud počítáme, nechápeme, že život je všechno možné, ale vposledu vždycky dar a milost.Pokud počítáme, kolikrát odpustit, nechápeme, co to odpuštění je. Kde bychom byli, kdyby Bůh počítal, kolikrát může odpustit nám! Když jsme přijali odpuštění, když víme, že je nám odpuštěno, jsme osvobozeni od myšlenek a plánů na pomstu či odvetu. Tvrdý zůstává jen ten, kdo odpuštění nepřijal.

5. A to se právě stalo tomu služebníkovi. Sotva vyšel od krále, zapomněl, co prožil a dostal. Takový je člověk. Když prosí, je pokorný a zkroušený. Ale když máme sami něco dát, tak to je horší. Chceme, aby nás Bůh osvobodil od naší minulosti, ale děláme málo pro to, se jiní nemuseli třást o svou budoucnost. Chceme, aby od nás Bůh odejmul strach a jiní se bojí, jakou budeme mít náladu při příštím setkání…

6. A ještě něco – tohle vypravoval Pán Ježíš učedníkům ne o těch druhých. To říkal pro ně! Protože i Ježíšův učedník má někdy příliš dobrou paměť- na dluhy těch druhých. A může se stát, že i kvůli Ježíšovu učedníku nemůže někdo spát. A to zas proto, že na něco máme špatnou paměť. Lehce zapomínáme, za jakou cenu nám Bůh odpustil. „Odpuštění není nic snadného. Má-li odpuštění přetrhnout řetěz příčin a následků, stane se to tak, že odpouštějící z lásky bere na sebe odpovědnost za následky toho, co jsi udělal ty. Odpuštění proto vždy obsahuje oběť. A ten Boží impuls k odpuštění snadno přehlédneme. Olga Tydlitátová