Příspěvky

Ten příběh je nám známý už od nedělní školy a z náboženství. Patří k těm barvitým vyprávěním Starého zákona z doby dobývání země. Izrael pod Jozuovým vedením přešel řeku Jordán a tak vstoupili do zaslíbené země. Konečně – po tom dramatickém útěku z Egypta tenkrát v té noci, konečně – po těch čtyřiceti letech putování pouští, konečně jsou u cíle, doma, ve své zemi. Jenže ta země nebyla pustá a prázdná. Bydleli tam lidé, měli tam svá hrazená města, pole, pastviny, stáda dobytka…

Jan 14,15-24

Držme se neotřesitelné naděje,kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.Žd 10,23

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.Ř 5:12 – Ř 5:19 (CEP)

Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.2 K 4:6 – 2 K 4:10 (CEP)

Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. Efezským 3,2-3+5-6

Jeruzalém, kolem roku 530 před našim letopočtem. Lidé tam žijí tak, ze dne na den, setrvačností.

Každodenní únava dávno zadusila naději. Zvykli si už na novou situaci, na nový stát. Kde bylo ještě před několika lety nadšení plné výbušné síly, tam je dnes resignace. Zázrak návratu svobody vyústil do zklamání. Všude vládne lhostejnost, korupce, podvody. Velké historické události mají své stinné stránky – čím větší zvrat.,tím temnější a hlubší stíny. Ne, poušť se nestala rájem, v nějž doufali.

1.Korintským 1,26-31

Bylo to v zimě roku 1940. Byl jsem zase jednou uvězněn gestapem za slavnostní řeč, kterou jsem měl ve velkém průmyslovém městě. Opět jsem zasmušile seděl ve své ledově studené cele. Kdyby to aspoň byla cela! Ve velkém sklepě policejního presidia zařídili prostě několik místností pro zvláštní případy. Dole to vypadalo strašně. Hotové peklo. Špinavé stěny, zasmušilá tma. Ale především celá atmosféra. Člověk slyšel tu a tam prásknout železné dveře, nadávky dozorců nebo klení ze sousedních cel.

Kazatel 7,1-2

Americký spisovatel arménského původu Willian Saroyan v jedné své knize píše: “Bůh miluje toho, kdo prohrává. Nenávidí toho, kdo vyhrává. A nedá ani zlámanou grešli za toho, kdo nikdy není ani tím ani oním.” A pokračuje: “Proč miluje prohrávajícího? Protože ten člověk ví. Co ví? Ví alespoň to, že prohrál a to z něho dělá kohosi skutečnějšího, opravdovějšího, než by třeba byl jinak.Proč nenávidí vyhrávajícího? Protože vyhrávaní dělá z člověka blázna: vnuká mu pocit, že je ohromný, že mu nic nemůže vyjít špatně, že je jedna ruka s Bohem, což Bůh nemá rád…” Moudrá slova, že.