Povolání Abrama
1I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ 4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
Ten příběh začíná větou: I řekl Hospodin Abramovi. (Gn 12,1a) Mluví k nám Bůh? I dnes? Jak? Na tuto otázku přijde odpovídat, ale nejde to jinak než skoro šeptem. Občas jej zaslechnu. Občas se mě dotkne. Alespoň já jsem udělal tu zkušenost… Myslím, že mluví různými způsoby. – Tím, co mě potkává, mluví v tom, koho potkávám – lidmi. Někdy si použije moji mysl, ve které se pojednou cosi neodbytně ozývá. A také a hlavně mluví těmi starými biblickými příběhy. Pustíme-li si je k sobě, je v nich moc, která nás může změnit, posunout, oslovit. Ale vždycky jde o nastavení, zda chci zaslechnout, zda si dám práci a udělám čas.
Židovští rabíni k tomuto biblickému vyprávění vytvořili ještě jedno, jakousi ilustraci. Abramův otec se jmenoval Terach a prý se živil výrobou domácích bůžků, dřevěných soch. Abram je měl prodávat. Těžko říci, zda lidé věřili v moc dřevěných věcí z krámku odnaproti, nebo v moc těchto věcí propojit je se vzdálenými božstvy. A Abram se začal ptát: Jak může změnit, ovlivnit můj život něco, co vyrobil můj otec? Utvářím si svůj život jen já sám? Kdo a co jej utváří, ovlivňuje? Na čem stavím? Kdo udělal mě? A kdo mého otce? A jeho otce? A to všechno kolem? A kde se vzalo slovo „bůh“? A tak začal Abram hledat, naslouchat, sestupovat hlouběji…
Zpátky k Bibli. Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce. (Gn 12,1b) Znamená to: Opustit kořeny, jistoty, bezpečí známého. Jít do sebe, zpytovat a zároveň vykročit ze zabydlenosti, pohodlnosti. Přeskupit hodnoty – nemít na prvním místě ani dům, ani mateřský jazyk, ani sebe, dokonce ani rodinu. Připustit si, přiznat, že to nač spoléhám, je pevné jen dočasně, je jistotou jen zdánlivou. Udělat krok do neznáma. Zaposlouchat se. Nelpět na známém, bezpečném a někdy také zatuchlém.
O Abramovi se mluví na ulicích, lidé si na něj ukazují: Prý mu nevyhovují naše způsoby života, prý se mu tu mezi námi nelíbí, prý nevěří v naše bohy, v naše jistoty. Prý slyší nějaký hlas, který jej směřuje jinam. Prý prodal dům a místo toho koupil ovce.
Pořád znovu se v Bibli objevuje motiv: neotročíš něčemu, nedržíš se moc věcí, vztahů, lidí; neztratil se ti Bůh? Čemu se klaníš? Nesměješ se moc lidem odvážným, aktivním.
Vykročit ze zabydlenosti znamená i něco obětovat. Něco také Pánu Bohu dát, nabídnout. Třeba vlastní zvyky, zlozvyky, hříchy a hříšky. Může to bolet.
Kam má Abram jít, kam máme jít? V Bibli se tomu říká různě: země zaslíbená, království boží, nebe, nová země. Pán Bůh Abramovi neřekl, jak to tam bude vypadat, ale slíbil mu, že bude s ním – předpokládá to však vyjít, důvěřovat mu, spolehnout se, otevřít se.
Budeme nějakou dobu číst ty příběhy o praotcích z 1. Mojžíšovi, z knihy Počátku, mockrát se tam objeví slovo „požehnání“. Jen dnes čtyřikrát. Myslím, že to znamená, že Pán Bůh Abramovi nabízí, že bude jeho průvodcem na cestě, že bude jeho život obohacovat, zmnožovat, dělat dobrým, plodným. (Ale možná jinak než se čeká.)
Ten Abramův příběh byl a může být požehnáním pro druhé – třeba pro nás. Požehnáním, protože inspirací – vdechne druhým, že to jde, že je to možné – zkusit to s neviditelným Bohem. Požehnaným bude, požehnání dostane ale i ten, kdo to napodobí, kdo se přidá k bláznivě vypadající cest do neznáma.
Být někomu požehnáním (třeba těm nejbližším, kteří mě vidí v neděli ráno vstávat) může spočívat vtom, že kromě úšklebků vzbuzuji i otázky, inspiruji k nim.
Abram nešel sám. Musel pro to získat svou manželku. Mluvit s druhým o víře, pomodlit se, může být to úplně intimnější. Abram se neodřízl úplně, bezhlavě, od všeho. Nestal se z něho fanatik, neuzavřel se do jakéhosi svého světa. Nepřestal se přiměřeně starat o to, co bude jíst druhý den.
Mít Boha na prvním místě, ptát se ho, měnit svou cestu, neznamená přestat dělat to, co k životu patří.
Když došel do země, postavil oltář. Poděkoval. Zkouší dál mluvit s Bohem – udělat si čas a prostor, naslouchat.
(Jestli mají kostely nějaký smysl, kromě prostoru ke scházení, tak v tom, že jsou znamením toho, že i tu byl a je někdo, kdo věří v Boha, schází se kvůli tomu.)
Takto nějak vypadá víra. Proto ten Abramův příběh čteme. Víra je jako když se někdo zvedne, přestane spoléhat na to, co se dá vzít do dlaně, obkroužit očima a vydá se trochu do neznáma.
I pro naši víru platí, že se musí hýbat, že ani ona nemůže zastydnout, zaschnout, ustrnout, že si nemůžeme vystačit s tím, k čemu už jsme se promysleli, prověřili, co už zažili. Hrozí, že by se z zabydlených obrazů víry staly modly, na jejichž podstatu se už neptáme. (Třeba tohle byl pro mě jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl změnit působiště… aby i moje víra od vás dostala nové podněty.)
Dnes tu my s Ivou s vámi a vy s námi začínáme, vycházíme na cestu. Kdo trochu znáte ten příběh Abrama, Abrahama a Sáry, tak víte, že je hodně pestrý. Občas Bůh mluví hlasitě, občas není slyšet, občas jde Abram pevným krokem s Bohem a občas pěknými oklikami. Cesta je jiná než si představoval. Někdy to na ni dost bolí, ale také se na ni jí, pije, raduje se, objevuje. Kéž by taková byla i ta naše.