Kázání

Kazatel 7,1-2

Americký spisovatel arménského původu Willian Saroyan v jedné své knize píše: “Bůh miluje toho, kdo prohrává. Nenávidí toho, kdo vyhrává. A nedá ani zlámanou grešli za toho, kdo nikdy není ani tím ani oním.” A pokračuje: “Proč miluje prohrávajícího? Protože ten člověk ví. Co ví? Ví alespoň to, že prohrál a to z něho dělá kohosi skutečnějšího, opravdovějšího, než by třeba byl jinak.Proč nenávidí vyhrávajícího? Protože vyhrávaní dělá z člověka blázna: vnuká mu pocit, že je ohromný, že mu nic nemůže vyjít špatně, že je jedna ruka s Bohem, což Bůh nemá rád…” Moudrá slova, že.

Kazatel 9,7
Když se řekne kniha Kazatel, vybaví se čtenáři bible slovo marnost – toto slovo tu přece nacházíme tak často! Máme tedy v paměti více méně zafixováno, že se jedná o pesimistický text. V novém ekumenickém překladu čteme slovo „pomíjitelnost“ nebo „šalebnost“, což není o nic lepší. Je však poselství knihy Kazatel opravdu tak neútěšné? Jak se s tím rýmují slova, která jsem četla jako základ kázání? Co vlastně znamená slovo marnost?

Matouš 18,21-35

Všichni víme, že se ve světě rozmáhá zlo. Vidíme to ve zprávách v televizi, čteme o tom v novinách, bohužel se s tím setkáváme osobně.I my to zlé ve světě rozmnožujeme – třeba tím,že jsme na sebe zlí, že se nemáme rádi, že nedovedeme jeden druhému pomoci, že mluvíme o druhých lidech nepěkné věci. Ježíš tohle dobře věděl a proto kladl svým učedníkům na srdce, jak mají druhé bratrsky napomínat, napravovat a odpouštět.

Lukáš 10,38-42

Vynořuje se tu letitý rozpor, který časem narostl do nesmiřitelného dualismu: sedět nebo kmitat, činit nebo meditovat, angažovat se nebo se modlit.Ve společnosti sekularisované pak lze ten protiklad vyjádřit jako slušně žít a neškodit proti chodit do kostela. Obvyklé resumé zní: křesťan je ten, kdo žije počestně.Křesťansky se žije dodržováním desatera, té druhé desky.