Kázání

Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. Efezským 3,2-3+5-6

Jeruzalém, kolem roku 530 před našim letopočtem. Lidé tam žijí tak, ze dne na den, setrvačností.

Každodenní únava dávno zadusila naději. Zvykli si už na novou situaci, na nový stát. Kde bylo ještě před několika lety nadšení plné výbušné síly, tam je dnes resignace. Zázrak návratu svobody vyústil do zklamání. Všude vládne lhostejnost, korupce, podvody. Velké historické události mají své stinné stránky – čím větší zvrat.,tím temnější a hlubší stíny. Ne, poušť se nestala rájem, v nějž doufali.

1.Korintským 1,26-31

Bylo to v zimě roku 1940. Byl jsem zase jednou uvězněn gestapem za slavnostní řeč, kterou jsem měl ve velkém průmyslovém městě. Opět jsem zasmušile seděl ve své ledově studené cele. Kdyby to aspoň byla cela! Ve velkém sklepě policejního presidia zařídili prostě několik místností pro zvláštní případy. Dole to vypadalo strašně. Hotové peklo. Špinavé stěny, zasmušilá tma. Ale především celá atmosféra. Člověk slyšel tu a tam prásknout železné dveře, nadávky dozorců nebo klení ze sousedních cel.

Kazatel 7,1-2

Americký spisovatel arménského původu Willian Saroyan v jedné své knize píše: “Bůh miluje toho, kdo prohrává. Nenávidí toho, kdo vyhrává. A nedá ani zlámanou grešli za toho, kdo nikdy není ani tím ani oním.” A pokračuje: “Proč miluje prohrávajícího? Protože ten člověk ví. Co ví? Ví alespoň to, že prohrál a to z něho dělá kohosi skutečnějšího, opravdovějšího, než by třeba byl jinak.Proč nenávidí vyhrávajícího? Protože vyhrávaní dělá z člověka blázna: vnuká mu pocit, že je ohromný, že mu nic nemůže vyjít špatně, že je jedna ruka s Bohem, což Bůh nemá rád…” Moudrá slova, že.

Kazatel 9,7
Když se řekne kniha Kazatel, vybaví se čtenáři bible slovo marnost – toto slovo tu přece nacházíme tak často! Máme tedy v paměti více méně zafixováno, že se jedná o pesimistický text. V novém ekumenickém překladu čteme slovo „pomíjitelnost“ nebo „šalebnost“, což není o nic lepší. Je však poselství knihy Kazatel opravdu tak neútěšné? Jak se s tím rýmují slova, která jsem četla jako základ kázání? Co vlastně znamená slovo marnost?

Matouš 18,21-35

Všichni víme, že se ve světě rozmáhá zlo. Vidíme to ve zprávách v televizi, čteme o tom v novinách, bohužel se s tím setkáváme osobně.I my to zlé ve světě rozmnožujeme – třeba tím,že jsme na sebe zlí, že se nemáme rádi, že nedovedeme jeden druhému pomoci, že mluvíme o druhých lidech nepěkné věci. Ježíš tohle dobře věděl a proto kladl svým učedníkům na srdce, jak mají druhé bratrsky napomínat, napravovat a odpouštět.

Lukáš 10,38-42

Vynořuje se tu letitý rozpor, který časem narostl do nesmiřitelného dualismu: sedět nebo kmitat, činit nebo meditovat, angažovat se nebo se modlit.Ve společnosti sekularisované pak lze ten protiklad vyjádřit jako slušně žít a neškodit proti chodit do kostela. Obvyklé resumé zní: křesťan je ten, kdo žije počestně.Křesťansky se žije dodržováním desatera, té druhé desky.