Příspěvky

Hned na začátku je třeba říci, že nikdo z nás Pánu Bohu věřit nemusí. Nic nás k tomu nenutí a nedonutí. Každý má právo jít si svou vlastní cestou. Víra v Boha je však možnost, která je otevřená pro každého. Pro mnohé to může být alternativa, o které by se rádi dozvěděli něco víc.

Zkusme nejprve vyjít z předpokladu, že by Boží působení a vliv na tento svět bylo možné spolehlivě dokázat a nezávisle ověřit. Co by to znamenalo? Bůh by se stal běžnou součástí našeho světa a vztahů. Byl by dokázán, případně vypočítán podobně jako existence planety Pluto nebo virů a bakterií, které také nikdo prostým okem neviděl. Jenže Bůh je ze své podstaty někdo zcela jiný, výjimečný, ano jedinečný. Biblická víra v jednoho Boha znamená víc, než jen to, že místo mnoha bohů je pouze jeden. Bible svědčí o Bohu, který je především zcela jiný než všechno, co známe a o čem mluvíme. Je to někdo naprosto jedinečný. Proto ho nelze zařadit mezi věci a pojmy, které lze dokázat, nezávisle ověřit a zkoumat. Připustit možnost Boží existence znamená připustit si, že může být něco víc, než jen to, co známe, chápeme a vnímáme. Je to výraz naši pokory a respektu k tajemství světa a života.

Ačkoli dnes většina lidí zná bibli jako jednu poměrně silnou knihu o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji knihy a texty velmi různorodé. Vznikaly odděleně a nezávisle a teprve později byly do bible zařazeny. Najdeme tu básně, pověsti, historické kroniky, přísloví, proroctví, zákony, dopisy, vysvětlení různých místních názvů, předpisy jak slavit svátky atd. Všechny tyto texty však spojuje jednotící myšlenka. Chtějí vydat svědectví o Božích činech, které se nás všech dotýkají.

Řada biblických příběhů vzbuzuje v dnešním čtenáři pochybnosti a nejasností. Máme všechna biblická vyprávění chápat doslova nebo jim máme rozumět spíš jako podobenstvím? Většina biblických příběhů má zřejmě reálné pozadí, ale nikdy to není nezaujatý popis událostí. Bible používá historické zprávy i starověké mýty, aby nám s jejich pomocí ukázala, jaký je Bůh, čemu smíme věřit a v co doufat. Je to svědectví vědomě a přiznaně zaujaté. Ale kdo jiný nám může o Bohu povědět než ten, kdo mu věří? Nikdo jiný o živém Bohu přece neví a vědět nemůže.

S postavou Ježíše Krista křesťanství stojí a padá. O jeho existenci sice svědčí také některé nezávislé dobové prameny, ale většina našich znalostí o něm vychází z Nového zákona. Narodil se v době vlády římského císaře Tiberia a většinu života prožil v oblasti zvané Galilea. Ve svých třiceti letech veřejně vystoupil jako prorok, který ohlašuje blízkost Božího království. Tak nazýval Izrael očekávaný čas, kdy se Bůh ujme vlády nad světem a každý člověk se bude zodpovídat ze svých činů. S podobnými slovy těsně před ním vystoupil i Jan Křtitel, který však byl brzy popraven.

Většina lidí si dokáže představit, nač věřící lidé myslí, když mluví o Bohu nebo o Ježíši Kristu. Ale co si představit, když mluví o Duchu svatém nebo dokonce o svaté Trojici?

Modlitba v obecném smyslu je způsob, kterým se člověk pokouší navázat kontakt a připomenout svou existenci silám a mocnostem, které ho přesahují. Modlitba existuje ve většině náboženství. V kritických situacích se dovedou modlit i lidé tzv. nevěřící. Modlitba má mnoho podob, do kterých se promítá způsob života, myšlení a kultury, v které člověk žije. Existují modlitby osobní i společné. Soukromé i veřejné. Modlitby, které boha oslavují nebo jej o něco prosí. Modlitby hlasité i tiché. Naučené i vlastní.

Je mnoho lidí, kteří se považují za věřící a usilují žít podle křesťanských zásad, ale k církvi mají vztah velice chladný ne-li přímo odmítavý. To může mít řadu důvodů. Jedním z nich jsou špatné zkušenosti s lidmi, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale přitom žijí pokrytecky a falešně. Svou víru deklarují pouze slovy, ale jejich život je obojaký a vypočítavý. Než aby se člověk hlásil k takovým lidem, raději věří Pánu Bohu sám, podle svého svědomí.

Bůh, o němž svědčí bible, se dává člověku poznat prostřednictví řeči a slova. Informace mají v lidském životě i ve vesmíru rozhodující význam. Ale člověk potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného a reálného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost názorně zpřítomnit a zviditelnit. Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy a Bůh jim při obětní hostině znovu potvrdil smlouvu věrnosti. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně.

Desatero nepochybně patří k tomu nejcennějšímu, co předal Izrael světu a většina lidí se shodne na tom, že by mělo být závazné pro všechny. Mají většinou na mysli především jeho druhou část, která mluví o mezilidských vztazích. Desatero však začíná naším vztahem k Bohu . Boží jedinečností a svatostí. Druhou část Desatera, tj. přikázání jako nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš a nevydáš křivé svědectví však nelze oddělit a zachovávat bez jejich zakotvení a spojení s vírou v jediného Boha. Většina zákonodárných systému se o to přesto pokouší. Podobně je chápe i řada rodičů při výchově. Většina lidí má za to, že jsou to příkazy rozumné a pro lidské soužití potřebné. Bez vztahu k Bohu jim však schází ukotvení. Moderní člověk tak vlastně neví, proč by je měl dodržovat. Mnozí si proto Desatero upravili a přizpůsobili. A když se nikdo nedívá a nikdo nás nehlídá, mnozí už neberou na tyto zásady skoro žádný ohled.