O čem zpíváme – Buď Pánu čest a pějte píseň chvály
Chtěla bych se zamyslet nad tím, z kolika zpěvníků jsem za svého, poměrně dlouhého života, zpívala. Nejprve to byl zpěvník zvaný Harfa, ze kterého se zpívalo v mém rodném sboru, původně luterském. Byl to zpěvník bytelný, na dost tuhém papíře, se zlatou ořízkou. Měl dvě části – notovanou a nenotovanou. Byl vydán Evangelickou maticí pro luterské sbory v r. 1915. Z té doby mně utkvěla píseň Jak pěkně svítí denice.
Pokračovat ve čteníStručné dějiny brněnského sboru českobratrské církve evangelické v Brně
Ve 2. polovině 19. století se začaly objevovat první spory mezi německými a českými členy sboru. Všichni reformovaní evangelíci z Brna, Češi i Němci, patřili k reformovanému sboru v Nosislavi, který byl Brnu nejblíže. Od r. 1874 se brněnský německý sbor přestal nazývat „luterský“ a začal užívat názvu „unionovaný“, aby se k němu mohli hlásit i reformovaní, kteří byli převážně české národnosti. Péče o ně však nebyla dostatečná. Česky se v Brně pravidelně nekázalo, Večeře Páně se česky vysluhovala jen jednou nebo dvakrát do roka. Proto po jednáních s vrchní církevní radou ve Vídni došlo v Brně roku 1878 k založení české reformované kazatelské stanice sboru v Nosislavi a poté v roce 1883 byl pro Brno povolen cestující kazatel, kterým se stal Václav Pokorný.
Čeští reformovaní v Brně byli většinou chudí lidé – tovaryši, dělníci a služebné. Z původních osmdesáti členů vzrostla v roce 1884 kazatelská stanice na 213 a o deset let později na 648 členů. V roce 1894 byla zahájena na Špilberské ulici (dnešní Pellicova) stavba kostela, který byl 23.5.1895 slavnostně otevřen. Výnosem vrchní církevní rady z 26.1.1906 byla kazatelská stanice v Brně prohlášena samostatným sborem reformované církve, jehož prvním farářem byl zvolen Václav Pokorný.
Po sloučení luterské a reformované církve v Českobratrskou církev evangelickou (18.12.1918) nadále rostl počet členů sboru (v roce 1923 – 3301), a tak byl roku 1924 vybudován Blahoslavův dům v dnešní Lidické ulici, kam byla přenesena převážná část sborové práce. Vedle Blahoslavova domu vznikaly i další bohoslužebné místnosti. Nové modlitebny byly postaveny v Silůvkách a v kazatelské stanici v Židenicích , pro potřeby sboru byl upraven dům v Husovicích. Brněnskému sboru připadl i kostelík a kazatelská stanice v nedalekém Rychmanově (dnes Újezd u Brna). Počtem členů sboru 4257 se koncem 20. let brněnský sbor stal největším sborem českobratrské církve evangelické na Moravě .
Po 2. světové válce nabyla na naléhavosti potřeba rozdělení sboru pro snazší práci s menším počtem členů. Rozdělení bylo provedeno s účinností od 1.11.1951 a to na dva sbory : I. Betlémský s chrámy na Pellicově ulici a na Komenského náměstí (po válce byly Červený kostel a fara na Opletalově ulici přiděleny z bývalého majetku německého evangelického sboru českobratrské církvi evangelické), jehož farářem byl zvolen Jan Pokorný a II. sbor Jana Blahoslava s kanceláří a s chrámem v Blahoslavově domě s farářem Janem Přemyslem Šebestou. Do správy I. sboru patřily filiální sbory v Rychmanově a v Silůvkách a kazatelské stanice v Modřicích a v Rosicích. II. sbor měl kazatelské stanice v Kuřimi a v Tišnově.
Od brněnského sboru se časem oddělily samostatné farní sbory v Brně – Židenicích, v Brně – Husovicích a v Silůvkách.
Sbor Brno I dnes zahrnuje oblast Brna a jeho okolí: vnitřní město, jihozápadní část až k ulici Veveří, Mlýnskou, Staré Brno, Bohunice, Kohoutovice, Lískovec, Žabovřesky, Jundrov, Komín, Komárov, Dolní a Horní Heršpice, Přízřenice, Tuřany, Brněnské Ivanovice, Bystrc, Holásky a Kníničky. Z okresu Brno- venkov jsou to obce: Bosonohy, Dvorská, Holasice, Hvozdec, Chrlice, Kobylnice, Loučka, Modřice, Moravany, Nebovidy, Omice, Ostonovice, Otmarov, Popovice, Popůvky, Práce, Rajhrad, Rajhradice, Rebešovice, Sokolnice, Telnice, Troubsko., Třebomyslice, Újezd u Brna, Žatčany, Žebětín, Želešice. Z okresu Vyškov: Hostěrádky, Rešov, Hrušky, Otnice a Šaratice.
Sbor má k 1.1.2000: 1245 členů.
Kazateli sboru jsou Mgr. Jiří Gruber a Mgr. Olga Tydlitátová, kurátorem je Václav Matoulek.
O čem zpíváme – (na okraj písně č. 314)
Stojíme uprostřed postní doby. Do těchto čtyřiceti dnů před Velikonoci spadala v církvi od 4. století příprava katechumenů ke křtu. A také vstupovali do vážného pokání veřejně provinilí hříšníci, kteří potom na Velký pátek byli znovu přijímáni ke stolu Páně. Teprve pozdější vývoj poznamenal dobu půstu poněkud jednostranným soustředěním na Ježíšovo utrpení, jeho golgotskou cestu a prolitou krev. To pak dalo vznik tradici citového, někdy až soucitného rozjímání o Ježíšově smrti, jakoby bez souvislosti s vítězstvím ve vzkříšení.
Pokračovat ve čtení