Kázání

Dnešní svátek (Velký Pátek) by si zajisté zasloužil kázání na některý oddíl z Ježíšových pašijí. Ale během posledních týdnů jsem tu postupně kázal na jednotlivá blahoslavenství. A když jsem si připravoval kázání o blahoslavených čistého srdce, uvědomil jsem si, že je tu nečekaná souvislost právě s dnešním svátkem. A tak jsem neodolal a předkládám vám dnes kázání, které sice není typicky velkopáteční, ale Ježíšova oběť v něm bude připomenuta sice neobvyklým, ale o to výraznějším způsobem.

Začnu z poněkud jiného konce. Nedávno jsme mohli číst v novinách, že padl další milník ve vývoji umělé inteligence. Počítač porazil člověka v pokeru. A to je vážná věc. Poker je totiž typická lidská hra, v které se klame tváří i tělem, slovem i mlčením. Jak může počítat odhadnout, co si myslíme a jakou strategii zvolíme? Jak může stroj dopředu vědět, jak se rozhodneme? Ale jak vidno ani v této oblasti už nejsme pány. Nejde však pouze o složitou karetní hru. Počítače mohou nyní začít vydělávat na burze, předvídat obchodní strategie, výsledky voleb a brzy začnou klamat a podvádět i nás, kteří je tomu naučili.

Kde jsme se však tuhle hru naučili my lidé? Kdo nás vycvičil v umění klamat, podvádět, předstírat, přetvařovat se, šidit, simulovat, jedním slovem blufovat? Obávám se, že život sám. Copak s námi příroda nehraje poker už dávno? Ráno vychází sluníčko, každý si myslí, jak bude krásně, ale po obědě přijde taková sprška a krupobití, že se nestačíme divit. Ráno vstanete z postele, nic vás nebolí a pak vám, z ničeho nic vám lupne v zádech, takže neuděláte ani krok. Sedáte s rodinou do auta a jedete na dovolenou, ale cestou do vás napálí kamion a místo na pláži ležíte v nemocnici.

            Tuto bezmoc přitom člověk zažívá už po staletí. Poker s námi hraje příroda, počasí, naši sousedé, politici i zaměstnavatelé, ale i bohové. Co jiného je náboženství, než marný pokus naklonit si náladové a nevypočitatelné přírodní a dějinné síly a dopředu odhadnout, co se na nás chystá. Někdo to odhaduje z pohybů planet po obloze. Jiný z čar, které máme na rukou. Další to hledá zašifrované v Bibli. Ale teď nám to všechno spočítá nějaký centrální mozek a zahraje si s námi hru, kterou nikdo z nás neprokoukne.

            Když si představíme, kolik nejistoty zažíváme, pak si s úlevou uvědomíme, jaké osvobození, uklidnění, ano jakou jistotu a pohodu nám přináší víra v Hospodina a Ježíše Krista. Hospodin Bůh Izraele totiž nikdy nehrál se svým lidem poker – tak jako antičtí vládci a bohové. Náš Bůh nám nikdy nic nepředstíral, neblufoval, nepodváděl, nelhal.

Boží slovo je jasné a přímé. Když Hospodin řekl Abramovi: “Odejdi ze své země a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě tam velkým národem. Staneš se požehnáním!“ Co myslíte? Byla to pouze hra? Byla to bezva finta? Byl to podvod? Chtěl Hospodin Abrahama jen nalákat a pak se mu vysmát?

Ne, byla to pravda. Hospodin hrál s Abrahamem čistou hru. Co slíbil, to také splnil. Byli ovšem chvíle, kdy si Abraham myslel: Hospodin mě vodí za nos. Ta země je přece plná jiných národů. Má žena je stará a neplodná. Lidé mě nesnáší a proklínají. Ale nakonec se ukázalo, že Hospodin nepodvádí, neblafuje, nepředstírá, nelže. Abraham se stal otcem velikého národa, který v té zemi dosud žije.

Později Hospodin řekl Izraeli: Odvrátím od vás svou tvář a vydám vás do rukou nepřátel, protože jste přestali být mým lidem. A všichni mysleli: to je jen taková Boží finta. To nás jen tak straší. Jak by mohl vydat do rukou pohanů svůj svatý chrám? Copak si může tak mocný Bůh dát gól do vlastní brány? Buďte klidní. Nic nám nehrozí. Ale nebyla to hra. Nebyla to Boží finta, aby se lid napravil. Byla to poctivá řeč, kterou vzal vážně jen prorok Jeremiáš.

            Zkušenost naší víry říká: Jediná jistota našeho života je Bůh, který k nám mluví skrze Bibli. Jediná spolehlivá řeč, kterou slyšíme, je řeč Boží. Všichni ostatní se více či méně přetvařují. Všichni ostatní s námi hrají nějaké hry, které někdy poznáme a prokoukneme, ale většinou se necháváme vodit za nos, dokud nezjistíme, jak jsme byli hloupí a naivní. Ne nechci vám brát iluze. I já věřím na skutečnou lásku, čisté úmysly, opravdové přátelství, poctivou práci, ale pohled do vlastního nitra nám napovídá, že nic lidské není zcela čisté a prosté falše.

            Jedině Bůh má čisté srdce a na nic si s námi nehraje. Jeho slovo je přímé, jeho přikázání ryzí, jeho zaslíbení se plní. Ale jak to víme? Kde bereme tu jistotu, že nám Bůh nebo církev něco nenamlouvá? A právě tady přichází velkopáteční odpověď.

            V oběti Ježíše Krista na kříži! Slova mohou mást. Sliby bývají chyby. Naděje se může rozplynout. Ale když někdo za někoho zemře, jakou větší záruku ještě chceme mít? Je to právě Ježíšova smrt, která rozptyluje všechny naše pochybnosti. Ježíšův kříž není žádné podobenství, ani legenda, ani pochybný zázrak – ale tvrdá realita, která dává za pravdu všemu, co nám Bůh slíbil a čemu věříme. Není většího svědectví skutečné lásky a pravdivosti, než když někdo za někoho obětuje svůj život. Kristův kříž je tím nejmocnějším svědectvím, že Bůh nelže. Vždyť kvůli nám nechal zemřít svého syna.

Tato Boží poctivost a pravdivost je pro náš život nesmírně důležitá. Všichni lidé totiž potřebují, aby se alespoň někdy setkali s ryzí pravdou a poznali, že je tu někdo, kdo na ně nic nehraje, koho si nemusí lustrovat, kdo jim nelže a kdo se jim nevysměje.

Přestavme si člověka, který vyrůstá v dětském domově, kde na sebe všichni žalují, donášejí, lžou a podvádějí. Takový člověk snad ani nedokáže být pravdivý, i kdyby chtěl! Kdo se nikdy nesetká s láskou, jak se naučí odpouštět? A kdo se nikdy nesetká s pravdou, jak dokáže být sám k sobě pravdivý?

Ale ten dětský domov, kde každý myslí jen sám na sebe, je přece náš svět. U koho si můžeme být jistí, že s námi nehraje nějakou hru? Ale naštěstí je tu biblický Bůh. A kdo uvěří v jeho poctivost a pravdivost, je to pro něj úžasné osvobození a škola pravdy k nezaplacení.

            Když se křesťané modlí, vědí, že nemusí a nemohou nic předstírat. Proto je modlitba tak důležitá. Pán Bůh o nás ví všechno. A my víme, že se musíme modlit pravdu a nic než pravdu. To nás sice bolí, ale také úžasně osvobozuje. Modlit se je zážitek, který nám nikdo na světě nehradí. A teď si představme člověka, který se nikdy nemodlil a nikdy nezažil těch pět minut pravdy na kolenou. Jistě i v modlitbě se dá předstírat, i v modlitbě se dá blufovat, ale to už musí být člověk s prominutím pěkný vůl, aby si i tuhle jedinou chvíli, kdy může být upřímný, zkazil a pošpinil svou vypočítavostí.

            A není to jen modlitba, co nás osvobozuje. To, že v neděli chodíme do kostela je stejně uzdravující. Vždyť kdy a kde s námi někdo mluví tak rovinu, jako to slyšíme z kazatelny. Kdo si nám dovolí do očí říci to, co tu slyšíme z Bible a přitom nás nesoudit, neposmívat se a neurážet?

Kde jinde než v církvi a křesťanské rodině zažíváme výchovu, která jde do takové hloubky a přitom nás nezneužívá, nehoní si na nás triko a neodbývá nás jak na běžícím pásu. Boží slovo nás často tne doslova do živého, ale pak tu ránu zase zašije, ováže, pofouká a pohladí. To neumí žádný psycholog, žádný lékař, žádný léčitel, ale ani kazatel v taláru. Tu uzdravující moc má jen Duch svatý, který působí v našem srdci a svědomí a my si můžeme být jistí, že nás neklame, nic nám nepředstírá a nehraje s falešnými kartami. Kde mají tuhle osvobozující terapii každý týden, neděli co neděli a když je potřeba i ve všední den?

            Kdo zažije svých pět minut pravdy s Bohem, ten na ně tak snadno nezapomene a ovlivní ho to na celý život. A pak se něčeho podobného odváží i vůči svým bližním. Když nás pravda osvobodila před Bohem, osvobodí nás i ve vztahu k druhým.

Je to těžké, hodně to bolí, je to nebezpečné, je to nejisté, ale je to možné. A tak se stává, že si lidé navzájem otevírají svá srdce, přestávají si lhát, přestávají to na sebe hrát, přestávají se tvářit sladce a myslet kysele, usmívat se jen na oko, hněvat se na objednávku, a začnou spolu žít a mluvit poctivě. Dovolíme si to jen někdy, odvážíme se toho jen vůči někomu, ale je to nakažlivé a nadmíru krásné, když s někým můžete mluvit bez zábran, bez toho, abyste se hlídali, zda se neshodíte, neznemožníte a neprozradíte.

            Když Pán Ježíš říká: Blahoslavení, kdo mají čisté srdce, neboť uvidí Boha“, znamená to, že už dnes uvidí Boží dílo. Bůh ukázal svou pravou svou tvář v Ježíši Kristu, který se rozhodl jít z lásky k nám dobrovolně na kříž. Jestliže této jeho řeči a lásce uvěříme, pak už dnes na vlastní oči spatříme, jak Bůh pomáhá, mění lidská srdce, vstupuje do dějin a lidských příběhů, koná zázraky, zastává se ponížených, přeje odvážným, odpovídá na naše modlitby a staví hráz zlému. Když člověk přestane klamat sebe i druhé, otevřou se mu oči pro Boží dílo na této zemi. Rozezná skrytou Boží pomoc, prožije vysvobození, pocítí odpuštění, objeví radost, spokojí se s málem, pozná lásku, spatří krásu, začne se smát, přestane se stydět, svobodně se nadechne a uvěří, že žije ve světě, který je dobrý a on v něm může být šťastný. Díky Ježíše Kristu se přestane bát své smrti a spatří svět kolem sebe jinýma očima.

Díky Bože, že jsi nám otevřel srdce, a my jsme poznali, že na nás nic nehraješ. Díky za Ježíše Krista, který nám zůstává stále věrný, milosrdný a laskavý. Díky, že tvůj Duch má sílu měnit naše srdce a očistit je, aby dovedla milovat, odpouštět a nezištně pomáhat.