Kázání

 Oni mu řekli: “Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí.” Ježíš jim řekl: “Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.” Řekl jim i podobenství: “Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: `Staré je lepší.´”

Lukáš 5, 33

Milé sestry a milí bratři!

Půst a modlitba patřily v tehdejší židovské kultuře k věcem, které nebyly povinné. Ale právě se v nich uplatňovala tehdejší náboženská horlivost. Půst byl původně výrazem smutku a pokání. Byla to jakási modlitba tělem – kterou lidé používali, když někdo zemřel nebo když se národ dostal do nebezpečí. Ale farizeové a Janovi učedníci měli předem pevně stanovené postní dny. Farizeové v úterý a ve čtvrtek. A Janovi učedníci pro změnu ve středu a v pátek. Dávalo jim to pocit výlučnosti a obětavosti. Podobné to bylo s modlitbou. Místo aby se lidé modlili, když potřebovali od Boha sílu a pomoc, modlili se v určité časy. Podobně jako dnes muslimové. Když vyšlo nebo zapadlo slunce, když se ukázala první hvězda, než vzali sousto do úst – poklekli zbožní lidé k modlitbě a vzdali Bohu chválu.

Je na tom snad něco špatného? Není. Ale Ježíšovi učedníci to nedělali. Proč? A to je právě ta otázka, s kterou přišli žáci farizeů a Jana Křtitele za Ježíšem. Bylo jim divné, že Ježíš nedělá a neučí to, co oni sami považovali za první a základní znak každého náboženského probuzení.

Půst a modlitba však nebyla jediná věc, kde se žáci farizeů, Jana Křtitele lišili od Ježíšových učedníků. Pravidelný půst a načasované modlitby byly jen špičkou ledovce. Podobně jako se dnes lidé zajímají, proč se evangeličtí kněží žení, kdežto katoličtí žijí v celibátu, nebo proč v našich kostelech nejsou obrazy. Je to sice rozdíl, který je nápadný na první pohled, ale ten zásadní rozdíl je v něčem jiném. V čem však byla hlavní odlišnost mezi tím, co učil své žáky Jan Křtitel, farizeové a Ježíš?

Farizeové byli přesvědčeni, že smyslem a cílem našeho života je důsledné dodržování Božího zákona. Nejen Desatero, ale i mnoha dalších náboženských předpisů, které nacházíme v Písmu. Napočítali jich tam celkem šest set třináct. Dodržování tolika přikázání byla ovšem velká věda. Nestačilo je pouze všechna je znát. Často bylo třeba řešit situace, kdy byla jednotlivá přikázání v konfliktu. Které z nich je důležitější? Smí se člověk bránit a bojovat, když má držet sobotní klid? Jsou důležitější rodiče nebo chrám? Kdy se smí člověk rozvést? A kolikrát za den se má modlit?

Na to všechno tu byli odborníci zvaní zákonicí, kteří lidem odpovídali na jejich otázky a radili jim, co mají dělat. Farizeové vytvořili kolem Božího zákona ochranný plot detailních předpisů, které měl zaručovat, že nikdo omylem nešlápne vedle. Farizeové se totiž řídili heslem – raději toho zakažme víc než míň. Ať máme jistotu.

Je na to snad něco špatného? Není. Ale je to smutný život když se musíte pořád jen hlídat, abyste něco nepokazili, nerozbili, do něčeho nešlápli nebo něco nevylili. Připadáte si jako dítě, které zavřeli do ohrádky. Jako prvňáček, který musí sedět s rukama za zády. Jako farářské dítě, které posadí do první lavice pod kazatelnou se slovy: Běda, jak promluvíš nebo se pohneš.

Pak přišel Jan Křtitel a celou tuto nákladně postavenou konstrukci naboural. Volal lidi k pokání a křtil je v Jordánu. Dokud se od něj dávali křtít hříšníci, bylo všechno v pořádku a farizeové mu tleskali. Hříšníci to pokání přece potřebují. Ale když se přišli dát pokřtít i oni, Jan je nepochválil za jejich horlivost, ale řekl jim, že jsou plemeno zmijí. Zní to skoro jako nadávka, ale ve skutečnosti byl to teologický rozhovor.

Tou zmijí měl Jan na mysli, že farizeové Boží zákon překrucují a nadsazují podobně, jako to kdysi udělal had v ráji. Ta zmije tehdy Evě tvrdila, že nám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě. Přitom to nebyla pravda – šlo o jeden jediný strom. Jan proto odmítá vymýšlet si tak jako farizeové další a další zákazy. Důležitější je, aby naše víra v Boha byla někde vidět. Jan volal po ovoci.

Když se ho lidé ptali, co mají dělat, řekl jim: Kdo má dvě košile, rozděl se s tím, kdo ji nemá. Kdo podniká, ať nikoho nešidí. Kdo pracuje ve státní službě, ať nezneužívá své moci. To bylo nečekané. Jan na rozdíl od farizeů kladl veliký důraz na to, jak se člověk chová ke svým bližním. Podle Jana nestačilo jen ctít Boha jako farizeové. Smyslem pokání není absolvovat zbožný rituál. Je třeba se začít chovat slušně a ohleduplně k druhým.

Je na tom snad něco špatného? Není. Co víc můžeme od lidí chtít – než aby ctili Boha a milovali své bližní? Problém je v jiné věci. V tom, že to od lidí vyžadujeme jako podmínkou jejich spasení.

Farizeové měli heslo: Až celý Izrael poctivě dodrží jednu jedinou sobotu, přijde Boží království. To byla motivace. Představte si, že díky vám přijde Boží království.

Podle Jana Křtitele přijde Boží království tak jako tak. A to již velmi brzy. Ale kdo nebude činit pokání, kdo se nevzdá svého majetku, kdo neprokáže, co všechno udělal pro své bližní – ten propadne ohnivému peklu. To je přece také motivace. Zachránit se z tohoto hříšného pokolení – třeba sám.

Ale Ježíš byl jiný. Hodně jiný. To, co druzí slibovali, on přinášel hotové. To, na čem druzí usilovně pracovali, Ježíš odpracoval za nás. To, co si farizeové a Janovi učedníci museli zasloužit, Ježíš rozdával na počkání. Nemluvil o tom, co musí člověk udělat pro Boha. Neměl však ani seznam toho, co musíme udělat pro své bližní. Ježíš nás přišel povzbudit tím, co pro nás učinil Bůh.

A aby mu lidé uvěřili, ukázal třeba na zobající ptáky na poli a řekl: Proč se vy lidé trápíte, zda budete mít zítra co jíst, když vidíte, že se Bůh umí postarat o obyčejné vrabce. A proč tolik myslíte na to, jak před lidmi vypadáte? Podívejte se na květiny na louce. Každá je jiná a každá je krásná. Proč pořád naříkáte, že vaše práce je marná. Podívejte se na toho, kdo rozsévá na poli. Kolik zrnek padne nazmar a přece sklidí úrodu. Proč myslíte, že co si neuděláte, nebudete mít? Copak vás semínko potřebuje k tomu, aby rostlo? Kolem vás se děje tolik dobrých věcí, že je ani nestačíte spočítat.

Já jsem nepřišel zavádět nová přikázání, ale naplnit ta stará. Já jsem nepřišel kácet, ale sázet. Teď není část postu a povinných modliteb, ale čas svatební. A v ten den jsou i rabíni osvobozeni od čtení Tóry.

Proč byste se měli postit a naříkat, když máte být zač vděční. Já jsem vám nepřišel nakládat další povinnosti. Přišel jsem vás osvobodit. Člověk má vědět, že život je krásný a Bůh je mu nakloněn. Když tomu uvěříte, dokážete v životě mnohem víc, než když se budete stále stresovat a porovnávat, zda jste dost dobří, zbožní a obětaví.

Takže už žádný půst? Žádné pokorné modlitby? Už není třeba chodit v neděli do kostela? Stačí si jen zajít do přírody a pokochat se tam krásou Božího stvoření?

Taky špatně. I Ježíš počítá s postními dny a pravidelnými modlitbami. Nebude to však středa ani pátek, ale ani úterý a čtvrtek. Budou to dny, kdy se člověku to dobré evangelium ztratí kamsi za obzor a nebude před sebou vidět žádnou rozumnou cestu a naději. Přijdou dny, kdy od vás bude ženich vzat a tehdy se budou i mí učedníci postit.

Ježíš má nepochybně na mysli své vlastní utrpení a umírání, ale i všechna naše budoucí trápení a bolesti. Ježíš nám namaluje život na růžovo. Zve k radosti, ale ani ta není povinná a permanentní. Křesťan si smí a má někdy poplakat. Je k tomu důvod. Křesťan smí pochybovat a být bezradný. Křesťan se může dostat do bezvýchodné situace, kdy mu není zpěvu a neví, co má dělat. Ježíšovi učedníci mají vědět, že i uprostřed radosti a vděčnosti přichází chvíle, kdy se jim Bůh ztratí a přestanou mu rozumět.

Nestyďme se proto za chvíle, kdy je nám radost z Boží pomoci a blízkosti vzdálena a odepřena. Nestyďme se za své slzy a zděšení, když přijde trápení, bolest a nemoc. Není to ostuda. Není to nevěra. Víra zná čas radosti, ale i čas smutku. Radost ani smutek nejsou a nemohou být na povel. Život však není ani nekonečná smyčka, kdy se radost a beznaděj střídá jako deprese s hyperaktivitou.

Ježíš skutečně přináší něco nového, co tu ještě nebylo. Proto to přirovnání k neseprané látce a novému vínu. Nová košile se také musí kupovat o číslo větší, protože se praním zmenší a škrtí nás pak u krku. A když si dáte burčák do PET lahve a nepovolíte občas uzávěr, může vás to doma pěkně ohodit. Proto se na starý šat nedávala nová záplata a nové víno, se muselo dát kvasit do nových, ještě pružných měchů.

Podobně i víra v Ježíše Krista může snadno sklouznout do starých řádů a způsobů. Z možnosti se stane povinnost. Z daru zásluha. Z radosti závazek. Z naděje učení. Z příkladu pravidlo. Křesťanská církev proto musí vézt stálý zápas, aby se to, co má zůstat projevem radosti a svobody, nestalo pouhou povinností a úkolem. Ježíš nikdy neřekl, kolik má člověk dát chudým. Zacheus dal čtvrtinu. Ale Ježíš ani potom neřekl, zda je to moc nebo málo. Komentoval to však slovy: Dnes přišlo spasení do tohoto domu.

Mysleme na to, abychom si uchovali tuto svobodu a radost z víry. Nenuťme se do pravidelného postu, ani do automatických modliteb, ani do soustavného čtení Bible a do kostela nechoďme ze zvyku ani z povinnosti. Hlídejme si, aby se nám ze života v církvi nestala pouhá rutina, domnělá zásluha, nudná povinnost, smutná otrava a prázdný zvyk. A když zjistíme, že se nám ta prvotní radost a chuť následovat Krista začíná ztrácet, jestliže si v církvi připadáme jako na svatbě, z které unesli ženicha, pak se začněme modlit a třeba i postit, abychom tu Boží blízkost a radost opět nalezli.

Víra kvasí a často ji trvá, než se usadí a změní náš život. Je snazší stanovit si pevná pravidla a povinnosti, než stále znovu přemýšlet, jak dát najevo svou radost a vděčnost. Ale právě v tom, je síla víry, že stále přináší něco nového. Nové myšlenky, nápady, nový druh pomoci a možností- jak můžeme být vděční. Na víře je krásné, že mění náš nudný život v čas naplněný Božími divy, podobně jako když kvas mění hroznový mošt ve víno. Křesťanství není archivní ani muzejní víno, kde je kvalita dána stářím. Mějme tu odvahu a nechme kvasit evangelium ve svém srdci. To dobré víno nebude hned ani na počkání. Občas nám ze sudů vyletí zátky, někdy to možná i trochu přeženeme a přepálíme, ale dejme víře volnost. Nesvazujme ji předpisy ani tradicemi. Dejme se vézt Duchem svatým, který často vane, ne jak my chceme a čekáme, ale kde nás Kristus a naši bližní potřebují.

Pane, děkujeme ti za uklidnění, které jsi nám přinesl. Děkujeme ti, za pochopení, pro naše slabosti a nedostatečnosti. Děkujeme za nové možnosti, které před námi každý dne otevíráš. Děkujeme ti za chvíle radosti i smutku, bolesti i naděje, které jsme s tebou prožili Amen.

Vstup: Lk 5,27-32

Čtení: Lk 3,1-14

Poslání: Mt 11,28-29

Písně: 103, 446, 387, 388

Odkaz do Bible: Lk 5, 33

Bohoslužby: Ne, 12.6.2016