Lotova žena
15Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“
16Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.
17Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“
18Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku.
19Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel.
20Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“
21I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím.
22Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ Proto bylo to město nazváno Sóar (to je Maličké) .
23Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru.
24Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo .
25Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.
26Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.
Ale ano, smála ses
1I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.
2Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi
3a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.
4Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom.
5Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“
6Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“
7Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil.
8Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.
9Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“
10I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.
11Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.
12Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“
13Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘
14Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“
15Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“
Hagar
1Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar.
2Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl.
3Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu.
4I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit.
5Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“
6Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.
7Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru,
8a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“
9Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“
10Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“
11A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.
12Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“
13I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“
14Proto se ta studně nazývá ‚Studnicí Živého, který mě vidí‘; je mezi Kádešem a Beredem.
15Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael.
16Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.
Sára
1I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
5Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
Učiním mu pomoc jemu rovnou
18I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
19Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.
20Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
21I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.
22A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.
23Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“
24Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
25Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Noe vysadil vinici
18Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův.
19Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země.
20I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici.
21Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu.
22Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím.
23Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili.
24Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn,
25řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“
26Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem!
27Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“
28Po potopě žil Noe tři sta padesát let.
29Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel.
Bůh Noemu a jeho synům požehnal
1Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.
2Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou.
3Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.
4Jen maso oživené krví nesmíte jíst.
5A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.
6Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.
7Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.“
8Bůh řekl Noemu a jeho synům:
9„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem
10i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře.
11Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“
12Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:
13Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.
14Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,
15rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.
16Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“
17Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“
Budete-li o něco prosit Otce
23Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
24Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
Nastane chvíle kdy Bůh řekne: Vyjdi z archy
15I promluvil Bůh k Noemu:
16„Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.
17Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“
18Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.
19Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
20Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.
21I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
22Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“
Bůh však pamatoval na Noeho
1Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily.
2Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe.
3Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
4takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.
5A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor.
6Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal,
7a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily.
8Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily.
9Holubice však nenalezla místečka , kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy.
10Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy.
11A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.
12Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila.
13Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá.
14Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.