Kázání z 2026
Šifra a Púa
15Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa:
16„Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, aťsi je naživu.“
17Avšak porodní báby se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu.
18Egyptský král si porodní báby předvolal a řekl jim: „Co to děláte, že necháváte hochy naživu?“
19Porodní báby faraónovi odvětily: „Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde.“
20Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný.
21Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domům.
22Ale farao všemu svému lidu rozkázal: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu.“
Potífarova žena
1Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže.
2S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána.
3Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru.
4Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl.
5A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli.
6Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu.
7Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!“
8Ale on odmítl a ženě svého pána řekl: „Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má.
9V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“
10A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní.
Támar
1Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých bratrů a připojil se k adulámskému muži jménem Chíra.
2Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní.
3Otěhotněla, porodila syna a Juda mu dal jméno Er.
4Znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan.
5Nato porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, kde jej porodila.
6Juda dal Erovi, svému prvorozenému, manželku jménem Támar.
7Judův prvorozený Er však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil.
8Juda tedy řekl Ónanovi: „Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo.“
9Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka.
10Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho.
11Tehdy řekl Juda své snaše Támaře: „Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela.“ Říkal si však: „ Jen aby také on nezemřel jako jeho bratři!“ Támar tedy odešla a usadila se v otcovském domě.
12Uplynulo mnoho dní. Judova manželka, dcera Šúova, zemřela. Když se Juda utěšil, putoval se svým adulámským přítelem Chírou za střihači svých ovcí do Timny.
13Oznámili Támaře: „Tvůj tchán putuje do Timny ke stříži svých ovcí.“
14Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Timny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl.
15Když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář.
16Obrátil se k ní, sedící při cestě, a řekl: „Dovol prosím, abych k tobě vešel.“ Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: „Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš?“
17Odvětil: „Pošlu ti kůzle ze stáda.“ Řekla: „Ale dáš mi zástavu, než je pošleš.“
18Otázal se: „Co ti mám dát jako zástavu?“ Odvětila: „Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce.“ Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním otěhotněla.
19Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů.
20Juda pak poslal kůzle po svém adulámském příteli, aby vyzvedl od té ženy zástavu; ten ji však nenalezl.
21Vyptával se mužů toho místa: „Kde je ta kněžka, která byla v Énajimu u cesty?“ Odpověděli: „Žádná kněžka zde nebyla.“
22Vrátil se k Judovi a řekl: „Nenašel jsem ji. Také mužové toho místa pravili: ‚Žádná kněžka zde nebyla.‘“
23Juda řekl: „Ať si to nechá; jen když nebudeme v opovržení. Vždyť jsem to kůzle poslal, ale tys ji nenašel.“
24Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: „Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná.“ Juda řekl: „Vyveďte ji, ať je upálena.“
25Když už ji vedli, poslala svému tchánovi vzkaz: „Jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyhle věci.“ A dodala: „Pohleď jen pozorně, čí je toto pečetidlo, šňůrka a hůl!“
26Juda si je pozorně prohlédl a řekl: „Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synu Šelovi.“ A už k ní nikdy nevešel.
To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm
18Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
19Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“
20Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil.
21Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to .
22Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi.
23Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“
24Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi.
25Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic.
26Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat .“
27Když přesto někteří z lidu sedmého dne vyšli, aby sbírali, nic nenašli.
28Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů?
29Hleďte, vždyť Hospodin vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa.“
30Lid tedy sedmého dne odpočíval.
Rebeka
1Když Izák zestárl, jeho oči vyhasly, takže neviděl. I zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: „Můj synu!“ On mu odvětil: „Tu jsem.“
2Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti.
3Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov.
4Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“
5Když Izák mluvil se svým synem Ezauem, Rebeka naslouchala. Sotva Ezau odešel na pole, aby něco ulovil a přinesl úlovek,
6poradila Rebeka svému synu Jákobovi: „Hle, slyšela jsem rozmluvu tvého otce s tvým bratrem Ezauem; řekl mu:
7‚Přines mi úlovek a připrav mi pochoutku, ať se najím, abych ti před smrtí požehnal před Hospodinem.‘
8A proto, můj synu, poslechni mě ve všem, co ti přikážu.
9Dojdi ke stádu a dones mi z něho dvě pěkná kůzlata. Připravím z nich tvému otci oblíbenou pochoutku
10a ty mu ji doneseš; on se nají a před smrtí ti požehná.“
11Jákob však své matce Rebece odvětil: „Můj bratr Ezau je přece chlupatý, a já jsem holý.
12Co když si otec na mě sáhne? Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení.“
13Matka mu řekla: „Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. Jen mě poslechni, jdi a dones mi kůzlata .“
14Šel tedy pro ně a přinesl je matce; ona pak připravila otcovu oblíbenou pochoutku.
15Potom Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, ty nejlepší, které měla doma u sebe, a oblékla svého mladšího syna Jákoba.
16Jeho ruce i hladký krk ovinula kůzlečími kožkami.
17Nakonec dala svému synu Jákobovi do rukou připravenou pochoutku a chléb.
18I vešel k svému otci a řekl: „Můj otče!“ On odvětil: „Tu jsem. Který jsi ty, můj synu?“
19Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Učinil jsem, co jsi mi uložil. Nuže, posaď se prosím a pojez z mého úlovku, abys mi mohl požehnat.“
20Izák však synovi řekl: „Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu?“ Odvětil: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh.“
21Izák řekl Jákobovi: „Přistup, synu, sáhnu si na tebe, jsi-li můj syn Ezau nebo ne.“
22Jákob tedy přistoupil k svému otci Izákovi, on na něho sáhl a řekl: „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy.“
23Nepoznal ho, protože jeho ruce byly chlupaté jako ruce jeho bratra Ezaua. A požehnal mu.
24Řekl: „Ty jsi tedy můj syn Ezau.“ On odvětil: „Jsem.“
25Pak řekl: „Předlož mi, ať pojím z úlovku svého syna, abych ti mohl požehnat.“ I předložil mu a on jedl. Přinesl mu i víno a on pil.
26Nato jeho otec Izák řekl: „Přistup prosím a polib mě, můj synu!“
27Přistoupil tedy a políbil ho. Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin.
28Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu.
29Ať ti slouží lidská pokolení , ať se ti klanějí národy. Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět. Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat bude tobě, sám bude požehnán.“
Lotova žena
15Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“
16Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.
17Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“
18Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku.
19Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel.
20Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“
21I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím.
22Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ Proto bylo to město nazváno Sóar (to je Maličké) .
23Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru.
24Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo .
25Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.
26Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.
Ale ano, smála ses
1I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.
2Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi
3a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.
4Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom.
5Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“
6Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“
7Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil.
8Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.
9Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“
10I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.
11Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.
12Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“
13Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘
14Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“
15Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“
Hagar
1Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar.
2Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl.
3Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu.
4I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit.
5Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“
6Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.
7Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru,
8a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“
9Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“
10Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“
11A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.
12Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“
13I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“
14Proto se ta studně nazývá ‚Studnicí Živého, který mě vidí‘; je mezi Kádešem a Beredem.
15Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael.
16Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.
Sára
1I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
5Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
Učiním mu pomoc jemu rovnou
18I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
19Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.
20Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
21I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.
22A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.
23Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“
24Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
25Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.