Kázání

Milé sestry a milí bratři,

otevíráme dnes text, který vložil evangelista Lukáš do úst Marie ve chvíli, kdy se setkala se svou příbuznou Alžbětou, která jí potvrdila, že se stane matkou Spasitele, kterého Bůh poslal k naší záchraně.

Celá píseň je doslova prošpikovaná starozákonními citáty a tehdejší posluchači je tam na rozdíl od nás slyšeli daleko silněji a intenzivněji. Ptejme se proto, k jakým událostem tyto citáty odkazují a jak se Ježíšovým narozením a životem naplnily.

Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.

Většina lidí chválí Boha, když se jim něco podaří. Zdá se, že je tomu tak i v tomto případě. Ale když si přečteme starozákonní předlohu, uvidíme, jak nesamozřejmá a odvážná může být chvála Boží. Kniha proroka Abakuka končí slovy: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech nebyl dobytek, já přesto budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.   To není žádná povinná chvála, kdy se člověku všechno daří, ale statečné, ano až vzdorovité vyznání, že i kdyby všechno kolem nás bylo špatné, nedáme se tím zastrašit a zlomit a budeme dál doufat v Boží pomoc a spásu. Abakuk chválí Boha navzdory neúrodě a hladu, Marie chválí Boha, i když sama prožívá chvíle úzkosti, čeká své první dítě, mnohému nerozumí a na všechno je skoro sama. A přece si nezoufá, ale věří, že se jí Bůh ujal. Jásat v Bohu svém Spasiteli je zde projevem odvahy, statečnosti a víry, která se nedá odradit ani zlomit nepřízní a těžkostmi.

Byly roky, kdy jsme slavili vánoce celkem v pohodě, s plnými stoly a množstvím dárků. Byly roky, kdy se nám koledy zpívaly snadno a lehce. Mnohé z nás ani nenapadlo, jak může být někdy těžké slavit vánoce. Nyní, kdy jsme plni úzkosti, si možná říkáme, jaképak slavení vánoc, když nevíme, zda nejsme pozitivní. Jenže  právě v takových časech je slavení důležitější než kdy jindy. Pomysleme na vojáky, kteří slavili vánoce v zákopech. Na vězně, kteří zpívali koledy za mřížemi. Na rodiny, které někoho v těchto dnech ztratili. Na lékaře, kteří i na Štědrý den musí vyplňovat úmrtní listy. Teprve ten kdo najde odvahu vzdát chválu za Boží narození i v takové krizi a temnotě, si uvědomí, jak důležité jsou vánoce a příchod Ježíše Krista. A tak se spolu s Marií a prorokem Abakukem nadechněme a navzdory strachu a nejistotě, vyznejme: Má duše jásá v Bohu, mém spasiteli. I kdybychom měli strach, i kdybychom nevěděli, co s námi zítra bude a nemohli si ani podat ruce a obejmout své nejbližší – přesto smíme a nikdy nepřestaneme třeba tiše zpívat: Narodil se Kristus Pán, veselme se … protože právě v Kristu nacházíme sílu a chuť všechnu tuhle mizérii a ponížení vydržet a překonat.

Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.

Blahoslavit znamená přát někomu štěstí, nebo ještě přesněji – uvědomit si, kdo je na této zemi šťastný a v čem to štěstí spočívá. Blahoslavit Marii znamená poznat, že šťastní jsou ti, kteří poznali, že s nimi Bůh činí veliké věci. I zde je však inspirující slyšet starozákonní předlohu. Najdeme ji v knize Deuteronomium, kde stojí psáno: Hospodin je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. Tvoji otcové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti duší, ale nyní tě Hospodin, tvůj Bůh, učinil tak početným jako nebeské hvězdy. (Dt 10,21).

Veliké Boží věci se tedy dějí tam, kde je zpočátku jen něco malého a skoro zanedbatelného. A přesto se z toho časem stane něco velikého a nepřehlédnutelného. Sedmdesát lidí byla tehdy jedna větší kočovná rodina. Ale místo, aby se v Egyptě ztratila a rozplynula, stane se z ní národ a společenství, které přežilo všechny katastrofy a dalo světu víru, kterou dodnes sdílí miliony lidí.

A stejně se tomu děje s evangeliem. Jako první mu uvěřila Marie a dnes mu věří miliony lidí. A hlavní pointa evangelia je, že se z malého může Boží přispěním stát veliké. Proto věříme, že má smysl zasévat semínka, začínat z ničeho, modlit se a přitom tiše pracovat, i když není ještě nic vidět. Síla křesťanské víry je právě v tom, že nečeká, až budou věci jisté a veliké, ale věnuje čas a energii tomu, co ještě malé a bezvýznamné, ale dobré a nadějné Ale jak poznáme, co je to hořčičné zrníčko, které jednou vyroste tak, že přeroste všechny byliny a stane se z něho strom, v kterém hnízdí ptáci? Je to právě Ježíšův příklad a slova, která nám ukazují, čemu Bůh žehná a fandí a co nenechá uschnout. Nevadí, že je něco malé. Důležité je, aby to bylo pravdivé, upřímné, laskavé, obětavé a nesobecké. Když víme a vidíme, kolik dobrého už vyrostlo z evangelia, pak právem věříme, že všechno, k čemu nás inspiruje a povzbudí Ježíšův příklad, bude růst se stejnou silou a výdrží – ale nejspíš to nebude hned a na počkání. Však z těch sedmdesáti Abrahamových potomků se stal nespočetný národ až po čtyř stech letech. A proto ten, kdo vidí tyto souvislosti, nebude pohrdat dnem malých začátků.

Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

Další verš této písně připomíná zásadní rozdíl mezi Bohem a lidmi. Bůh je svatý, nepoznatelný, nade vše vyvýšený, kdežto člověk je jen kus bláta a prachu. A přece může být svatý Bůh člověku velice blízko. Pěkně nám to vysvětluje prorok Izaiáš, který říká: Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: “Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 27,15). 

Kdo hledá Boha, nenajde ho na nebesích ani mezi mocnými. Nepotká ho nejspíš ani v chrámech a palácích. Všemohoucí a Svatý je však blízko k těm, kdo jsou poražení a zdeptaní. Zjevuje se těm, kdo se stydí za svůj život a nemají se nač vymluvit. Právě takové lidi hledal Ježíš a stal se jejich obhájcem. Stalo se to i v Betlémě. Bůh se tam dal poznat obyčejným pastýřům a dvěma unaveným poutníkům z Nazareta . I my z vlastní zkušenosti víme, že Boží blízkost si uvědomíme nejsilněji, když máme nějaké trápení a úzkost. V představách většiny lidí je však Boží přítomnost spojena s úspěchem, zdravím a vítězstvím. Ne že by nám Bůh nepřál štěstí. Ale když se nám vede dobře, zdá se nám, že Pána Boha nepotřebujme a postupně se mu vzdalujeme. Ale když je nám pak zle a do breku, Pán Bůh tiše vstupuje do našich srdcí a drží nás za ruku, i když jsme ho třeba ani nevolali. Tomu, který je Svatý a vyvýšený, není na překážku naše ubohost a sdílí s námi naše trápení. Takový je náš Bůh. Je třikrát Svatý a přitom se narodil v chlévě a bydlí v našich ustrašených srdcích. 

Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Rameno zde znamená Boží ruku, která nám připomíná, že Bůh v určitých chvílích zasahuje do běhu tohoto světa, aby se zastal slabých a ponížených. I zde stojí v pozadí starozákonní inspirace tentokrát z knihy Exodus. Hospodin zde slibuje Mojžíšovi a Izraeli, že již brzy zasáhne a vysvobodí je z jejich útrap. Slyšel jsem sténání Izraelců, které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy (Ex 6,6).

Ale když s touto radostnou zprávou přišel Mojžíš ke strádajícímu lidu, nikdo mu nevěřil. Čteme tu doslova: Mojžíš to Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. Ale Pán Bůh na to nehleděl a dál pracoval na jejich vysvobození a také ho slavně dokonal.

Odkaz na Boží rameno a paži v Mariině písni nám tedy připomíná, že Bůh nám pomáhá, i když tomu nedokážeme věřit. Boží pomoc není vázána na to, co zvládneme, jak moc se modlíme a jak moc tomu věříme. I když jsme úplně na dně, takže už nic a nikoho neslyšíme a všechno nám přijde zbytečné a marné – Boží paže jedná. Boží rameno pracuje a jako jeřáb zdvihá ta nejtěžší břemena, aby nám ulehčilo. A my s úžasem vidíme, jak se dějí věci, kterým jsme nevěřili, v které jsme nedoufali a které jsme si ani nedovedli představit. Není to tedy jen na nás, na naši víře a síle – ale je to v Boží paži, která to nevzdává, ani když to my lidé odpískáme. Podobně se to to stalo, když přišel Kristus. Většina lidí o něj nejevila zájem a jeho slovům nevěřila. A přece i za ně zemřel a vstal z mrtvých. Ježíš je prodloužená Boží ruka, která nás uchopila a otevřela nám oči.

Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Na první poslech to vypadá na pořádnou revoluci., Jenže právě s revolucemi máme ty nejhorší zkušenosti. Když se lid zvedne a sesadí své vládce, způsobí to často ještě větší nespravedlnost, než tu, proti které se lidé bouří. Ale Boží revoluce vypadají jinak. Ne že se všechno převrátí naruby, ale že se nespravedlnosti vyrovnají. Vladaři už nemají trůn na věky a ponížení dostanou svá práva. Evangelium odstraňuje nespravedlnosti, ale nečiní přitom nové. Není to vláda chudých nad bohatými, ale Boží vláda, která je spravedlivá a ohleduplná ke všem. Kristus nepřišel převrátit svět na ruby, ale vyrovnat údolí a snížit hory, abychom si neměli co závidět. 

Ale přece se zdá být evangelium proti bohatým zaujaté, když je propouští s prázdnou, zatímco hladoví si odnáší dobré věci. Těm, kteří hledají Boží pomoc a vědí, že si sami nestačí – přináší evangelium mnoho dobrého, To jsou ti chudí, kteří vědí, že jsou chudí a proto jsou ochotni přijmout Boží i lidskou pomoc. Ale pak jsou tu bohatí, tedy lidé, kteří si myslí, že mají všechno ve svých rukou a žádnou pomoc nepotřebují a ti tenkrát i dnes odcházejí s prázdnou.

Kdyby si někdo vystrojil vánoční stromek a už předem věděl, že žádný dárek od nikoho nechce a nepotřebuje – nebude se radovat, ani kdyby jich tam našel hromadu. Možná si je dokonce ani nerozbalí. Bohatí, spokojení, pyšní, sebejistí nedovedou slavit vánoce. Pouze si na to hrají a duchu počítají, za kolik byl který dárek a kdo dal vnoučatům více a kdo méně. Teprve když člověk najde v Betlémě, co sám nemá, co si nikde nekoupí ani sám neudělá – a přitom to potřebuje jako sůl – teprve ten bude šťastný a neodejde z Betléma ani od stromečku s prázdnou.

Pane, prosíme, nauč nás chválit tvou dobrotu, i když nám není do zpěvu a dokonce nám zpívat zakázali. Nauč nás věřit, že i to, co je malé a nepatrné má před sebou velkou budoucnost.  Díky, že nám pomáháš, i když se nám zdá, že všechno je marné a zbytečné.

Vstup: Lk 13,18
Čtení: Lk 1,26-45
Písně: 283, 282, 289, 304, 299
Poslání: Lk 10,23-14
Odkaz do Bible: Lk 1,46-55
Bohoslužby: 25. 12. 2020