Kázání

Dostat nové jméno znamená získat s ním i novou totožnost a sám sebe si nově uvědomovat. Je s tím však spojený taky nový úkol a zodpovědnost. Od teď už nebude Abraham jen sám svůj, ani Sára nebude sama svoje, ale budou patřit Bohu. To taky podtrhuje to jedno jediné přidané písmenko k jejich původním jménům. Písmeno HE. Tohle písmeno má v hebrejštině taky ještě číselnou hodnotu, je číslem pět. A pětka je znamením Izraele, čtyři a jedna. Čtyřka znamená celý svět, všechny větry vanoucí od čtyř světových stran a jednička je Bůh. A Izrael je povolán k tomu, aby v celém světě vypravoval o jednom jediném Bohu. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. A tak Abraham i Sára dostávají s tím jediným písmenem do svého starého jména boží novou přidanou hodnotu. Abraham je povolán k tomu, aby se stal otcem a to nejen otcem svého dítěte Izáka, ale stane se otcem hlučícího davu pronárodů, otcem celého Izraele. A Sára? Sára bude na stará kolena matkou, kněžnou Izraele a narodí se z ní králové těch národů.

Tihle všichni jednou stejně jako Abraham a Sára vykročí do neznáma víry, budou opouštět své jistoty, svá přesvědčení, a spoléhat se znovu a znovu na Hospodina, Boha, kterého neuvidí, nenahmatají, který bude možná mnohdy jen mlčet, který je však bude všemožnými způsoby ujišťovat, že je živým Bohem, kterému se dá věřit, který je má rád a vždycky jim bude jistit záda.

Při křtu se někdy taky dostává nové jméno. Možná jste takové dostali. Já třeba ne. Ale to nevadí. Pokřtěný se jednou pro vždy stává kristovcem, křesťanem, nositelem Kristova jména, jeho vyznavačem. Také křtem na sebe bereme zodpovědnost a úkol. Být těmi, kdo se budou snažit žít tak, aby nedělali Pánu Bohu ostudu, nezrazovali ho, ale pomáhali uskutečňovat boží řády a způsoby na této zemi, vnášeli pokoj, těšili smutné, přijímali lidi bez rodiny, podporovali dobré projekty, odpouštěli.

Celkem 13x zazní v 17. kapitole knihy Genese slovo „smlouva“. Třináctka je číslem nového začátku a taky číslem babylonského boha Nergala, boha podsvětí, prostoru, kterému vládne strach a úzkost; odtud lidská pověrčivost spojená se třináctkou. Ten, kdo se tu k něčemu zavazuje, je Bůh. Bude Izraeli Bohem na věky věků. Bude mu Bohem ve všech oblastech. I v těch, na které si dělá nárok někdo jiný nebo něco jiného. Není nic, co by Bůh nedokázal obsáhnout, na co by jeho působení nestačilo. Tuhle smlouvu nic nezruší. Nevěra, lež i zpupnost na ni bude krátká. Žádný lidský čin ji nezadupe do země. Požáry, vichřice ani povodně ji nezničí. Bůh bude lidem Bohem, přítelem, nenechá lidské pokolení vymřít. Je a bude Bohem, který nám přeje zemi, místo, kde můžeme přivádět na svět děti, kde se nám bude dobře dýchat a dobře spát, pěstovat vztahy, milovat. Místo, které bude vždycky patřit Pánu Bohu, a my v něm budeme jeho hosty. „Jsme jenom hosti na tomhle světě – přicházíme, odcházíme“, zpívá Jarda Svoboda. Tak mysleme na to, jaké stopy do ní jako hosté otiskujeme.  Ať nejsou takové, o které budou ti, co přijdou po nás, zakopávat.

Pokolikáté vlastně už mluví Bůh o tom, že to s Abrahamem od samého začátku myslí vážně? Z kolika malověrných nocí ho vyvedl, aby mu připomněl, že není ten, kdo ruší sliby, háže flintu do žita nebo odchází od rozdělané práce. Jsou nehmatatelná slova tak málo? Potřebujeme ještě něco, co se dá vidět, na co se dá sáhnout? Bůh nás zná, zná taky naše pochybnosti, naši slabost a křehkou víru. Ví, jak jsme snadno ovlivnitelní slovy jiných, korumpovatelní lákavými nabídkami.

Proto připojí ke své smlouvě viditelné a nesmazatelné znamení. Obřízku. Odříznutí části pokožky na pohlavním údu muže je zvyk známý z různých oblastí světa, z Egypta i od Indiánů ze Severní Ameriky. Obřízka byla vstupem do dospělosti nebo taky součástí svatebních obřadů. S Abrahamem vstupuje obřízka i do židovství. Je zlomovým okamžikem v životě Izraelce. Proto se děje 8. den po narození, tzn. v první den nového týdne. Pro nás je tím zlomovým dnem nového začátku zase neděle, 8. den, den vzkříšení.

Když o obřízce vyprávím dětem, tak se vždycky začnou šklebit a kroutit a uchechtávat. Moc se jim tohle téma nelíbí, a vlastně by byly spíš rády, kdybych jim o tom vůbec nevyprávěla. I Kalvín kdysi prohlásil: „Mít znamení na přirození je trapná a podivná záležitost.“

Bůh neváhá, aby z trapného a pohoršlivého udělal znamení své smlouvy. Neváhá, aby z poníženého a k potupné smrti odsouzeného udělal Zachránce světa. Neváhá ani, aby z hříšného a nespolehlivého udělal svého partnera na věky.

Obřízka není záležitostí jen pro jednotlivce, ale podobně jako boží smlouva je věcí celého lidského společenství. Nejen Abraham, obřezán je i celý jeho dům. Na vlastní pěst zajištěný potomek Izmael, domácí, služebníci i otroci z tržiště. Boží znamení nezná hranic, dotýká se lidí bez ohledu na bariéry v podobě společenských vrstev, sociální zdatnosti, rodinných vazeb, příbuznosti či jiných kritérií. Tak to platí i pro Kristovu církev. Jen nepodlehnout pokušením chovat se povýšeně a soudit druhé. Rozhodovat, kdo kam smí, kdo si co zaslouží a koho patří vyhnat ven. Boží jednání s člověkem se vymyká našim představám i pravidlům. A mnohdy si taky vyslouží jen lidský výsměch podobný tomu Abrahamovu. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A v tom dnešním příběhu (a snad i v tom našem osobním) je to Bůh. Bůh, který dokáže dát lidem radost i na stará kolena. Bůh, který hřích obrací v požehnání. Bůh, který po všech lidských zakopnutích a selháních nepřestává připomínat trvalou a nezrušitelnou platnost své lásky k člověku, k nám, k tobě.