Kázání

V Ježíšově době, stejně jako po další staletí až do současnosti, se tu intenzivněji tu méně intenzivně, četly a čtou různé zaručené zprávy a analýzy, kdy přijde konec světa, jak bude vypadat, resp. co mu bude předcházet. I z Bible bývají vytahována, vytrhována a vyčítána různá proroctví a podle nich lidé pak odhadují, jak rychle se už ten konec blíží.

Podle Ježíše, těmto (pseudo)proroctvím navzdory – války, zemětřesení, hladomory a jiné katastrofy patří do života tohoto světa. Tento svět byl stvořen i s nemocemi, počasím a zlomy na zemských deskách. A za války a jiné ubližování (byť příšerných rozměrů) si můžou lidé sami, resp. můžeme si za to sami. A jsme za to spoluodpovědní. Takže ani ve válkách ani ve výbuších sopek ani pandemiích nelze vidět znamení konce světa a obviňovat z toho Pána Boha. (Ale leda znamení naší neschopnosti, našeho sobectví, naší hlouposti, resp. naší ohraničenosti.)

Ježíšův učedník, má ve světě jiný úkol než se bát a z postavení hvězd či pátečních novin vyvozovat datum konce světa. Má vyprávět evangelium o Bohu, který o lidi a jejich životy stojí, který se nedívá z dálky, a toto evangelium o boží blízkosti, o jeho zájmu má i sám dosvědčovat, tedy být blízký těm, kdo jsou slabí, nemocní, bezmocní, anebo poničení nějakým zemětřesením. Má být lidsky blízko těm, které poměry tohohle světa dusí, a tak dokazovat, zpřítomňovat, že těm lidem je blízko také sám Bůh. (Ano, právě to!)

Věříme, že poslední slovo nad naším životem bude mít Bůh, a že bude dobré, a tato víra má proměňovat způsob, jakým žijeme. Méně strachu, méně hromadění.

Být Ježíšovým učedníkem, je někdy dost těžké a mohou přijít chvíle extrémně kritické, kdy skoro nepůjde vydržet, osvědčit se, správně se rozhodnout, kdy půjde o život. Je těžké se někdy orientovat. Ale právě tehdy bude podle Ježíše Bůh zcela jistě blízko.

Ty různé konflikty a bolesti nejsou a nebudou znameními konce. Leda upozorněním na to, že konec přijde. Leda varováním, že zřejmě budeme muset skládat účty za naše životy. Leda připomenutím, že se příští konec může týkat nás samotných. Leda příležitostí otestovat, za co stojí naše víra, jestli něco vydrží, leda také způsob se v životě a víře dostat hlouběji.

V posledu by ovšem tím testováním úspěšně neprošel nikdo.

Celý ten příběh, který dnes čteme, začíná větou: vyšel z chrámu, opustil chrám. Učedníci jej tam ještě chtějí přidržet upozorněním na úžasnost chrámu, ale on jde, aby se tam už nevrátil. Dokonce právě řekne větu, za kterou jej nakonec zřejmě odsoudí k smrti, že totiž z chrámu nezůstane kámen na kameni.

Za pár let nebude dokonce stát tento výstavní chrám, na který se díváme z kopce, bez kterého si nedokážeme teď ještě představit svoji víru.

Na nikoho, na nic viditelného, natož kamenného, se nemají a nemáme úplně spoléhat. Nelze a nepůjde se v posledu spolehnout ani na rodinu, ba ani na slunce, měsíc a hvězdy, které máme (zatím) každý den nad hlavou; ani na státy, organizace, korporace. Se svou vírou, resp. se svým spoléháním se na nic nemáme absolutně vázat a upínat – kromě Boha. Totiž máme si dávat pozor i na to, aby nám nezkameněla ani víra, abychom se příliš nevázali na definice, představy a pochopení, která jsme někdy udělali.

Vladimír Holan: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být. Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já…“

Objevují se a budou se objevovat kromě těch různých proroctví také různí falešní proroci, vůdcové, spasitelé, různé bludičky svádějící na scestí. Kdeco a kdekdo se bude nabízet k uvěření, ale:

Zaprvé, mj. právě z celého Markova vyprávění má být jasné, jak se pozná ten, kdo má skutečně blízko k Bohu. Chová se jako Ježíš.

A za druhé, až opravdu přijde znovu Mesiáš, tak to spolehlivě poznáme, bude to totiž naprosto jiné než všechno, co se blíží naší zkušenosti.

Kristovi učedníci se od začátku modlili a prosili: Přijď, Pane Ježíši, přijď království tvé, přijď brzo. Modlíme se tak ještě i my? Vyhlížíme toužebně to konečně tříbení? Prosíme, aby to už Pán Bůh zkrátil, protože máme strach, že naší víře dojde dech?

Je jasné, že asi většinou z tohohle světa nespěcháme, protože nám tu je nějak dobře – a to je dobře. Ale součástí našich modliteb, součástí naší víry, by tyto prosby být měly, už jenom kvůli tomu, abychom si nějak nastavili, že naše bytostné očekávání, naši touhu, nikdy zcela nenaplní naši partneři, děti, práce, věci ani znalosti. A ubližovali bychom sami sobě i těm kolem sebe, kdybychom své naplnění očekávali od někoho či od něčeho jiného než od Boha.

Toho, co přijde, se nemusíme bát, vždyť nečekáme nikoho neznámého. Žádnou příšeru, ale Syna člověka. Někoho opravdu lidského. Ježíš jako boží vyslanec tady na zemi odpouštěl hříšníkům, léčil nemocné, krmil hladové a zažil bolest a zklamání. Jestliže věříme, že ten, kdo přijde, je totožný s tímto Ježíšem, tak můžeme čekat, že dokončí, co načal, a že to pro nás nebude zlé.

A nakonec. Štve nás, že tento svět je spojen s bolestí, fyzickou i vnitřní. A Ježíš tu o tom, co lidi a svět ještě čeká, mluví právě jako o sledu bolestí, které hladem a zemětřesením jen začnou. Kraličtí to přeložili jako počátkové bolesti, ekumenický překlad jako začátek bolestí. V originále je ovšem, že to budou porodní bolesti. Jako muž o tom samozřejmě nemám co mluvit, ale ženy, které měly dítě, asi chápou tu těsnou spojitost mezi bolestí a zcela novým životem. Ono to bude dobré!