Kázání

Děti si nevyrábíme. A lidé vedle nás, ti, do jejichž očí se díváme, nejsou výsledky něčí hezké nebo náhodné chvilky.

V židovském počítání desatera patří páté přikázání, cti otce svého a matku svou, na první desku. Na tu o vztazích s Bohem.

Druhý člověk, já jsme tu totiž proto, že nás tu chtěl Pán Bůh, Pán Bůh je třetím rodičem. Tím, který zůstane, nevykašle se, nevzdá to.

Pán Bůh splnil, co slíbil. Splnil to, v co už Sára s Abrahamem nechtěli věřit, čemu si zakázali věřit, co se jim zdálo nereálné.

Od sebe a od lidí máme mít očekávání reálná, střízlivá. Ale nemáme si plést své vidění reálnosti s tím, co je možné a reálné pro Boha.

Díky Pánu Bohu má Sára a Abraham budoucnost, díky Pánu Bohu to i s námi má budoucnost.

Budoucnost si neotevírám sám. Budoucnost není jen o mém výkonu. Budoucnost je dar.

Proč jsme teď tady? Ne, pro to, že někde existuje nějaký Bůh. Ale proto, že věříme v jeho možnosti. V to že, co řekl, to splní.

Že když nám jednou nabídl svou blízkost, pomoc, to, že bude vyslýchat naše modlitby, že když nám jednou nabídl život, že to také dodrží, že od toho necouvne, že si svou investici do nás bude zkoušet pohlídat.

A Abraham nazval svého syna Izák. Znamená to Smíšek.

Smích je v tom příběhu několikerý.

Ten hořký. Smích nevěry, nedůvěry. Smích Sáry, která si říká: Je to směšné, jsem stará baba, já už děti mít nebudu. Smích skeptika, co si říká realista.

Potom ten smích, který dělá vrásky kolem očí. Smích úlevy, radosti, vděčnosti. Smích se slzami dojetí.

A také smích hostů na hodech, které vystrojí Abraham. Smích pohody.

Smích čtenářů nad tím, jak všichni realisté, škarohlídové byli převezeni Pánem Bohem.

Lidské příběhy jsou zamotané. Zamotáváme si je často sami. Abraham nebyl trpělivý, nebyl věřící, a tak si pomohl sám. Pořídil si dítě se Sářinou otrokyní. Izmaela. Příští příběh bude o tom, že lidské odbočky mají následky. Ale Pán Bůh nad Abrahamem nezlomil hůl. A ani Izmael není odsouzený do role omylu a Bůh s ním bude. A také se nevykašle ani na člověka, na nás, kteří si někdy své příběhy linkujeme, plánujeme a realizujeme jako by Boha nebylo. Neustále vstupuje do našich osamělých her.

Rodí se děti. I v krytech. I v autech utíkajících. Také děti umírají. Ale také se rodí. Lidé se milují a jsou z toho děti.

V každém narozeném dítěti je zakódovaná naděje, že zapšklí diktátoři budou překonáni, zmizí v propadlišti. V každém narozeném dítěti je, doufám, může být zakódovaná informace, že je tu silnější energie, než je ta atomová. Láska.

A obřezal Abraham svého syna Izáka. My se už neobřezáváme. Tedy alespoň ne z náboženských důvodů. Jako křesťané tvrdíme, že naši víru máme v srdci. Že nepotřebujeme, aby nás znamení na našem těle upamatovávalo na vztah s Bohem. Maximálně nějaké hezké tetování. Jenže někdy by bylo asi třeba vnímat, že víra, vztah s Bohem je něco, co naše životy mění radikálně, směruje nás, že víra je něco, co se týká našich těl, našeho hýbání, našich vztahů, zařezává se do nás, nejde ji odložit, když se nehodí.

I řekla Sára: Radost mi učinil Bůh; kdokoli to uslyší, radovati se bude spolu se mnou.

Jsme – podle docela seriózních výzkumů – druhý nejpesimističtější národ na světě. Nevyhráli jsme. Škoda. První byli Řekové. Skepse, pesimismus a jakýsi polo-smutek jsou do nás prý úplně zažrané. Je to návyk nebo už přirozenost? Sklenky jsou tu prý spíše prázdné, než poloprázdné. I když možná ten výzkum dělali v Čechách a pro Moravu to úplně neplatí.

Říkal mi nedávno jeden kamarád, že by se v kostelech mělo kázat radostněji a optimističtěji. Že na smutek a pesimismus tu je dostatek novin a televizních stanic. Od té doby o tom přemýšlím.

Přečetl jsem si třeba, že radosti se lze naučit. Nejprve je třeba učit se vděčnosti. Cíleně a postupně. V jednotlivých krocích si uvědomovat, co mám, čeho jsem součástí, co mohu, čím vším mám prostoupený život. A že tak by se člověk mohl pomalu začít dívat na svět radostněji. Nebo si uvědomit, kdo mi udělal radost. A říci mu to. Za pokus to stojí.

Já se tedy rozhodně nehodím na to, abych byl kostelovým koučem pozitivního myšlení: keep smiling.

Zřejmě nebudu schopen životem protančit s úsměvem od ucha k uchu. Ale to se, myslím, nepovedlo ani Abrahamovi ani těm pastýřům nad Betlémem.

Ale, když je mi těžko, když nevidím naději, když jsou noviny plné jen špatných zpráv, můžu si vzpomenout na Izáka a starou Sáru a koutky mi trochu cuknou, protože mi dojde, že za roh nevidím a že je tu ještě Bůh a jeho možnosti. Třeba odlišné od mých snů a plánů, ale překvapivé a dobré.

A vystrojil Abraham hody. Jedly se řízky s poctivě majonézovým salátem a orientální speciality a hranolky a čokoládový dorty a pilo se víno. A bublinkové nápoje plné cukru.

Ne. Nejspíš menu bylo jiné.

Rozdělit se o radost však znamená dost často znásobit ji. Tetelit se sám radostí v pokojíčku je nesmysl.

Mám radost a tak ji chci způsobit i druhým. A tím se rozjíždí řetěz. Další zbraň proti diktátorům. Dávat kytky a zvát se na dortíky.

Můžeme se nechat strhnout radostí, úsměvem, vloženou energií někoho druhého. Zkoušet si netrvat na tom, co všechno je špatně.

Můžeme přisednout k Abrahamovi, Sáře, pastýřům nad Betlémem, Zacheovi, Ježíšovým učednicím a učedníkům a usmívat se… jsme totiž pozvaní k otevřenosti k božím možnostem. A že o nich ještě o Velikonocích uslyšíme!