Kázání

Hned na začátku čteme, že za tento dopis ručí tři lidé: Pavel, Silvanus a Timoteus. Víra v Ježíše Krista tedy není věc jednoho charismatického člověka, který strhne ostatní a o všem rozhoduje sám. Církev tvoří různorodí lidé a každý z nich má za sebou jiný příběh. Pavel byl farizeus z Tarsu a křesťany původně pronásledoval. Přesto přijal Ježíše Krista a stal se jeho apoštolem. Silvánus byl jeruzalémský žid, který se tu stal křesťanem a byl apoštoly vybrán, aby potvrdil jejich usnesení v  Antiochii. Zatímco Pavel měl řadu nepřátel a konkurentů – Silvanus patřil k těm, kteří smiřovali. Později se stal spolupracovníkem apoštola Petra. Své původem židovské jméno používal v latinské podobě, aby dal najevo svou otevřenost k pohanům.

Timoteus byl sice po otci pohan, ale po mamince Žid z Malé Asie. Uvěřil v Ježíše Krista, ale nechal se přesto obřezat, aby měl přístup do synogog a mohl tam svědčit o Kristu. Byl o generaci mladší než Pavel. Byl to člověk nesmírně obětavý a statečný.

Jeden byl obrácený nepřítel, druhý se stal pro Krista pohanem a třetí se stal pro Krista židem. A přece tito tři – svým původem, věkem a příběhem odlišní lidé – se podepsali pod společný dopis. V tom je síla křesťanské víry. Opírá se o svědectví mnoha různých a na sobě nezávislých lidí. Je to společné dílo svobodných lidí, které spojil Duch svatý.

Křesťanská víra však není ani pouhá tradice, v které se člověk narodí a nic jiného si neumí představit. Tito tři muži včetně těch, kterým psali svůj dopis, se pro víru v Krista rozhodli jako dospělí lidé a nikdo je k tomu nenutil. Měli kvůli tomu naopak mnoho potíží a protivenství. A přece jim stálo za to změnit své myšlení a způsob života. Síla křesťanské víry je v tom, že se pro ni svobodně rozhodneme a sdílíme ji s druhými. Není to naše soukromá věc ani něco, co automaticky zdědíme, ale právě to, čím se lišíme, co jsme si svobodně vybrali, o čem spolu hovoříme, co vystavujeme kritice a kde si dáme poradit. Není to fanatismus, ale mnohokrát vyzkoušené přesvědčení.

Křesťanskou zvláštnost vyjádřil apoštol hned na počátku dopisu svým důrazem, že všechno, co bude následovat, dává smysl a platí pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu. Tato formulka říká, že naše víra není jen nějaká nadstavba nebo pouhý duchovní rozměr našeho života. Být v Bohu Otci a Ježíši Kristu znamená, že evangelium změnilo celý náš život. Jestliže je nám Bůh dobrým otcem a Ježíš vysvoboditelem z marnosti, pak to není pouhý dodatek k tomu, co již víme, ale samotný základ a grunt našeho života. Ježíš není až to poslední, co nám zbývá. Ježíš patří na začátek všeho. Když se ráno probouzíme, děje se tak v Bohu Otci a Ježíši Kristu. A všechno co přes den děláme, všechno o čem přemýšlíme, všechno co si plánujeme je předznamenáno a ovlivněno tím, že za nás Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých.

Nebo to řekněme jinak. Nejdůležitější v našem životě je zajisté to, že jsme se narodili. Ale stejně důležité je i to, že jsme byli pokřtěni. Díky tomu víme, že všechno, do čeho se pouštíme, čeho se obáváme, co jsme pokazili a nezvládli, ale i to, co se nám podařilo a v čem jsme uspěli, dostává pravý smysl a hodnotu teprve v Ježíši Kristu. Naše chyby jsou odpuštěny, naše úspěchy jsou nám darovány, naše životy pokračují z Boží milostí, naše obavy jsou zbytečné, naše problémy mají řešení, z našich úzkostí je vysvobození, naše slabost se může stát silou, naše pýcha je falešná a naše radost a naděje má dobrý důvod. Ale to vše je pravda pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu.

Ježíš Kristus pro nás není pouhá třešnička na dortu, ale základní tónina a východisko života. Je důležité si to připomínat, protože když nebudeme žít v Kristu, hrozí nám, že budeme žít ve strachu, hněvu, pýše a nejistotě. Vědomí, že žijeme v Kristu, nám naopak umožňuje být v pohodě, klidu a žít s nadějí. Kdo byl pokřtěn, ví, kam patří a čí je.

Další věta našeho dopisu zdůrazňuje Pavlovu radost, která se ho zmocní, kdykoli na tesalonické pomyslí. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách.

Vděčnost je základní poloha života věřících lidí. Na každém kroku jsme obklopeni Božími dary – jako je pitná voda, čistý vzduch, zelené lesy, sladká jablka a hrozny, hřejivé paprsky slunce. Je mnoho věcí, které nám zpříjemňují život, aniž jsme se o ně zasloužili. Ale apoštol nám připomíná, že bychom měli děkovat také za lidi, s kterými žijeme. Zajisté, že je to především rodina a naši přátelé. Ale Pavel do svých díků pravidelně zahrnuje celý sbor v Tesalonice.

Tato vděčnost za církev má zvláštní důvod. Když čteme o seslání Ducha svatého, vypráví se, že se ohnivé jazyky se rozdělily a nad každým z apoštolů plál jeden. Nejen nad Petrem, ale nad každým z Dvanácti. Krása a bohatství církve totiž spočívá v tom, že každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého. A teprve když se o tyto dary sdílíme, teprve když nabídneme svůj dar ostatním, ukáže se, jak velké jsou možnosti Božího ducha, konat své dílo skrze nás. Každý sbor je unikátní společenství lidí, skrze které Bůh koná své dílo. A když se lidé této službě nebrání a spolupracují, dějí se veliké věci a člověk má mnoho důvodů k radosti a vděčnosti.

Apoštol popisuje toto dílo Ducha svatého slovy: Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víra, láska a naděje tvořila od samého počátku křesťanství ustálenou trojici, kterou se měl vyznačovat křesťanský život. Ale Pavel ji doplňuje nečekanými přívlastky. Chválí čin víry, dřinu lásky a vytrvalost naděje. Zatímco samotná víra, láska a naděje se dá chápat jako projev převážně duchovní, niterný a citový – apoštol ho ve všech třech případech uzemňuje v reálném životě.

            Skutek víry je spojení, které zpočátku vypadá jako jasný protiklad. Víra je přece něco, co si myslíme, čemu dáváme přednost a co nás motivuje. Víra je cíl, k němuž směřujeme. Názor, který zastáváme. Přesvědčení, pro které jsme se rozhodli. To všechno zajisté k víře patří, ale podle Pavla je křesťanská víra především čin. Nejen postoj, ale také skutečná změna. Nejen názor, ale také něco, co je vidět a poznat.

            Čin víry je, když něco udělám jinak než dosud. Čin víry je, když překonáme své sobectví, nechuť a únavu a vzchopíme se k tomu, o čem víme, že se to Pánu Bohu líbí. Nestačí odpustit jen v srdci. Čin víry je podaná ruka. Nestačí pouhý souhlas s dobrou věcí. Je třeba vstát a jít to udělat. Nestačí mít jen správný názor. Je třeba se za bližního postavit a snést kvůli tomu posměch. Křesťanská víra není teorie. Křesťanská víra má být vždycky nějakým způsobem vidět. Víra v Krista znamená změnu, odlišnost a odvážný krok do nejistoty. Víra se nedá s prominutím „okecat“. Víru je třeba si odpracovat.

            Druhou křesťanskou ctností je usilovná láska. I zde je kontrast obou slov do očí bijící. Zatímco mnozí chápou lásku jako cit, sympatii, náklonnost a něhu – tedy něco co máme v srdci, pro apoštola je láska doslova dřina. Apoštol chápe křesťanskou lásku jako něco, u čeho se člověk zapotí, unaví, ušpiní a nadělá. Je to pak ale ještě láska? Inu právě a teprve to je láska, čemu musel člověk něco obětovat. Skutečná láska znamená překonat svou únavu a nechuť, sebrat všechny síly a nepřestat, i když se dílo nedaří. Křesťanská láska tedy nejsou jen hezká slova, ale poctivá a dlouhodobá práce, kterou na sebe dobrovolně přijmeme. A proč že se tak dřeme a namáháme? Je to jediný způsob, jakým můžeme poděkovat za lásku, kterou nás Bůh miluje v Ježíši Kristu

Třetím rozměrem křesťanského života je podle apoštola naděje. Naděje tvoří jakýsi vrchol křesťanského života, ale často jsou to jen záblesky a výkřiky naší touhy, které nás vzápětí zase opouští a zrazují. Kdo z vás byl někdy vážně nemocný, kdo měl o někoho strach, kdo o něco dlouhodobě usiloval nebo o něčem sní, ví velmi dobře, jak snadno se naše duše zmítá mezi nadějí a zoufalstvím. Chvíli věříme a doufáme, a vzápětí propadáme skepsi a zoufalství.

Právě proto říká apoštol, že naděje, která se opírá o Krista, musí být vytrvalá, dlouhodobá, neúnavná a houževnatá. To znamená, že když se nám něco nepodaří a nevyjde, zkusíme znovu a jinak. Naděje sama o sobě je tuze křehká. Vytrvalá naděje je však víc než chvilková nálada a toužebné přání. Je to hluboké přesvědčení, že nám Bůh pomůže, i když nevíme kdy a jak. Vytrvalá naděje je připravena na zlé zprávy. Vytrvalá naděje znamená nikdy se nevzdávat. Vytrvalá naděje znamená netrvat na svém, neupínat se k jednomu řešení a pomoci, ale být houževnatý. Ano, křesťan má být jako nezmar. Nedá se odradit. Zkouší to znovu a znovu a má výdrž.

To se ovšem snadno řekne, ale hůř žije. A přece je vytrvalá naděje ta největší pomoc, kterou můžeme od Boha obdržet. Nepomůže nám, když se upneme na jedno řešení, a pak se zhroutíme, když to nevyjde. Vytrvalá naděje žije, i když se nám dlouho nedaří, nic nevychází, výsledky jsou špatné a obavy nás sráží k zemi. Ale když člověk ví, že nejzazším cílem naší naděje je vzkříšení, pak ví o zdroji síly, která nakonec všechno ustojí, všemu odolá a všechno vydrží.

Pane, díky za víru, lásku a naději. A prosíme také za odvahu, sílu a vytrvalost. Amen.