Kázání

Druhá kapitola Pavlova listu do Tesaloniky začíná slovy: Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný. Apoštol přiznává obavu, že by se jeho práce zvěstovatele evangelia mohla ukázat jako zbytečná a jeho úsilí marné. To je odvážné přiznání, ale přitom hluboce lidské.

I my přece tuto obavu známe. Do srdce se nám vkrade myšlenka: Proč já se tolik namáhám a snažím? Vždyť je to pořád dokola. Ráno do práce, odpoledne z práce, uvařit, uklidit, natřít plot, přezout z letních na zimní, napsat s dětmi úkoly a zítra nanovo. Ale čeho jsme tím dosáhli? Co z toho nakonec zůstane?

Jsou povolání, kde aspoň vidíte nějaké výsledky. Zedník postaví zeď, vědec vydá knihu, lékař uzdraví pacienta, herec nastuduje roli, zpěvák vydá nové cédečko. Ale co takový účetní, úředník, kuchařka, servírka, řidič, pečovatel či žena v domácnosti. Za čím ti se mohou ohlédnout a říci si: Nežil jsem zbytečně.

A přece právě apoštol, za nímž nestála žádná zavedená instituce ani tradice a který ani nevěděl, zda sbory kterým píše, ještě existují, věří, že jeho práce není marná. Kde bral tuto jistotu? I když byly výsledky jeho práce často chabé, Pavel si je jist, že tím co dělá, se podílí na něčem daleko větším, než on sám dovede dohlédnout. Apoštol věří, že jeho práce a služba je součástí Božího díla na této zemi. A ta má smysl. Dokonce by se dalo říci: Ta jediná má smysl. Lidské dílo pomine, ale Boží dílo zůstává.

Nezáleží tedy na tom, co za sebou člověk bezprostředně vidí, ale na tom, zda naše práce podporuje evangelium. Pavel je přesvědčen, že to jediné, co není marné, je Boží dílo. Naše slova se rozplynou ve větru, ale Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou. Naše úsilí upadne časem v zapomnění, ale milost Boží nikdy není zbytečná. V dopise do Korintu Pavel píše: Vaše práce není v Pánu marná. Všimněte si toho v Pánu. I kdyby byly výsledky naší práce sebe viditelnější všechno jednou vezme za své. To jediné, co zůstane, bude Ježíšovo evangelium a to, co se z něho zrodilo.

Náš život proto bude naplněný a smysluplný, když se svým malým dílečkem připojíme k pohybu, kterým tu nenápadně, ale cílevědomě působí Duch svatý. Je třeba se ptát, zda naše úsilí – ať pracovní nebo volnočasové – odpovídá směru a cílům, které si Bůh vytýčil v evangeliu. Zda pracujeme také pro druhé nebo jen sami pro sebe. Zda přinášíme druhým radost nebo závist. Úlevu nebo bolest. Hněv nebo naději. Zárukou smyslu našeho života a práce nejsou výsledky, které lze změřit a zvážit, ale jistota, že to, co děláme, souzní s tím, co v tomto světě koná Duch svatý.

Kvůli tomu však člověk nemusí být rovnou kazatel evangelia. Každou práci lze konat pro Pána Boha, tedy s láskou, úsměvem, ochotou a porozuměním. Ale současně se nám u mnoha činností vybaví, že jsou zbytečné, sobecké, hloupé a marné. A ty bychom měli opouštět a omezovat.

            Ale je tu ještě jedna opora a znamení toho, že naše práce není marná. Apoštol vzpomíná na to, jakým překážkám musel čelit ve Filipech. Stručně řečeno dostal tam 39 ran holí, nohy mu dali do klády a spolu se Silasem je strčili do vězeňské kobky. Oba byli přitom římští občané a těm se takové příkoří bez řádného soudu nesmělo stát. Ale někdo je chtěl zlomit a ponížit.

Když člověk slyší nebo čte o tom, co všechno někteří lidé zažili ve vězení, čím si prošli na frontě, v koncentráku nebo v gulagu, v duchu si říká, jak to ti lidé mohli vydržet. Když víme, jak nás snadno rozhodí naprosto banální věci, musíme obdivovat sílu těchto lidí, kteří vydrželi neuvěřitelné strádání a ponižování. Ale právě tito lidé se museli ptát, kde se v nich vzala síla, kterou nikdy předtím nepoznali.

            Apoštol proto má vysvětlení: Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.

            Když člověk prožije velké trápení a ponížení, pozná i podivuhodnou Boží pomoc a sílu, která mu to pomůže unést. Nebýt Boha, už jsem tu dávno nebyl, řeknou mnozí z těch, kteří vyšli z vězení nebo utekli hrobníkovi z lopaty. Nebýt Boha nevydržel bych tu bolest. Dávno už bych to vzdal, ale díky modlitbám jsem silnější a odvážnější, než jsem si myslel.

Toto poznání sice bývá zaplaceno mnohým utrpením a ponížením, ale dává věřícímu člověku jistotu, že svou vírou nikomu nenaletěl. Víra zpečetěna utrpením je něco docela jiného, než laciné nadšení, prázdné filosofování nebo pouhé dodržování tradic. Když Pavel ležel zmlácený ve vězení a přesto si tam dokázal zpívat, poznal, že Kristus vysvobozuje z každého ponížení.

Pavel připomíná, čím musel jako apoštol projít. Nebylo toho málo. On však všechny ty ústrky, ponížení, urážky a utrpení považuje za zkoušku, kterou si ho Bůh připravil a vycvičil, aby mohl být apoštolem. Bůh nás uznal za hodné (doslova vyzkoušel si nás) svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

V jiných povoláních se také skládají zkoušky. Jazykové, odborné i zátěžové. Než mohou piloti řídit skutečné letadlo, musí si to vyzkoušet na zemi a tam ho podrobí mnoha krizovým situacím, aby poznali, zda by podobnou zátěž zvládli i ve vzduchu. Křesťan si také musí projít zátěžovými testy. Ale nejde je nasimulovat. Musíme do nich vstoupit naplno a s rizikem tak jako Pavel. Jedině ve skutečném trápení může naše víra růst a my poznáme, že s Boží pomocí vydržíme daleko víc, než jsme si mysleli.

A přece i tak čistou a svatou věc, jako je služba evangelia, lze velmi snadno zdiskreditovat a doslova pošpinit. Proto se Pavel předem brání: Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést.

Evangelium bylo vždycky vystaveno pomluvám a útokům. Mnozí jsou celý život přesvědčeni, že jde o omyl nebo dokonce podvod. Stejné slovo zazní, když Pilát pošle stráže hlídat Ježíšův hrob, aby učedníci nemohli Ježíšovo tělo tajně unést a pak tvrdit, že vstal z mrtvých. To by byl podle farizeů ještě horší podvod, než to, že se prohlašoval za Mesiáše.

Evangelium čelilo a dodnes čelí nařčení z podvodu. Co když jsme si to všechno jen chytře vymysleli a narafičili. Prázdný hrob přece nic nedokazuje. Jenže naše víra nestojí na prázdném hrobu, ale na setkání se Vzkříšeným. Naše víra nestojí na jednom domnělém zázraku, ale na vyznání mnoha nezávislých svědků, kteří poznali a prožili, že Ježíš je stále mocný, živý a přítomný. Jestliže evangelium již přineslo do našich životů tolik dobrého, není možné, aby bylo založeno na podvodu a omylu.

            Další námitka proti evangeliu může být v tom, že jde nástroj nadvlády jedněch nad druhými. Nečisté úmysly znamenají, že někdo někoho zneužívá a využívá.

Zde ovšem musíme přiznat, že taková věci se stávaly a stávají. Dějiny církve nejsou vzorovou čítankou a evangelium bylo mnohokrát překrouceno a posloužilo jako nástroj k ovládání druhých. Ale také platí, že až dosud se z tohoto zajetí dokázalo vždycky vysvobodit. Dřív nebo později se Boží evangelium prodralo ven a mocenské choutky těch, kteří chtěli lidskou touhu po Bohu zneužít, byly odhaleny. Tohle už kritici evangelia a církve většinou nechtějí vidět ani slyšet. Všechno na světě se dá zneužít. Ale evangelium se z každého překroucení na rozdíl od mnoha jiných ideálů, umí vysvobodit a to docela energicky a razantně. Má v sobě sílu, kterou nelze dlouhodobě zneužít a ani umlčet.

Ale co když nás od víry odradí lidé, kteří si z něho udělali výhodný byznys. Proto apoštol zdůrazňuje: Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných.

Mnoho lidí se rádo poslouchá, krásně strojí, sedí na předních místech a požívá úcty druhých. Někteří z nich se dají na politiku, jiní sbírají akademické tituly a část se jich zahnízdí v církvi. Ale i takoví lidé nakonec – přes všechnu svou nadutost a protivnost – nemohou než posloužit evangeliu. Někoho z jejich posluchačů to možná na čas odradí, ale kdo touží po živém Bohu, ten si dokáže tuhle lidskou pýchu odfiltrovat.

V listu Filipským nám apoštol radí, abychom se nad každou člověčinu, která pronikne do církve, dokázali povznést. Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem.  Jedni z lásky, druzí z touhy po uplatnění a ne z čistých pohnutek. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat (Fp 1,15-18). I nehodní kněží tedy mohou šířit evangelium, jen se musíme naučit oddělit jejich slabosti od slávy Boží milosti. Kolikrát už se stalo, že neschopný a problémový farář po sobě zanechal dobrý a živý sbor. Tak nezdolné a odolné je Boží evangelium.

            Náš dnešní test pak končí slovy: ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti.

            Ve skutečnosti se tu Pavel nepřirovnává k matce ale chůvě. V lepších rodinách tehdy matky děti nevychovávaly ani nekojily. Starala se o ně chůva, která je krmila, oblékala, učila chodit, mluvit, zatímco matka se věnovala nějaké vznešenější činnosti. Na dokreslení si přečtěme z dobové literatury, co se od chůvy očekávalo. Plutarchos píše: Když děti upadnou, chůvy nespěchají, aby jim vyhubovaly, nýbrž je zvednou, umyjí, urovnají jejich oděv a teprve, když je všechno hotovo, tak je pokárají a potrestají. A jiný antický autor píše: Chůvy poté, když dětem naplácaly, vyprávějí jim nějaký příběh, aby je uklidnili a potěšili.

            Chůva byla tedy takový Pán Ježíš v civilu. Nejdřív pomohla a teprve pak se zlobila. A když se na dítě rozhněvala, hned ho zase konejšila a četla mu pohádky. Prostě idyla dětství, kdy máte jistotu, že vás nepřestanou milovat, i kdybyste rozbili tu nejdražší vázu. A podobné to je, když člověk uvěří v Krista. Ví, že by zasloužil pořádně naplácat – a přece se může ukrýt do milující náruče.           

Pane, děkujeme ti za takové lidi, jako byl apoštol Pavel. Nehledí na námahu ani zda je druzí chválí, nemyslí na to, co z toho mají, ale poctivě a vytrvale slouží dobré věci. I my známe takové a prosíme tě, abychom se jim mohli podobat a pokračovat tak ve tvém díle spásy. Amen.