Kázání

Jistě už jste někoho slyšeli říci: Teď budu přemýšlet nahlas. Ta věta vyjadřuje, že dotyčný bude mluvit o věcech, na které ještě nemá hotový názor. Myslet nahlas znamená, že zkoušíme, kam nás která myšlenka dovede a předem upozorňujeme, že to, co říkáme, nemusí být ještě naše poslední slovo.

            Mnohé nápady pak člověk opustí a dojde třeba k opačnému stanovisku. Myslet nahlas znamená vést dialog ve vlastní hlavě a zvažovat různé alternativy. Jenže místo, abychom si přemýšleli sami pro sebe a potichu, sdílíme své myšlenkové pochody s ostatními.

            Není však lepší mlčet, než plácat mnohé nesmysly. Někdy zajisté ano, ale když před někým přemýšlíte nahlas, má to výhodu v tom, že ten druhý ví, jak jste na ně něco přišli a proč jste se pro něco rozhodli. Proto je dobré, když rodiče přemýšlí nahlas před svými dětmi, místo, aby jim dávali jen hotové příkazy. Proto je dobré, když spolu nahlas přemýšlí manželé, protože pak nemají pocit, že jeden nutí svou vůli druhému. Proto je dobré, když šéf firmy svolá poradu a vysvětlí zaměstnancům své myšlenkové pochody, aby se mohli lépe ztotožnit se strategií firmy. Proto je dobré, když kazatel nahlas přemýšlí na kazatelně, protože jinak to vypadá, že ze sebe chrlí samá dogmata.

            V Bibli je kniha, která je na tomto principu myšlení nahlas postavena, a my dnes budeme přemýšlet spolu s jejím autorem, kterému se tradičně říká Kazatel.

            Najdeme tam totiž velmi zvláštní myšlenky. Třeba, že Kazatel nenávidí život a že nic nemá smysl. Nebo že si autor dopřával všech požitků světa. Nebo že nakonec je člověk na všechno sám.

            Ale tato jeho slova nás nesmějí zmást. Vždyť i nás někdy něco podobného napadne a přemůže nás pocit marnosti a zbytečnosti. Jenže to nikde nahlas nevykřikujeme a spíš se za takové myšlenky stydíme.

            Kazatel to však vzal na sebe. Říká nahlas, co my se bojíme říci potichu. A když už to vysloví, dotáhne to až do konce. Když si uvědomí kolik je na světě nespravedlnosti, dojde k tomu, že nejlepší by bylo vůbec se nenarodit! A člověk si říká: Pane Bože, co já se v té Bibli ještě dočtu.

            Ano chce to odvahu, číst knihu Kazatel. Ale jak se říká: K tomu, aby se člověk mohl odrazit, musí se dostat až na dno. A právě to je Kazatelova metoda. Kniha Kazatel patrně vznikla jako přednáška pro judské mladíky, kteří za pár let povedou soukromé firmy, založí rodiny a možná se dostanou i do politiky. Kazatel chce, aby poznali složitost světa a života. Nic jim nemaluje narůžovo. Klidně jim rozbije hodnoty, co se tehdy považovaly za ověřené a samozřejmé a jde na samou dřeň života a víry.

            Ale na druhou stranu – když tento totální skeptik řekne něco pozitivního a nadějného – jde vám z toho mráz po zádech a uvěříte mu! Víte, že tentokrát to není žádná rádoby zbožná fráze, ale samotný základ toho, co obstojí ve víru času a změn.

            To první, co si autor knihy přizná je pomíjivost všeho lidského snažení. Všechno co dokážeme a uděláme je jako mlha, která se po ránu rozpustí.

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění? Slunce vychází, slunce zapadá a zítra znovu vzejde. Všechny řeky spějí do moře, a moře se jimi nepřeplní. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

            A my musíme říci, ano, takový byl i náš uplynulý rok. Ničím zásadní jiný. Ničím výjimečný. Pouhé opakování toho, co tu už bylo. Snad jen malé děti a studenti si všimnou, že postoupili do dalšího ročníku, ale od jisté chvíle je život především opakováním toho, co tu již bylo. A čím jsme starší, mluvíme a myslíme stejně jako naši rodiče.

            Ale Kazatel to nevzdává. Co když se dá v životě opravdu něčeho dosáhnout. Co když to chce jen více úsilí, šikovnosti a štěstí. A tak se vrhne na podnikání, staví domy a paláce. Jako král si to může dovolit a nevynechá jedinou zábavu a kratochvíli. Všichni musí skákat, jak on pískne.

            I dnes jsou takoví lidé. Vydělali peníze, nemusí už na nic šáhnout, mají luxusní rezidence na různých částech světa, na všechno mají osobní trenéry, ráno začínají v posilovně, pak si jdou zaplavat do moře, dopoledne hrají tenis, odpoledne golf, o víkendu jezdí na koni. Ale jejich život není v ničem jiný než ten náš. I oni jedí chleba o dvou kůrkách, a když je zabolí v dutině břišní, mají strach a musí k lékaři.

            Kazatel proto říká svým žákům. Nenechte se mýlit. Já jsem mohl, co jsem chtěl, nic mi nebylo odepřeno, žádná radost, žádný požitek, ale nic se tím nezměnilo. Byl jsem to pořád jen já – nejistý, zmatený, osamělý, zklamaný. Žádný zvláštní efekt a užitek mi to nepřineslo. I kdybych měl peněz a domů sebevíc, stejně se jimi nenasytím a ještě mi to všichni závidí. A k tomu ještě člověk ani neví, komu to všechno nakonec připadne. Děti to neudrží, budou se mezi sebou soudit a firmu, kterou jsem s takovou námahou vybudoval, koupí konkurence.

            A tak se Kazatel rozhodl opustit hmotné statky a věnuje se věcem duchovním. Začal studovat a hledat moudrost života. V první chvíli je nadšený. Zdá se mu, že být moudrý a vzdělaný je jako mít světlo ve tmě. Ale pak se podívá kolem sebe a zděsí se. Vždyť moudrého i hloupého čeká stejný uděl. Co potká hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i tohle je pomíjivost.

            Když se člověk pro něco hodně nadchne a pak ho to zklame, bývá jeho hněv o to větší. A proto Kazatel, který ztratil všechny iluze, dává průchod své beznaději: Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. …Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

            Ale u toho přece nemůžeme skončit! A tak si Kazatel nakonec dovolí opatrnou otázku. Nic důležitého, jenom takový tichý hláseček, který vyklíčil v jeho srdci: Není pro člověka nakonec nejhezčí to, že se může najíst a napít? Není lepší se rozhlédnout kolem sebe a spokojit se s tím, co nám Pán Bůh dává. Nač si pořád dokazovat, jak jsme dobří a lepší, když fakticky všechno, co máme a děláme, je z Božích rukou.

            Jenže ani to jídlo nemáme jisté. Přijde hlad, bída a nouze a co si počneme? A v tu chvíli přichází Kazatelova slavná báseň o čase, která ukazuje, že všechno, co proživme a děláme, nezávisí na nás, ale na tom, pro co je vhodná chvíle. Když je jaro, raší stromy, a když je podzim padají listy k zemi. A ty s tím nic nenaděláš. Můžeš se tomu pouze přizpůsobit. Je čas, kdy jsi zdravý, a je čas, kdy jsi nemocný. Je čas úspěchů i čas zklamání. Jendou se urodí, jindy je sucho. Je čas vychovávat děti a čas vypustit je z hnízda. Je čas lásky i čas vystřízlivění. Je čas, kdy nevíš, co bys řekl a je čas kdy bys rád předal své zkušenosti. Ale pánem času je Bůh. To on rozhoduje, kdy přijde jaká chvíle a je na tobě, abys to přijal a pochopil. To není tak, že si řekneš: Teď se budu radovat a užívat si světa. Teď se najím a napiju, a pak se z toho vyspím. Myslíš si, teď budu podnikat a vydělávat peníze, plánuješ si dovolenou, ale ty přece nevíš, co bude zítra ani za hodinu! proto můžeš udělat pouze to, co je v dané chvíli možné.

            A pak se Kazatel znovu zamyslí a řekne perlu, která v jeho srdci zrála velmi dlouho a byla vykoupena mnohou bolestí.  Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

            Hle, jak se biblický pesimista nečekaně stává optimistou! I tu každodenní práci bere na milost, jen říká, že nesmíme pořád počítat její výsledky. Kdo myslí jen na výplatu a chce být za každou cenu lepší a dokonalejší než druzí, nemá ze své práce a ze života žádnou radost. A právě radost je ze všeho nejdůležitější.

            Jednou jsem byl pozván do jedné rodiny na oběd a můj spolustolovník se mne zeptal, zda mi chutná. Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě, že ano a on mi řekl: „To buďte rád. Já jsem chuť ztratil. Mně je jedno, co jím.“ A mě to začalo vrtat hlavou. Představte si, že jíte – a nic. Nemáte už sice hlad, ale nemáte z toho žádný požitek.

            Já vím, že jsou na světě horší věci, ale představte si, že něco děláte a nemáte z toho žádnou radost. Ne proto, že jste to pokazili, ale protože je vám to jedno. A já mám obavu, že tak jako onen pán ztratil chuť k jídlu, my jsme z velké části ztratili radost z práce i ze života, protože všechno pořád jen počítáme, hodnotíme a srovnáváme.

            Ale ani s prací se to nesmí přehánět, varuje nás Kazatel. Viděl jsem též všechno lidské pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. Hlupák skládá ruce v klín a také se nají. Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

            Ale umíme my vůbec odpočívat? Umíme se pokochat krásou, která je kolem nás a říci si, práce počká. Máme odvahu jít do důchodu? Něco však dělat chceme a musíme.

            A tak Kazatel své dosavadní přemýšlení uzavírá slovy. Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Vždyť nikdo neví, co přijde po něm? Proto je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho odměna a podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich a radovat se při všem svém pachtění, je dar Boží. Takový člověk totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

            Co k tomu chcete dodat? Taková jednoduchá moudrost a co nám dalo práce, než jsme se k ní probojovali. Honili jsme se za kde čím, než jsme přišli na to, že vrcholem života je užít si radost z přítomné chvíle.

A já jsem si s překvapením uvědomil, co mi nikdy předtím nedocházelo. To, že má člověk z něčeho radost, není samo sebou. Možná je radost ten největší dar od Pána Boha. Když ztratíte chuť, je vám jedno, co jíte. A když se neumíte radovat, nevíte, proč žít.

Ale Bůh nám dává radost. Když se podíváme se na strom u cesty, uvědomíme si, jak je krásně košatý. Když spravíme doma splachovací nádržku, máme radost, že zase funguje. Když upečeme jablkový závin, máme radost, že ostatním chutná. Když napíšeme kázání, máme radost, že druhé povzbudí. Ale tu radost si my lidé neumíme naordinovat ani zařídit.

            Radost je ten bonus, který nám Pán Bůh dal při všem našem pachtění a snažení. Kdo tu radost pocítí a najde, ten pak daleko snáz zvládne všechno těžké, co nás potkává a co nám hrozí. Více každodenní radosti, to je to, čeho je nám potřebí.         

Díky Bože, že je kolem nás tolik věci, lidí a událostí, které nás k radosti vybízí. Dopřej nám této radosti, aby nás život těšil, jídlo nám chutnalo a práce voněla. Amen.