Kázání v kategorii Iva Květonová

¹Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých bratrů a připojil se k adulámskému muži jménem Chíra.
²Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní.
³Otěhotněla, porodila syna a Juda mu dal jméno Er.
⁴Znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan.
⁵Nato porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, kde jej porodila.
⁶Juda dal Erovi, svému prvorozenému, manželku jménem Támar.
⁷Judův prvorozený Er však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil.
⁸Juda tedy řekl Ónanovi: „Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo.“
⁹Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka.
¹⁰Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho.
¹¹Tehdy řekl Juda své snaše Támaře: „Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela.“ Říkal si však: „ Jen aby také on nezemřel jako jeho bratři!“ Támar tedy odešla a usadila se v otcovském domě.
¹²Uplynulo mnoho dní. Judova manželka, dcera Šúova, zemřela. Když se Juda utěšil, putoval se svým adulámským přítelem Chírou za střihači svých ovcí do Timny.
¹³Oznámili Támaře: „Tvůj tchán putuje do Timny ke stříži svých ovcí.“
¹⁴Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Timny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl.
¹⁵Když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář.
¹⁶Obrátil se k ní, sedící při cestě, a řekl: „Dovol prosím, abych k tobě vešel.“ Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: „Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš?“
¹⁷Odvětil: „Pošlu ti kůzle ze stáda.“ Řekla: „Ale dáš mi zástavu, než je pošleš.“
¹⁸Otázal se: „Co ti mám dát jako zástavu?“ Odvětila: „Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce.“ Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním otěhotněla.
¹⁹Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů.
²⁰Juda pak poslal kůzle po svém adulámském příteli, aby vyzvedl od té ženy zástavu; ten ji však nenalezl.
²¹Vyptával se mužů toho místa: „Kde je ta kněžka, která byla v Énajimu u cesty?“ Odpověděli: „Žádná kněžka zde nebyla.“
²²Vrátil se k Judovi a řekl: „Nenašel jsem ji. Také mužové toho místa pravili: ‚Žádná kněžka zde nebyla.‘“
²³Juda řekl: „Ať si to nechá; jen když nebudeme v opovržení. Vždyť jsem to kůzle poslal, ale tys ji nenašel.“
²⁴Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: „Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná.“ Juda řekl: „Vyveďte ji, ať je upálena.“
²⁵Když už ji vedli, poslala svému tchánovi vzkaz: „Jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyhle věci.“ A dodala: „Pohleď jen pozorně, čí je toto pečetidlo, šňůrka a hůl!“
²⁶Juda si je pozorně prohlédl a řekl: „Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synu Šelovi.“ A už k ní nikdy nevešel.

¹Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.
²Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou.
³Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.
⁴Jen maso oživené krví nesmíte jíst.
⁵A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.
⁶Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.
⁷Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.“
⁸Bůh řekl Noemu a jeho synům:
⁹„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem
¹⁰i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře.
¹¹Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“
¹²Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:
¹³Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.
¹⁴Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,
¹⁵rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.
¹⁶Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“
¹⁷Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

¹⁵I promluvil Bůh k Noemu:
¹⁶„Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.
¹⁷Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“
¹⁸Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.
¹⁹Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
²⁰Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.
²¹I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
²²Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

¹I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý.
²Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí.
³Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi,
⁴neboť již za sedm dní sešlu na zemi déšť, který potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Smetu z povrchu země vše, co povstalo, co jsem učinil.“
⁵Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal.
⁶Šest set let bylo Noemu, když nastala potopa, vody na zemi.
⁷Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy.
⁸Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi,
⁹vždy po páru vešli samec a samice k Noemu do archy, jak mu Bůh přikázal.
¹⁰Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy.
¹¹V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely.
¹²Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
¹³Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy,
¹⁴oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všechen dobytek rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi rozmanitých druhů i všechno ptactvo rozmanitých druhů, každý pták, každý okřídlenec.
¹⁵Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života.
¹⁶Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel.
¹⁷Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země.
¹⁸Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod.
¹⁹Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy.
²⁰Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory.
²¹A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk.
²²Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo.
²³Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše.
²⁴Mohutně stály vody na zemi po sto padesát dnů.