Abraham má návštěvu
1I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. 2Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi 3a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. 4Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. 5Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ 6Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ 7Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. 8Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. 9Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ 10I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. 11Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. 12Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ 13Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ 14Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ 15Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ 16Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil.
Před žárem dne se Abraham pokouší trochu schovat ve stanu pod (posvátnými) stromy v Mamre. Bolest je prý třetího dne nejhorší. A přeci se najednou málem stoletý stařec zvedá a běží sám vybrat ze stáda dobytče, aby hosty mohl pozvat k hostině, aby je mohl uhostit.
Přicházejí tři muži, ale Abraham v nich tuší Jediného. Rabíni soudí, že to byli tři andělé a že každý z nich měl svůj úkol: první oznámit Sáře narození syna, druhý zničit města Sodomu a Gomoru, třetí zachránit Lota. Jiní říkali, že to sám Pán Bůh přišel Abrahama potěšit v bolesti, prokázat mu úctu za to, že splnil příkaz o obřízce. Křesťanští bohoslovci to odhadovali na návštěvu Svaté Trojice.
Andělé nebývají zřejmě čistě bílí, světlí a voňaví, ale někdy vypadají jako hladoví pocestní se zaprášenýma nohama. V kom všem, kde všude a kde se můžeme potkat s Pánem Bohem?
Zalezlého Abrahama, možná v bolestech, možná prostě zestárlého, už zavřeného do stereotypu dnů; Abrahama, který nic nečeká – leda večeři nebo smrt, přišel Bůh vyrušit.
Málem stoletý stařec se zvedá a běží vybrat ze stáda dobytče, aby hosty mohl pozvat k hostině, aby je mohl uhostit. Možná věděl, že host do domu, Bůh do domu. Jan Kalvín někde v komentáři k tomuto oddílu provokativně poznamenal, že dnešní množství hospod a hotelů svědčí proti nám, že nejsme dost pohostinní.
Ježíš časem řekne: Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. (Mt 25,35)
Neřekl bych, že před čtyřmi tisíci lety bylo na světě tak výrazně nižší procento šizuňků zneužívajících otevřených dveří stanů. Pouze jim třeba tehdy bylo jasnější, že přežít se dá jen ve společnosti, kde jeden druhému nabídne chléb a vodu, že samota má blízko ke smrti, stejně jako vydírání se uprchlíky na hranicích.
Když si budeme sedět na svém a držet si vlastní hluboký talíř jen pro sebe, pak Pána Boha asi spíš nepotkáme, nestane se nic, co by nás posunulo. V Janově Zjevení Ježíš řekne: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20) (Nepoví, jak vypadá.)
Ne ve všech hostech vchází Bůh, ale zvládneme-li chvíli mlčet, soustředit se na druhého, vnímat ho, pochopíme-li něco z něj, pak zahlédneme i kus stvoření a něco ze Stvořitele.
A podstaty vlastního lidství se možná dotkneme spíš, když ze sebe dáme.
Ale to asi přijde zkoušet, ne o tom mluvit.
Abraham měl sluhy, byl starý, nabídl podpopelný chleba, vodu, zaměstnal Sáru, ale i on sám chystal hostinu. Jakoby si nechtěl nechat ujít tu možnost, navzdory bolesti a únavě, být pohostinný. Je omezený věkem, ale něco ještě může. Najednou má sílu. Buď se v něm objevila díky tomu setkání, anebo ji v sobě našel, protože se mohl setkat, protože měl najednou důvod něco udělat, pro někoho být.
Nemůžeme zachránit svět, ale udělat občas někomu hezky, to svedeme.
A Abraham muže, hosty, anděly, Boha zdržuje. V něčem podobně jako Emauzští učedníci Ježíše. Nemusí se ani dít nic výjimečného. Jen ve vzduchu, kolem nás, v nás, je najednou něco víc. Snad Bůh. Nevím, zda to lze popsat. Také nevím, zda se to dá navodit, přivolat, zinscenovat. Ale možná pro to lze udělat podmínky. Pořád doufám, že když občas přestanu utíkat a budu pečlivěji vnímat člověka vedle sebe, něco ze sebe dám, že se to setkání třeba odehraje… tady nebo na čaji, kávě potom. Snad Bůh kolem nás.
Boží anděl, Bůh sám ví, že Sára je ve stanu. Ale stejně se zeptá: Kde je tvá žena Sára? Možná jen kvůli tomu, aby Abrahamovi došlo, kdo mu po většinu života kryje záda. A jestli ji někdy trochu neztrácí, nepřestává vnímat.
Za rok bude mít syna.
Sára to slyší a v duchu si říká: Když už jsem tak sešlá (zvadlá, odložená jak stará látka), má se mi dostat takové radosti (rozkoše)? I můj pán je stařec.
Směje se smíchem ironickým, hořkým.
Proč se směješ, Sáro? Nesměji se. Ale ano, smála ses… Už to tam není, ale myslím, že na to Pán Bůh nezřetelně přeci dodal: Jen se směj…
Neplodná Sára, pak její snacha Rebeka, o další generaci Ráchel; pak Manoáchova žena – matka soudce Samsona, Chana, Elkánova žena, matka proroka Samuela, Alžběta od Zachariáše – matka proroka Jana. Neplodné ženy, a přeci v nich začne život, se kterým už nikdo nepočítal.
A nakonec Marie vysloví otázku: Jak se to může stát…?
Ve všech těch příbězích stále znovu Pán Bůh rozehrávaný pokus člověku ukázat, že dává život a že ho dává navzdory lidským tabulkám, vzorečkům… a že ho dává i tam, kde to už nikdo nečeká, a tehdy, když už to nikdo nečeká.
Jen někdy hodně otálí. Jen někdy dává jinak.
Možná do posledního vydechnutí nám zůstane otázka: Je něco, co by Bůh nemohl? Abrahama, který nic nečeká – leda večeři nebo smrt, přišel Bůh vyrušit a pozvat, povzbudit k životu. A přichází také k nám…