Abraham opět vydává Sáru za sestru
1Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. 2O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. 3Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ 4Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? 5Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr.‘ Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ 6A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. 7Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ 8Za časného jitra svolal abímelek všechny své služebníky a všechno jim vypověděl; a ty muže pojala velká bázeň. 9Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ 10Dále se abímelek Abrahama otázal: „Co tě k tomu mělo, že jsi udělal takovou věc?“ 11Abraham odvětil: „Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí. 12Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. 13Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.‘“ 14Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. 15Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ 16Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra; to bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena.“ 17I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. 18Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno.
Stokrát si říkám, že se už tohoto vyvaruji, že už si nenaběhnu, že toto už dělat nebudu, říkat. A najednou…, najednou v tom jedu znovu. Ze strachu, z pohodlí, z blbosti. A všechna dobrá předsevzetí jsou zas u ledu.
Tento příběh už tu byl. (Gn 12,10-20) Kázala na něj Iva na začátku září. Nemyslím si však, že se to vyprávění vloudilo biblickým redaktorům do textu podruhé jen se změněnými reáliemi. Síla a pravdivost Bible je podle mě v tom, že své hrdiny neretušuje, nedělá z nich dokonalé. Naopak píše o nich, že své hříchy opakují.
A také je to výpověď o nás. Nebo já se v ní tedy alespoň poznávám.
Protože – co převažuje? To, že jdu za Bohem, modlím se, žiji podle Ježíše? Nebo to, že mám své plány, svou lhostejnost, své strachy, své postupy?
Abraham opět vydává svou ženu za svou sestru. Bojí se víc o sebe, než o svou ženu, bojí se o vnější víc, než o vnitřní, o život víc, než o to, jaký bude. Zase odhaluje svou povahu, své sobectví, sou nevíru.
Král gerarský má naštěstí sen. Sen od Boha: „Na Sáru nesahej.“
Je první biblický sen. Poprvé tu Bůh používá tento nástroj, aby lidem nabídl jinou cestu než tu, po které se vydávají. Třeba vánoční příběhy podle Matouše jsou takových snů plné. Ale dost vánoční je i evangelium tohoto příběhu: Bůh neskončil s chyby a hříchy opakujícím Abrahamem, s pochybujícím Abrahamem, neskončí ani s námi.
Abraham si své ještě vyžere, ale nikdy v plné výši. Boží snaha s námi být vždycky převáží nad tím, co poděláme, a jak se v tom, pak koupeme.
I kdyby to bylo před lety, tak Abraham už s Bohem mluvil, zažíval jeho blízkost… a najednou? Je to pryč. Dokonce řekne: „Bohové mě nechali bloudit.“ Nebo Bůh mě nechal bloudit. (13.) Víra není danost, jednou provždy a hotovo. A možná, že i když na ní člověk maká, snaží se jí žít, rozvíjet, přijde temná noc pochyb, zmatků.
Abraham se tak plácá mezi příklony k Bohu, všedními dny, vlastními plány, slibují si s Bohem věrnost, a pak to zas praotec rozjede podle svého a koupe se v následcích vlastních řešení.
Ale vždycky mu Pán Bůh znovu nabídne cestu, podá ruku, které se může chytit a vylézt z bahna.
Do svých průšvihů vtahujeme druhé. Nejsme solitéry. Naše činy mají vliv na naše rodiny, obce, země, planetu. Naše činy mají vliv i na ty, kteří jsou nám jedno, i na ty neznámé. Ten Abrahamův měl na Sáru i na kenaanského knížete, ale také na jeho ženy a dům. Naše činy jsou žel perpetum mobile. A jen Pánu Bohu se občas podaří je zastavit.
Abraham říká: „Na tomto místě není bázeň boží.“ (11.) Tady Boha nerespektují, neuznávají ho, tak jako já. Jenže, jak se ukazuje, to Abraham má problém. To on má omezenou představu Boha. Jak moc a jak kde a jak v čem s Bohem počítám?
Praotec a pravzor věřících přinese do Abímelekova domu víc problémů než požehnání.
Místo toho, aby dělal prostor pro Boha, vytvářel vztahy, ve kterých je snazší Boha zakusit, tak si říká, že tady mezi cizími se pravda nějak ztratí.
Bůh nemluví jen ke členům církve. Abraham podceňuje Abímeleka i Boha.
Ono je to neuvěřitelně těžké druhého slyšet, neřídit se podle svých předsudků, představ o něm.
Je těžké druhým naslouchat, skutečně naslouchat. Nejet si jen vlastní historky, myšlenky, vtípky. Zvlášť když ten druhý není naší víry, z naší bubliny, z našeho kmene.
Abímelek má, co Abrahamovi říci, a zrovna o Bohu. Boha můžeme zaslechnout i tam, kde to nečekáme, z úst, ze kterých to nečekáme. Nevím, co je víc nepříjemné, když nám pravdu říkají blízcí, když nás upozorňují na naše chyby, nebo když nám zrcadlo nastaví někdo cizí, někdo, nad koho jsme se povyšovali.
Vždyť já jsem vlastně nelhal, zkouší to Abraham. Ona a můj otec… To je tak strašně těžké říci: Udělal jsem chybu… ?
Dost! Nech toho, Abrahame, Ondřeji… (doplňte si). Raději se do toho přestaň zamotávat. Začneme zase znovu.
Co to je za Boha, že má takovou – svatou trpělivost? No, to je náš Bůh, ten, na kterého se můžeme spolehnout.
Největší záhadou v tom příběhu pro mě je to, že Abímelekovi o Abrahamovi Bůh říká: „Je to prorok, bude se za tebe modlit.“ (7.) Tento podfukář, že se za mě má modlit? Nevím, jak to máte vy… Když vím, že jsem udělal něco výrazně špatně, nebo proti tomu, co vím, že je dobré, tak se vlastně stydím modlit. Nejraději bych se před Bohem schoval. V hlavě mi jede: Moje modlitby nemají cenu, někoho takového, jako jsem já, Bůh slyšet nemůže. Pokouším se jakoby Bohu vyhnout, nemluvit na něj. Ale tím přivírám ten náš vztah ještě víc.
Může mít cenu modlitba někoho, kdo právě zradil svého nejbližšího člověka – jako Abraham Sáru? Má cenu modlitba někoho z nás? Podle tohoto příběhu může a má!