Kázání

Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své. To hebrejské slovo se dá přeložit ještě jinak: dělat svou práci, dělat své zaměstnání, naplňovat své poslání. Není to tedy jen o práci k uživení, o dílu za odměnu, ale také to má význam „dělat to, kvůli čemu tu jsme“. V práci, o které zde mluví Bible, nejde jen o způsob, kterým si vyděláváme na živobytí, ale také o činnosti, kterými tento svět dotváříme, a také o to, čím jsme tu pro druhé lidi. Díky své práci můžeme někoho obdarovat. Pracujeme také kvůli tomu, abychom se mohli rozdělit, někomu prospět, udělat radost.

Práce v Bibli není jen nutné zlo, ale také něco, zač člověk může / má být vděčný. Prostě ne po ránu nadávat, že už tam zas musím, ale spíš být vděčný, že můžu.

Asi se nemusíme snažit, aby po nás kdovíco zbylo, ale aby to naše dílo někomu k něčemu teď bylo.

Ale i od svého „smyslu“, poslání, od toho, co mi připadá životně důležité, mohu mít odstup, alespoň jeden den. Nemám se stát fanatikem.

V 5. Mojžíšově je čtvrté přikázání zdůvodněno slovy: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (Dt 5,15)

Přikázání začíná slovy: Pamatuj. Šlo by to snad přeložit i: soustřeď se. Nenechej si ten den vzít. Se vším, co znamená.        

Otrok si svůj čas rozdělovat nemůže. Někdo mu jej určuje. Kdy se vstává, co se snídá, co se kdy dělá.

To přikázání je varování, abychom se dobrovolně nestávali otroky. Den odpočinku je dar. A jestliže se nám dny v týdnu slily v jednu čáru, tak jsme ten dar ztratili, a myslím, že nám ho ani sem tam pár dnů dovolené nevrátí. A doufat v důchod je trochu naivní.

Zdůvodnění z 2. Mojžíšovi zní: Sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. (Ex 20,10.11) Je to obraz. Sám Ježíš to, že uzdravoval v sobotu, okomentoval slovy: Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji. (J 5,17)

V desateru nás to má však vyprovokovat: I Bůh si odpočinul a ty, člověče, máš tak často pocit nenahraditelnosti. Pořád je něco důležitého, nutného. Někam se ženeme, něco musíme. Někdy nás dusí různé vnitřní tlaky, výčitky, pocity viny, co bychom ještě měli… Myslím, že i od toho se nám desatero snaží pomoci. Můžeš se zastavit. Ale možná se někdy zastavit bojíme, možná bychom se totiž lekli svých myšlenek: Tohle jsi chtěl, takový život sis představoval, tenhle úprk od jedné činnosti k druhé?

Nenápadně tady probleskuje první přikázání a jeho otázka: Co máš v životě na prvním místě?   

Vyděláme peníze, pak se jdeme bavit, necháme se bavit…, dobře je projíme, nebo investujeme, ale umíme i odpočívat?

Jen tak si sednout pod strom, dýchat, dívat se do mraků, na to, jak se vítr pohrává se spadenými listy. Jen být. „Jen“ nabírat sílu.

Desatero a Hebrejská bible dostaly asi základní podobu, když byli Izraelci násilně přesídleni do Babylonské říše. Od lidí, mezi kterými museli žít, se lišili zřejmě docela podstatně dodržováním dne odpočinku, šabatu. Světit neděli, jít do kostela, to je také způsob vyjádření, že nám dochází, že tu nejsme jen díky svým výkonům, ale že víme, kde a u koho nabrat sílu, komu jsme vděční, u koho se pro svůj život inspirujeme, kdo a co nás v životě drží.

V prvních letech po Velikonocích slavili křesťané den odpočinku i ten den po sobotě, kdy si připomínali z mrtvých vstání Ježíšovo. Časem však došlo k tomu, že se rozměr šabatu – s páteční přípravou, úklidem, pozvolným rituálním vítáním svátku, rozsvěcením světel, modlitbami, požehnáními, společnými jídly, bohoslužbami, s úzkostlivým pečováním o to, aby celým dnem prostupoval jiný dech – časem se to skoro všechno ztratilo.

Den odpočinku je tu kvůli tomu, abych možná právě těmi společnými jídly, slavením, klidem, modlitbami, čtením z Bible, hrami, milováním, světlem i tmou, tichem bez množství spotřebičů, nakoukl zpátky do ráje a zároveň si dokázal uvědomit, nacvičit, zapamatovat, že něco lepšího nás, mě, ještě čeká tam za koncem.

Tady jsou v pondělí večer v sedm takové malé bohoslužby. Původně pro mládež, ale nejenom. Běží už několik let. Když pro ně hledali název, tak si tak hezky pohráli s tím, že tohle je Betlémský kostel. Jmenují se jesle, ale psáno jako YES-le. Přijde mi to geniální. Iva o nich mluví jako o duchovním krmítku. Já v tom slyším, že jednou přijde velký šabat, Pán Bůh k nám řekne své milostivé a osvobozující ano a pozve nás dál.

Když náš týden nedělí končí, můžeme ji vnímat jako den volna, den na rodinu, den k zastavení, otočení se za uplynulým, den poděkování.

Ale vlastně by se mi víc líbil třeba anglický kalendář, ve kterém nedělí týden začíná. Podle evangelistů Ježíš na začátku nového týdne vstal z mrtvých. To znamená: smrt, zlo, soudci, vojáci, kati, vládci nevyhráli a nevyhrají. Do nového týdne nevstupujeme bez pomoci; nevstupujeme do něj bez lásky; nejsme v něm bez naděje; nevstupujeme do něj sami, víme, že svět neskončí ve ztracenu. A Ježíš je i způsob, jak novým týdnem projít.