Hagar a Izmael
1Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. 2Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. 3Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. 4I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. 5Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ 6Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. 7Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, 8a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ 9Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ 10Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ 11A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. 12Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ 13I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ 14Proto se ta studně nazývá ‚Studnicí Živého, který mě vidí‘; je mezi Kádešem a Beredem. 15Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. 16Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.
Na co máme partnery, partnerky, ale také děti, sourozence, přátele? Je fajn, když obejmou, když pochválí, podepřou, posedí s námi. Ale podstatné je také to, že nám jsou schopni říci: Co blázníš? Co blbneš? Ten tvůj nápad je úplný úlet… Bacha, začíná se z tebe stávat někdo jiný…
Bolí to to slyšet. Potřebujeme je však na to, aby nám pomáhali se nechovat bohorovně.
Před časem vtáhl Abram Sáraj do Egypta a tady se pro změnu Abram nechá od Sáraj vtáhnout do slepé uličky.
Už žádné čekání, spoléhání se na Boha… uděláme si ten ráj bez něj a po svém. Nebo spíš toho Boha nějak uzávorkujeme.
V Boha sice věříme, ale je to s ním moc zdlouhavé, je příliš nevyzpytatelný.
Ono je to i v Chammurapiho zákoníku – služka rodí v zastoupení své paní. Co je tedy špatně? Ten příběh není přece proti touze mít děti. Přemýšlím, co je tady tím největším problémem. Manželský trojúhelník, první biblická milenka?
Určitě je šílené udělat si z druhého věc, udělat si z něj předmět, stroj na plnění mých přání – lidi vedle sebe zúčelnit. Zneužívat je.
Co měli však Abram se Sáraj dělat?
Víra rozhodně není pasivita. Není o tom neaktivně a bezmyšlenkovitě čekat, až to Bůh nějak zařídí, až nám něco vnukne. Pán Bůh nám dal svobodu! Ale víra se projevuje tím, že se ptáme, co by na to, co děláme, co chceme udělat, řekl Bůh, jak by to on viděl. I na to máme Bibli. Čteme ji, modlíme se a poměřujeme jí naše plány. Je to tak, že někdy moc chceme slovo, nápovědu a jsme bez odpovědi… Ale, věřím, že v těch klíčových okamžicích se Bůh o slovo přihlásí.
A víra potřebuje delší dech. Potřebuje ho moc. – Na dobu, kdy to není podle našich představ, kdy to nejde dost rychle, kdy se zdá, že se Bůh zapomněl.
Příběh je i o těch, kteří odněkud utíkají. Egypťanka Hagar je matkou Arabů, muslimů, patronkou zmanipulovaných, zneužitých; patronkou uprchlíků… před násilím, před nespravedlivými režimy, z bezvýchodnosti, z hladu, z šíleného a bolavého odkud.
Kdo jim bude anděly… těmi, co vidí a není jim to jedno?
Abram a Sáraj jsou věřící, zbožní, mají zkušenost s Bohem. A zrovna před nimi zdrhá Hagar. Tohle je moje největší můra, že odradím, že kvůli mně někdo raději odejde. Že někoho odradí naše malosti, přízemnosti, naše představy o tom, co je správné. Tím nepopírám, že Hagar měla také svůj díl.
Ale kéž ti odrazení, zklamaní potkají anděla, zaslechnou Boha…
A kéž by nám o tom řekli.
Hagaro, odkud jsi přišla a kam jdeš? Tohle je někdy dost těžká otázka. Nebo: to odkud to většinou nějak víme, ale kam…? Někdy se fakt stane, že žádné kam nevidím, občas se zdá, že už není kam uhnout. Zamotaný život. Nic jisté. Ponižování už nejde vydržet. Stres, nelásku, život, nemoci nějak nejde vydržet. Ponížení je moc, ústrků je moc. Těch, co soudí, připomínají minulost, dívají se skrz prsty je moc.
Ten dnešní příběh se podle mě snaží ukotvit naději, že slyší a že se ozve:
- ten, kterého jsme obešli; nevnímali; ztratili ze zřetele.
- Ten, se kterým jsme zas tak moc nebo vůbec nepočítali.
Že dá napít, trochu něco pochopit, že Pán Bůh dává sílu, impulsy, směr, ujištění.
A to pro mě nejpodstatnější. I když jdeme blbě, hrozně, nenapravitelně, třeba podle lidí i neodpustitelně; když dojedeme na své nápady, když ztroskotají plány… Pán Bůh, věřím, nepřestane jít vedle nás. Nepřestane posílat anděly – různých podob. Dávat nové šance. Neodepíše nás.
Leccos se nedá vrátit, napravit, vyžíráme si následky toho, že jsme neviděli, neslyšeli, nechtěli vidět. Pán Bůh nás však neopustí. Nevzdal do s Abramem a Sáraj, nevzdá to s námi… bude to mít další díl.