Kázání

Víme, co to je omítnutí. Jak bolí, když nás někdo nepřijme, někam nepozve, nepustí. Když nám dá najevo, že jsme nedůležití, nechtění, že někam nepatříme, že jsme nepotřební. Tahle možnost nepřijetí ve světě je, známe ji hodně z blízka, zažili jsme ji. Na sobě, na svých blízkých, na dětech, za ně to snad bolí nejvíc. Nepatříš k nám, jsi divný, neschopný, nejsi jako my, jdi pryč. Taková zkušenost může způsobit škody, poničit sebeuvědomění člověka, rozjet nějaký velký průšvih.

Jak jsme na tom my? Umíme si uvědomit svá vlastní odmítnutí? Lidi, které jsme mezi sebe nevzali, protože jsou nenormální, nepříjemní, protože mají jiný názor, jinak poskládaný žebříček hodnot, jiný způsob života? Nebo třeba jen proto, že jsou nevýrazní, nevýznamní, že jsme si jich vlastně ani nevšimli a proto je nepozvali. A jak to máme jako církev, náš sbor?  Jsme otevřené společenství nebo spíš společenská bublina? Umíme být spolehlivou záchytnou sítí pro ty, o které jinde nestojí, kteří nám nevoní, kterým svět nedal další šanci?

To heslo, které vybrala německá ekumenická biblická společnost na letošní rok – Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven – je Ježíšovým odmítnutím téhle možnosti. Ježíš říká zástupům, které před chvílí zažily zázračné nasycení – neudělám to, co dělá svět. Neudělám to, na co jste zvyklí, s čím vlastně počítáte, co je pro vás denní chleba. Čekáte odmítnutí, ale já vás přijmu. Čekáte, že s vámi někdo vyrazí dveře, ale já vám je otevřu a pozvu vás dál. Čekáte, že vás někdo odstrčí, ale já vás obejmu. Čekáte, že nic nedostanete, ale já vám dám všechno, co potřebujete.

To je boží zaslíbení, boží pozvání do jeho světa, jeho způsob jednání s člověkem.

Asi nejvýraznější biblický příběh o jasném přijetí, o bezpodmínečné lásce a dobrotě ke konkrétnímu člověku je příběh o ztraceném synu. Možná znáte i jeho slavné výtvarné ztvárnění od Rembrandta a dokážete si ho teď vybavit. Nebo si ho můžete vygooglit, až budete doma, a ještě se nad ním chvíli zastavit.

Syn, který svůj život zbabral, se zbědovaný vrací domů s tím, že by ho jeho táta snad, když bude mít velké štěstí, mohl zaměstnat jako pomocníka v hospodářství. S návratem do rodného domu vůbec nepočítá. To už spíš s tím, že na něho bude otec řvát a pošle ho do háje. Však by to bylo zcela právem. Ale táta ho s radostí vítá, objímá ho, tiskne si ho na prsa, a místo, aby se na něho zlobil, mu ještě žehná, přeje mu dobré věci, dobrou budoucnost.

Ale proč?

Základní boží dílo je dar života, jeho ochrana a záchrana. Bůh nestvořil člověka, aby s ním soutěžil, aby si s ním pohrával jak kočka s myší, aby si z něho dělal otroka, trápil ho, sesílal na něho pohromy, smál se mu. Stvořil ho proto, že s ním chtěl mít společenství, žít s ním ve vztahu. Dal mu život, aby ho měl rád, aby ho chránil a zachraňoval ho. Aby ho vždycky vítal s radostí jako ten otec ztraceného syna. Vždyť nakonec byl ochoten dát to nejbližší, svého syna Ježíše, aby nepřišel o nikoho z lidí.

Nevyhnat, ale přijmout, nevyvrhnout ven, ale spasit, to je vůle Boha, ve kterého věříme. Není to výraz jeho dobroty a laskavosti, je to výraz jeho vůle s člověkem, jeho základní nastavení vztahu mezi ním a námi.

A do tohoto nastavení nás zve. Slibuje nám je jako platné a trvalé. Jeho přijetí je totiž bez data spotřeby a má věčnou trvanlivost.

Chce se něco od nás?

Vzít Ježíšovo pozvání vážně. Vzít vážně to, že nás má Bůh rád a učit se na to ve svém životě spoléhat a věřit tomu.

Spoléhat se a věřit. To je podle mě základní, ale taky dost těžký úkol. Pokoušíme se o to mezi sebou, v rodinách, v přátelstvích. Jenže ty pokusy se většinou neobejdou bez zklamání, bez nenaplněných očekávání, bez hořkosti a slz. Ještě tak jedině věřit sami sobě, spolehnout se sám na sebe, to se jeví jako jakž takž jistá cesta. Jenže dali byste sami za sebe ruku do ohně? Já tedy ne. Vždyť i ten pocit stydět se sám před sebou, koukat se v zrcadle na člověka, který selhal ve vlastních očekáváních, taky není neznámý.

Spolehnutí se a víra, to bude vždycky tak trochu risk. Pán Bůh však riskuje pořád. Zas a znova věří v člověka. Opakovaně nás k sobě zve navzdory všem zklamáním, která s námi zažil. Doufá, že přijdeme, vyhlíží nás jako ten otec ztraceného syna. Zkusme se o něho opřít, zkusme mu věřit, že to s námi myslí vážně.

A pak ještě jedna věc. Můžeme, smíme, máme jednat podobně s lidmi kolem nás. Vítat je mezi sebou, naslouchat jejich příběhům, brát je vážně, mít pro ně pochopení. Není to vstupenka k Pánu Bohu. Jeho pozvání a přijetí platí bezpodmínečně, bez zásluh, je projevem boží milosti. Vždyť o Vánocích a pak hlavně o Velikonocích si znovu připomínáme, že Bůh v Ježíši přišel do světa, stal se člověkem, žil, trpěl a zemřel za nás a přemohl smrt, protože předně chtěl; protože je Bůh zachraňující; Bůh, který volí život. Ale pokud se božími způsoby necháme ovlivňovat, pokud se nám stanou inspirací a budeme se o ně pokoušet i v našich vztazích, tak přispějeme k lepšímu světu, ke světu, do kterého bude otištěno víc stop božích než těch lidských.