Kázání

Bohoslužby 29.3. 2020 Brno – kostel J. A. Komenského

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Vstup: Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: “Pojď za mnou.” Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

Lk 5,27-28

Modlitba: Hospodine, Pane náš, dej nám, prosíme i v těchto dnech poznat svou dobrotu a lásku. Pomoz nám, abychom uprostřed stále nových zpráv, které vzbuzují spíš obavy, zaslechli Tvé klidné slovo, které nás povzbudí a potěší. Náš život se nyní zmítá v nejistotě jako lodička na rozbouřeném moři. A přece věříme, že jsi i v této těžké chvíli s námi a ukážeš nám, co máme a můžeme dělat, jak si navzájem pomáhat a sdílet naději. Mnoho věci nemůžeme, ale jiné naopak objevujeme. Učíme se naslouchat druhým a snášet jejich úzkosti.  Učíme se být sami, a přitom nejsme opuštěni. Učíme se ovládat sami sebe, abychom nebyli pro druhé přítěží.  Prosíme, aby v nás tato zkouška probudila schopnosti, kterých je nyní nejvíc potřeba. Trpělivost, vytrvalost a odvahu.

Mnohé se v těchto dnech změnilo. Ještě včera jsme byli rozdělení. Dnes víme, že jsme všichni na jedné lodi a učíme se spolupracovat. Ještě včera jsme si dělali dalekosáhlé plány a dnes jsme vděčni za každý den, kdy jsme zdraví a máme práci, která dává smysl. Prosíme, Pane, dej nám sílu vydržet tuto nejistotu a nedělat si starosti nad tím, co stejně nemůžeme změnit. Je však stále ještě mnoho věcí, které změnit můžeme – být na sebe laskaví, chápat jeden druhého, být druhým užiteční, modlit se sebe navzájem, poděkovat těm, bez jejichž nasazení a obětavosti bychom se nyní neobešli. Pomoz nám nestěžovat si a nepropadat panice. Prosíme, dej nám sílu vydržet víc, než si myslíme, že vydržíme. Amen. 

Čtení: Marek 7,24-30

24 Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: “Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.” 28 Odpověděla mu: “Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.” 29 Pravil jí: “Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Píseň 472 Ježíši můj milý

Kázání

Když se ubírali cestou, řekl kdosi Ježíšovi: “Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.” 58 Ale Ježíš mu odpověděl: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” 59 Jinému řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Řekl mu: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.” 61 A jiný mu řekl: “Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.” 62 Ježíš mu řekl: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Lk 9,57-62

Milé sestry, milí bratři, před námi jsou tři lidé, kteří se setkají s Ježíšem a chtějí ho následovat. Jsou však varováni, skoro bychom řekli odmítnuti. Evangelista však nepíše, zda ti lidé uvedené překážky překonali nebo to vzdali. Nechává ty rozhovory úmyslně otevřené, abychom si uvědomili, že jsme to my, kteří se musí rozhodnout, zda budeme Ježíše následovat, i když víme, že to nebude jednoduché.  

První žadatel se Ježíšovi hlásí z vlastní iniciativy. Nečeká, až bude vyzván, ale nabízí se sám od sebe. Není právě tohle důvod odmítnutí? Mnozí mají za to, že k víře a následování má člověk cítit povolání. Zaslechnout hlas shůry. Prožít příběh, který mu ukáže cestu.

Když člověk ví o svém poslání, pomůže mu to, když narazí na překážky, odmítání nebo vlastní nejistoty. Je dobré, když člověk ví, že si svou život s Kristem nevybral sám, ale tak říkajíc „nemohl jinak“. Ale má to i svá nebezpečí! Kdo si je jist svým povoláním, může na to být pyšný, sebevědomý a někdy i neústupný. To, co nám pomáhá ve chvílích krize, může sloužit jako falešná sebejistota v dobách, kdy se nám daří a nejsme pak schopni přijmout i dobře míněnou kritiku.

Proto je třeba říci: Ten, kdo se cítí být povolán, není o nic lepší, než ten, kdo žádné osobní povolání dosud nepoznal, neprožil a nepocítil. Náš oddíl mu však dává naději. K víře v Ježíše Krista se člověk může přihlásit také z vlastní iniciativy, touhy a pocitu odpovědnosti. Církev je otevřená pro všechny. Pro ty, kteří k tomu cítí být povoláni, i pro ty, kteří přichází, protože sami chtějí a potřebují se o někoho opřít. 

Obojí však musí slyšet Ježíšovo varování. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.”  Co si však pod tím bezdomovectvím máme představit? Vždyť Ježíš měl domov v Kafarnaum, kam se vracel ze svých cest a kde se o něj a jeho učedníky staraly zbožné ženy?

S odpovědí na tuto otázku, co myslel Ježíš slovy- „nemít kam složit hlavu“, nám může významně pomoci text, kterému se říká Tomášovo evangelium. Je sice poznamenán cizími vlivy a mnohé Ježíšovy výroky jsou tu značně překrouceny. Na některých místech však zachoval starší verzi Ježíšových výroků, než jakou máme v novozákonních evangeliích. A toho dnes využijeme. V Tomášově evangeliu nacházíme tento výrok s nečekaným dovětkem, který zní: Ježíš řekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.  (86).

Ostatním evangelistům se nejspíš zdála slovo o odpočinku nadbytečné, ale nám se tím mnohé vysvětlí. Nejde o to, nemít žádné doupě, hnízdo, dům nebo aspoň vlastní postel. Jde o to, že Ježíš a spolu s ním i každý křesťan se nemá a nebude mít kam schovat, utéct a vytratit, když ho někdo požádá o pomoc.

Přitom víme, že i Ježíš občas odpočíval. Usnul v lodičce na moři, odcházel na pustá místa, uchýlil se do pohanských krajin, aby za ním všude nechodili, odcházel od učedníků, aby se o samotě modlil.

Ale současně čteme, že si ho lidé většinou stejně našli, a když ho prosili o pomoc – nikdy nikomu nezavřel dveře. Jinými slovy: Ježíš byl stále v permanenci a pohotovosti. Neměl se kam schovat. I ve chvílích, kdy žádná uzdravení neplánoval – a někdo se na něj nečekaně obrátil, nebyl odmítnut! Když Ježíš viděl lidskou nouzi, pomohl, i když to neměl v plánu, jak jsme před chvíli četli od stolu Páně (Marek 7,24-30.

Podobně by to měl mít nastavené každý křesťan. Není dost dobře možné, abychom si svou vstřícnost, ochotu, laskavost, obětavost dopředu plánovali a v ostatním čase se k tomu nehlásili. Křesťan si nemůže ze svého závazku milosrdenství vzít dovolenou.

Ježíšův učedník má stále pohotovost. Právě v těchto dnech to mnozí dokazují a jejich síly jsou napnuty doslova k prasknutí. Klobouk dolů před všemi, kteří jsou dnes v první linii a nehledají si hnízda ani doupata, kam by se ukryli, před těmi, kteří je potřebují. Mnozí z nich jsou následovníky Ježíše Krista, aniž si to uvědomují. O to víc si zaslouží naše modlitby, vděčnost a podporu.

Z vlastní zkušenosti víme, jak je to někdy těžké. Člověk je unavený, právě mu končí směna, když v tom se něco semele a naráz je nás potřeba znovu. A my nemůže strčit hlavu do písku a říci: Teď nemohu. Teď se musím postarat také sebe. To může zaštěkat liška, která právě míří do své nory za svými mláďaty. To může zazpívat vlaštovka, která si právě staví hnízdo, aby tam vyvedla mladé. Ale Pán Ježíš nás učí rychle se vzchopit a jít tam, kde se bez nás neobejdou.

Je to náročné a vyčerpávající, ale právě v takových chvílích člověk často objeví, že má těch sil a odvahy víc, než tušil a než by si možná přál. Pán Ježíš nás totiž nejen volá a posílá, ale dává nám také výdrž a druhý dech, když se nám zdá, že už nemůžeme.

A když tu výzvu na „další směnu“ přijmeme, zažijeme leckdy pozoruhodné věci. Nikdy totiž nevíme, kam nás víra v Krista a láska k bližního dovede, jaké obzory před námi otevře a jaké zajímavé lidi přitom potkáme. I když se tedy nemáme na rozdíl od ptáků a lišek, kam schovat a na co vymluvit, máme na druhé straně příležitost poznat a prožít, co jsme nečekali, neplánovali a co bychom bez víry v Krista nikdy nezažili.

Ale nároky na život s Kristem mohou být ještě větší. Jinému člověku Ježíš řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Ježíš mu odpověděl: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.”

Tohoto člověka povolal Ježíš sám. Ale současně mu dal podmínku, která byla takřka nesplnitelná. Pochovat vlastní rodiče byla v Izraeli nejvyšší společenská a náboženská povinnost. Před tímto nárokem musely ustoupit i takové závazky, jako bylo studium tóry, sobotní odpočinek a vojenská povinnost. Vlastního tátu a mámu člověk pochovává pouze jednou a proto v takovou chvíli musí ustoupit všechny ostatní závazky. Dodnes z toho máme v zákoníku práce nárok na dva dny mimořádné dovolené. Proč tedy nemůže Ježíš chvíli počkat? Copak je evangelium tak neodbytné a naléhavé? Copak hoří? A tu musíme pokorně vyznat: Někdy skutečně hoří…

Ještě před měsícem jsme si nedovedli představit, že by mohlo být něco důležitějšího, než se důstojně rozloučit se svými blízkými. A naráz jsme v situaci, kdy se to děje. Lidé umírají, aniž mají možnost rozloučit se se svou rodinu a pozůstalí jim nemohou vystrojit obvyklý pohřeb. Ale všichni tomu rozumíme: Ochrana života je víc! A podobně myslel svá slova i Pán Ježíš.

Když člověk ztratí rodiče nebo někoho blízkého, jako by se v tu chvíli jeho život zastavil a mnohé z toho, co bylo ještě včera samozřejmé, už se nikdy nevrátí. V takové chvíli si s bolestí uvědomíme, že jsou věci, které jsou definitivní a nezměnitelné. Na co jsme se nezeptali, už se nikdy nezeptáme. Často si také začneme vyčítat, co jsme zemřelým zůstali dlužni a litujeme promarněných příležitostí. Když nás taková událost potká, hrozí, že se uzavřeme do sebe, ztratíme zájem o druhé, přestaneme jíst a máme pocit, že se propadáme do tmy, kde není světla.

Ale Ježíš nás chce z tohoto zajetí vysvobodit. Říká nám, že je ještě něco důležitějšího než bezmoc, která nás tváří v tvář smrti přemáhá. Proto říká člověku, který ho žádá o odklad: Nepoddávej se svému smutku, ale jdi a všude zvěstuj království Boží.

Lidé vždycky umírali a budou umírat. Ale život tím nekončí. My lidé totiž věříme, že dobro nakonec zvítězí na zlem, naděje nad zoufalstvím, odvaha nad únavou, život nad smrtí. Díky Ježíši Kristu však víme, že to není jen naše toužebné přání, ale pravda, kterou nám potvrdil svým utrpením a zmrtvýchvstáním. Proto má smysl vždycky a všude usilovat o to, aby náš život mohl být lepší, kvalitnější, ale i pokornější a skromnější.

Zvěstovat království Boží v těchto dnech znamená, nepočítat kolik lidí už zemřelo, ale bojovat za to, abych jich bylo co nejméně. Šít roušky a všude je nosit, chodit nakupovat nemocným, hlídat děti, telefonovat osamělým, modlit se za lékaře, zdravotníky, hasiče, výzkumné týmy a politiky. Chodit dál do práce, dodržovat karanténu, zbytečně si nestýskat a neztrácet dobrou náladu – i když je všechno jinak, než jsme byli zvyklí. A uskrovnit se, protože náš dosavadní blahobyt skončil. Ale jak praví apoštol: 

Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř14,17)

Také při třetím setkání byl Ježíš odmítavý. Povolaný učedník se tentokrát chce pouze rozloučit se svými rodiči a pak je hned připraven vyrazit na cestu. Ale ani to mu Ježíš nedovolí. Prorok Elíša to svému žáku Elizeovi dovolil (1 Kr 19,20). Proč je Ježíš přísnější? Protože ten, kdo oře, se nesmí ohlížet. Je to jako když šijete na šicím stroji. Jak začnete při běžící mašině sledovat kvalitu již ušitého stehu, začne se vám látka krabatět. Je třeba šlapat a šít stále dál. Když jednou najdete na dálnici, také se už nemůžete vracet. Ale copak je víra a život s Kristem nějaký závod, který nejde ani na chvíli přerušit?

Loučení s rodiči zde slouží jako symbol naší touhy stále se někam vracet, s někým se radit, stále znovu svá rozhodnutí zpochybňovat a problematizovat. Potřeba rozloučit se s rodiči je zde stejně nepatřičná, jako kdyby se ženatý muž stále radil s maminkou, co má dělat, místo aby si o tom promluvil s vlastní ženou.

Život s Kristem je také cesta, v které je třeba stále pokračovat a ne se pořád vracet na začátek. Nemá smysl rozebírat chyby, které jsme udělali. Naše brázda možná není docela rovná, ale to už nezměníme. To jediné, co můžeme změnit a ovlivnit, je brázda, která je před námi. Žádný oráč neví, co přijde po něm. A přece má dál orat a ne stále řešit, zda to má smysl. Kdo se rozhodl spojit svůj život s Kristem, má poctivě konat svou práci a nezkoumat, kdo a kdy na ni naváže. To není v naší moci ani kompetenci. Zatímco jeden oře – možná někdy trochu šikmo – druhý do té brázdy zaseje, třetí to zalije a další sklidí.     (1 Kor 3,6). Ale kdyby se oráč stále jen ohlížel a čekal, kdo ho pochválí, pole by zůstalo nezorané, řádky neoseté a žádná sklizeň by nakonec nebyla.

Pane, díky Tobě jsme se vydali na cestu, která není jednoduchá, ale náročná. Děláme na ní mnoho chyb a zbytečných zastávek. Ale vyznáváme, že cíl, který jsi nám ukázal, nás vždy znovu nutí se zvednout se a jít dál. Díky, Pane, že nás na té cestě neopouštíš, ale ukazuješ nám, kudy jít.

Písen : 475 Teď nelze zpívat o pokoji

Přímluvy 

Pane Ježíši Kriste, rádi bychom dnes do svých modliteb zahrnuli celý svět. Vždyť všichni lidé dnes čelí stejnému nebezpečí a mají stejné obavy jako my. Pevně věříme, že nám dáš moudrost, odvahu, vytrvalost a trpělivost, abychom obstáli a našli způsob, jak se opět vrátit do světa, kde se člověk může svobodně nadechnout, cestovat, setkávat se s druhými a slavit bohoslužby. Chybí nám lidský kontakt, stisk ruky, společné jídlo, otevřené obchody, plné ulice, setkání s přáteli – ale o to víc nás těší kvetoucí stromy, zpívající ptáci, modrá obloha a hvězdy na nebi.  

Prosíme za všechny, kteří dnes pracují v první linii. Jsou jako vojáci, kteří chrání svou vlast a přitom vědí, že je to může stát život. Prosíme a děkujeme za všechny, kteří se neschovali do bezpečí, ale starají se, abychom měli co jíst, čím topit a svítit, za všechny kteří nás průběžně informují a radí, co máme dělat. Děkujeme všem prodavačkám, řidičům, policistům, vojákům a hasičům. Děkujeme všem, kteří rozdávají naději a odhodlání svou hudbou, písněmi a myšlenkami. Myslíme na ty, kteří nemohou dělat svou každodenní práci a bojí se, že o ni přijdou. Myslíme na podnikatele, kteří nemají z čeho splácet své dluhy a nájmy.

Prosíme naléhavě za ty, kteří jsou touto nákazou nejvíc ohroženi: za lidi v domovech seniorů, za lidi chronicky nemocné, za již nakažené i za ty, kteří jsou v karanténě a čekají na výsledky. Prosíme za ty, kteří bojují o život, i za ty, kteří ztrácejí své nejbližší.        

Dej, abychom všichni našli sílu vydržet a obstát v této zkoušce, která nás zastihla nepřipravené a často pyšné a do sebe zahleděné. Dej, ať se z toho, co nyní prožíváme, poučíme a najdeme nový způsob života, který bude přiměřeně bezpečný, a přitom svobodný, možnost pracovat a společně se radovat.  

Spolu s celý světem společně voláme slovy, která jsi nás naučil a která nám připomínají, bez čeho se neobejdeme ani v těchto dnech: Otče náš ,,,

Poslání Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. 2 Řekl jim: “Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. …4 Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nezastavujte. 5 Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ 6 A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. … Uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´

Lukáš 10:1-8

Požehnání        Ať vás chrání všemohoucí Bůh Otec,  Ježíš Kristus vám ukáže cestu a Duch svatý vám dá moudrost, sílu a pokoj. Amen.   

Píseň: 684 Učiň mne Pane nástrojem

Odkaz do Bible:  Lk 5,27-28
Bohoslužby:  Ne, 29. 03. 2020