Kázání

Milé sestry a milí bratři,

T o, co v těchto dnech asi nejvíc potřebujeme, jsou tři věci: nedělat si zbytečné starosti, soustředit se na to, co děláme a udržet dobré vztahy ve své rodině. Tuto radu jsem však nevyčetl z novin ani z vlastní zkušenosti, ale z biblického textu, na který jsem chtěl dnes kázat dávno předtím, než nastala současná krize. Jak pravil Jiří Voskovec: Čtěme Bibli, tam to všechno je. Marta si dělá starosti a Marie se umí soustředit na to, co je v danou chvíli důležitější a její sestra si na ni stěžuje Ježíšovi. V kratičkém úryvku evangelia tak můžeme hledat povzbuzení a radu do dnešních dnů a změn, které si žádný z nás neuměl ani představit, natož aby je předvídal nebo se na ně připravil.

Je krátce před velikonocemi a Ježíš se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma přichází do jedné vesnice, kde ho i s učedníky přijme do svého domu Marta, což znamená paní. A ona skutečně je paní domu, protože o žádném manželovi ani otci neslyšíme. Pouze o její zřejmě mladší sestře Marii. A tyto dvě sestry požádá o nocleh Ježíš spolu se svými učedníky.

Už tehdy platilo v daleko větší míře než dnes: Host do domu Bůh do domu. A tak se Marta ujme role hostitelky, roztopí kamna a začne chystat večeři. I kdyby bylo učedníků s Ježíšem pouze třináct, bylo to, jako když se o narozeninách sejde celá rodina. Učedníci se nejspíš usadili v největší místnosti domu a čekali, až budou obslouženi. Tak to tehdy prostě bylo. Společenské role byly jasně rozděleny. Muži ulovili ryby, zabili beránka nebo kůzle, ale vše ostatní obstaraly ženy. Podobné to bylo i mezi učedníky. Když Ježíš uzdraví Petrovu tchýni z horečky, čteme, že hned vstala a obsluhovala je – což je zřejmě zmíněno jako důkaz, že už byla zcela zdráva. Ale zde se stalo noc neobvyklého. Zatímco Marta se ujme své hostitelské role, Marie se vmísila mezi učedníky a usadila se jako oni k Ježíšovým nohám. Stala se v tu chvíli jeho žačkou a naslouchala jeho slovu.

Nám to dnes možná připadá, že si vybrala to snazší a méně namáhavé. Když sedíte pohodlně na zemi, moc se nezpotíte. Ale tehdy byl Mariin čin něčím zcela neobvyklým a bylo k němu třeba velké odvahy. Děvčata tehdy do žádné školy nechodila a muži se s ženami včetně svých manželek téměř nebavily. Evangelista Jan to potvrzuje v okrajové poznámce, když popisuje údiv učedníků nad tím, že zatímco oni šli nakoupit, Ježíš si povídal se ženou, která přišla ke studni pro vodu. K tomu by se žádný tehdejší učitel nesnížil. Pro Marii tedy bylo daleko jednoduší jít do kuchyně a krájet tam zeleninu. Přesto udělá něco jiného a jde si poslechnout Ježíše. A Ježíš ji za to na konci příběhu pochválí.

Když to trochu zobecníme, máme zde výzvu k tomu, aby se člověk nebál vystoupit ze své role a zvyků. Marie jedná svobodně a jde za tím, co v dané chvíli považuje za důležitější a potřebnější. Tuto svobodu nám evangelium dává. Neznamená to, že Marie už nikdy do kuchyně nevstoupí. Je to však ukázka toho, že jak je třeba aspoň někdy začít věci dělat jinak a poznat, co je v dané chvíli důležitější.

Známe třeba z našich narozeninových oslav a rodinných sejití. Daleko nejvíc konverzace se při nich točí kolem toho, co si kdo ještě dá dobrého a čeho se napije, ale jen málo času a soustředění zbývá na nějakou vážnou řeč, kdy bychom si mohli říci, co má kdo na srdci. Mnohá řeč se nakonec stočí na politiku a hloupé vtipy a na nějaké hlubší sdílení toho, co prožíváme, není čas. Jen málokdy se dostaneme k tomu podstatnému. Není právě toto čas dobrá příležitost, abychom si více naslouchali, společně se modlili a vyprávěli si příběhy, které nás formovaly.

Nechme proto Marii v klidu sedět u Ježíšových nohou a dopřejme ji tuto vzácnou chvíli, která se již nebude opakovat. Kolik podobných chvil jsme v životě promeškali a nikdo nám je nevrátí. Je velké umění, poznat, čím je která chvíle neopakovatelná. Kdy je čas vychutnat si jídlo, kdy se těšit do práce, kdy tiše naslouchat, kdy si užít odpočinku, kdy si všimnout krásy modré oblohy a kdy pokleknout k modlitbě.

Podívejme se nyní na Martu, která zápasí s časem a chystá jídlo pro třináct chlapů. Když vidí, že jí sestra nechala v kuchyni sama, také ona překročí všechny dobové konvence, vpadne do jídelny, přeruší Ježíšovo kázání a vytkne mu, že si nevšiml, že zůstala v kuchyni sama. Použije přitom slov, která byla docela silná: Pane tobě je jedno, že mě sestra nechala sloužit samotnou? Podobná slova má evangelista Marek, když líčí zoufalství učedníků na rozbouřeném moři, kteří budí spícího Ježíše slovy: Pane tobě jedno, že zahyneme. Tuto větu však Lukáš ve svém podání o utišení bouře vynechal, protože mu přišla vůči Ježíšovi příliš dotěrná a nevhodná. Zde je však použije, aby ukázal, jak moc byla Marta naštvaná a zklamaná. Nejen na svou sestru, ale také na Ježíše. Vždyť ten, který se s takovou láskou staral o nemocné a chudé, jakoby nyní neviděl, kolik se toho na Martu naráz sesypalo. Znamená to, že i Ježíš byl podobně nevšímavý, jako chlapi, kteří nezaregistrují, že jsou umytá okna, vyprané záclony a zavařené marmelády.

Ježíš však velmi dobře ví, co Martu trápí. Z jeho odpovědi Martě vyplývá, že nevidí pouze její utrápený obličej, ale i do jejího srdce, které neví, co dřív. Ježíš tak na rozdíl od většiny chlapů zvládl dvě věci najednou. Zatímco kázal, všiml si, že u jeho nohou sedí pouze Marie, zatímco Marta si zoufá v kuchyni.

Ale dřív než si vezmeme k srdci, co jí odpověděl, všimněme si jedné typické věci. Místo, aby se Marta obrátila přímo na svou sestru, žádá Ježíše, aby právě on Marii řekl, že by jí měla pomoci. A Marie a všichni učedníci to slyší. Jak asi muselo být Marii, když ji Marta takto veřejně obviní? Je vidět, že mezi těmito dvěma sestrami nebylo všechno v pořádku. Ježíšova návštěva to pouze vyhrotila a obnažila, podobně jako to s námi dělá současná domácí karanténa.

Není dobré, když budeme někoho chtít napravit tím, že mu budeme „číst levity“ – to znamená používat Boží autority, abychom mu dokázali, jak je špatný – a my v právu. Podobné pokusy jsou kontraproduktivní. Když si na nás někdo stěžuje, neustoupíme mu, i kdybychom viděli, že má pravdu. A zvlášť jsme vysazení na to, když nám někdo říká, co bychom měli dělat jako odpouštějící křesťané, jako hodné děti, jako starostliví manželé, jako milující manželky, jako chápající rodiče, jako rozumní občané. Nikdo není rád, když musí něco dělat z povinnosti. Kdyby Marta šla přímo za Marií se slovy: „Prosím tě, pojď mi pomoci, já to dnes nezvládnu“, nejspíš by Marie vstala a problém by byl zažehnán hned v zárodku. Nestyďme se druhým říci, co nás trápí a v čem potřebujeme pomoci. Nečekejme, až na to přijdou sami. To pouze Pán Ježíš věděl, co se děje v člověku a dovedl na to reagovat. Většina našich bližních však tento dar nemá. A hlavně jim to, co od nich chceme, neservírujme jako jejich povinnost. Nestyďme se je však požádat je o pomoc. Výčitky nejsou dobrá motivace, ale bližní v nouzi, ano.

Vyvrcholení dnešního příběhu najdeme v Ježíšově odpovědi Martě. Je v ní skryto samotné jádro evangelia, takže předchozí příběh slouží spíš jako ilustrace toho, co chce Ježíš říci nám všem:

Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.

To dvojí oslovení podtrhuje, že Ježíš nevidí jen Marii, ale stejnou měrou mu záleží i na její sestře. Dvojí opakování jejího jména vyjadřuje důležitost toho, co vzápětí řekne. Také slovesa, která vystihují Martinu bolest, jsou zdvojena: děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Dělat si starosti je klíčové slovo evangelia a znamená, že se člověk nemá trápit nad věcmi, které nezmění a neovlivní. Tak jako nerozhodujeme o délce svého života, ani o počasí, nemáme se trápit nad tím, co budeme zítra jíst, co si oblékneme nebo jak dlouho bude trvat nouzový stav.

Ale to je pouze jedna polovina evangelia, Ta druhá říká, proč se o toto starat nemusíme. O náš život a naši budoucnost se stará Bůh. Nejde tedy jen o to, že my lidé mnoho věcí neovlivníme, ale ještě důležitější je, že smíme věřit v Boha, který se stará a zabezpečuje náš život. Nejsme na všechno sami. Kromě krizového štábu, akční vlády a tisíců dobrovolníků, je tu ještě skrytá Boží moc a dobrota, která na rozdíl od nás vidí dopředu. Proto smíme pokojně usínat a pokojně se probouzet. Všichni jsme v Božích rukou, a proto tahle krize nakonec přejde a budeme opět svobodní.

To druhé sloveso – trápit se, nebo znepokojovat se – je ještě silnější než nedělat si starosti. Jeho zvratná podoba znamená, že si tu bolest v srdci Marta působí sama. Na jiných místech toto slovo vyjadřuje zmatek, který nastává, když se někde srotí dav a lidé se začnou hádat, protože každý chce něco jiného. Rozruch, pobouření, rozpolcenost – to vše se zmocnilo Martina srdce, která ví, že nemůže všechno stihnout, i když se to od ní jako hostitelky očekává.

I nás se občas zmocní zděšení, když si uvědomíme, kolik věcí zůstává nevyřízených, neuklizených a nesplněných. Prostě nestíháme. A jaký má Ježíš lék na tuhle nemoc moderní doby? Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.”

Všimněte si, že Ježíš neříká – nejdůležitější je evangelium nebo modlitba, služba bližnímu, nastavená tvář, ale právě to jedno! A to může být v každé chvíli něco jiného. Nejdůležitější je poznat, co to jedno v dané chvíli je a nač se má člověk soustředit. Upřímně řečeno dnešní kázání bych nikdy nenapsal, kdybych si průběžně četl všechny e-maily a zprávy o tom, kolik z nás je již nakažených. Stejně tak bych ale nevysadil brambory, kdybych si stále vyčítal, že jsem měl raději psát kázání a telefonovat lidem, kteří na to čekají. Kdyby si člověk stále připouštěl, co všechno mohl a měl, neudělal by nakonec skoro nic. Marie si vybrala dobře nejen proto, že dala přednost Božímu slovu, ale že byla v pravou chvíli na správném místě. Ježíš přece nebude pobývat v tomto domě týdny a měsíce, ale jen tento jeden večer. Když Ježíš káže, je dobré si sednout k jeho nohám a poslouchat. Kdyby Marta udělala, čeho se odvážila její sestra, nejspíš by se najedli o něco později, ale obě by slyšely, co potřebovaly slyšet.

 Ale protože Ježíš má pochopení nejen pro obdivovatelky, které jsou dychtivé po jeho slovu, ale i pro pečlivé a ustarané hospodyně, věnuje jedno své kázání osobně Martě a vysvobodí ji tak z její nervozity a zmatku: „Marto, Marto, nemusíš všechno stihnout. Nemusíš teď hned všem napéct chleba. I když jsi paní domu a máš za jeho chod odpovědnost, můžeš se nejprve v klidu posadit a užít si mé přítomnosti. A až mé kázání skončí, vrhnete se spolu s Marií k plotně a třeba vám někdo z mých chlapů pomůže a nebude se za to stydět.“

Pane, prosíme, dej nám moudrost, která pozná, co je právě nyní to jedno potřebné. Kdy šít roušky, kdy se modlit, kdy naslouchat, kdy pomáhat a kdy psát dopisy. Osvoboď nás, prosíme, z hrůzy, co všechno bychom měli stihnout, a dej nám do srdce pokoj, že o to nejdůležitější ses postaral ty, když jsi nás na kříži vysvobodil z moci hříchu a smrti.  

Odkaz do Bible:  Lk 10, 38-42
Bohoslužby:  Ne, 5. 4. 2020