Kázání

Bratři a sestry v Kristu,

na začátek adventní doby nezní pohádka, ale výzva.

Obvykle jsme touhle dobou zvyklí vídat rozsvěcení stromků, barevné trhy plné dobrot a pohádkové Ježíšky, v kostele pak jeden koncert za druhým… jako by začal festival. Ale letos jsou festivaly zakázané; prý musíme dávat pozor, být ve střehu před blízkostí; něco k nám totiž přichází jako nezvaný host…

Je to pochopitelné, ale možná přece stojí za to si toho všimnout: jak naše stereotypy a povinnosti zbrzdila a převrátila až bezprostřední konfrontace s naší bezmocí, konfrontace s tím, že je tu také něco nad čím nemáme na vrch; s naší konečností. Až tenhle střet nás nějak zahnal na stopu toho, o čem moudrost adventní doby vypráví už dlouhá staletí: jsme postrčeni brát vážně výzvy k bdělosti, k pozornosti, k hledání jak tenhle čas vlastně prožít abychom v něm byli, abychom o něj nepřišli…

Je to jako v bibli – a přece dost jinak.  

Dost podivnou cestou si teď znovu uvědomujeme, že se něco může stát; že je tu něco co přichází a odchází celkem nečekaně, bez pozvání a neodchází to podle našeho pohodlí…. Naše pozornost se na tenhle adventující virus upíná až tak, že je to únavné a vytlačuje to jiné důležité problémy; jak by ne, když ovlivňuje kam půjdeme, co si koupíme, jak se budeme učit, jak budeme slavit, koho uvidíme, s kým se políbíme… Jenomže v bibli je ta pozornost a bdělost právě že soustředěna jinam. 

Když se dnes dáváme do řeči s evangelistou Markem, aby nám snad při tom zaznělo i Slovo Boží, najednou slyšíme volání k bdělosti a k pozornosti, které se rozeznělo mnohem dřív; které tu bylo ještě když byl virus na houbách, nebo na netopýrech, nebo nebyl vůbec… Ježíš tu mluví o všelijakých událostech, které znějí děsivě, ale to není to, před čím mají být učedníci bdělí, všimli jste se? To jsou spíš události, které nás do té bdělosti mají postavit, ale pozornost má být upřena jinam.

Něco, někdo už tu byl mnohem dřív než všechny okolnosti, hrůzy a zvraty, které přicházejí. Někdo byl na počátku – a především ten k nám přichází; na tom záleží, pro jeho příchod buďte připravení, s ním počítejte.

Když evangelista psal svou zprávu o Ježíši Nazaretském, zvaném Kristus, vstupovalo do světa leccos. Bylo slyšet o pronásledování pro víru, nastupovali císaři, kteří se krve neštítili, a ti kdo se před nimi nesklonili zažívali vyhnanství nebo týrání. Chudým nepatřilo království a plačící dál plakali… A Marek si to dovedl představit ještě horší a barvitější: slunce, měsíc a hvězdy budou mizet ve tmě, země bude v ohrožení….

Že přijdou války, epidemie, katastrofy, to zdá se, evangelisty nepřekvapuje; to není věštba, to je jejich zkušenost – zkušenost Božího lidu ze světa, který spoluutváříme. Míjíme se často s Boží láskou pro svou vlastní tvrdohlavost a sobectví; doléhají na nás události, které všechno obracejí naruby; taková je zkušenost nakřáplého stvoření, které podléhá hříchu a smrti a má omezenou trvanlivost a tak vzdychá a toužebně vyhlíží, kdy a v čem se ukáže naděje, sláva – váha, která převáží tuhle těžkost, naplní prázdnotu a zahojí rány.    

A když všechno tohle do světa přichází, evangelium do toho dnes zní: a přece se dá ještě čekat i něco jiného a někdo jiný!

Jako zjevení vysazuje dnešní evangelium – do té nejistoty a pocitů zmaru obraz fíkovníku.

Máme být jako fíkovníky.

Od fíkovníku si vezměte poučení. Stromy začnou rašit, jakmile nastane příležitost. Bez váhání: nejprve listy, pak květ, pak zrání a sladké plody.

Události, které otřásají světem se učedníkům – nám – prý mají stát ne postrachem – ale znamením, impulsem, příležitostí vidět širší kontext: vyhlížet přicházejícího Pána.

Tak jako fíkovník anebo jiný strom nasadí hned jak dostane příležitost a sám se stává znamením léta, tak se máme jako Kristovi učedníci chopit příležitostí stát se znameními o Kristu, o jeho lásce a o jeho druhém příchodu, který je za dveřmi. Je co čekat! I když přicházejí války, falešní spasitelé a hlad, ještě přijde někdo větší: Syna člověka.

A na co máme být připraveni?

No, na soud, na proces, který právě ty postrachy ukončuje. Evangelium nás nechce nechat zapomenout na přicházející soudu – takový soud, který je třeba brát váže – a to především v tom, že je stopkou všemu bezpráví; že Bůh se postaví na stranu těch, kteří jsou ponižováni, kteří jsou chudí, pláčí a hladoví po spravedlnosti… dostane průchod spravedlnost – ale také pokoj. To všechno k Božímu soudu, na rozdíl od našich soudů, patří: milosrdenství, a také milost, odpuštění, otevření nové kapitoly….

Není a nebude to jedno, kdo se připojil ke Kristu a počítal s těmihle Božími zákony. Bůh nerezignoval na pravdu a na lásku… Můžeme být velmi zaskočeni, když na ně rezignujeme my; když zapomeneme, že Pán nám dal odpovědnost za svůj dům a že se jednou vrátí a vyhledá nás. Co jsme dostali do správy? Své životy, vztahy a obdarování, které nemáme zahrabat… Církev, která má být společenstvím těla Kristova, vydávajícím se i přijímajícím, milujícím… Svět jako mistrovské dílo, které má odrážet dobrotu a velkorysost svého tvůrce… Evangelium, které má stále znovu a znovu osvobozovat lidi z beznaděje a ze smrti… 

Bděte tedy! Dejte si pozor na blízkost. Na blízkost viru, ale především – na blízkost Páně. Jeho příchod je totiž skutečným horizontem našeho života. Buďte tedy bdělí – ne ze strachu – ale v naději.

A snad ještě jedna věc. Stává se taky, že stromy, které se hned pustí do rašení a květů při první příležitosti, tak pomrznou. To nemusíme. Máme svobodu pouštět se do života, ne povinnost odpracovat si ho. Mučedníci jsou svědky tím, že pro Krista do posledka žili, ne až tím, že si je podávalo zlo a smrt.

Adventní výzva k připravenosti není ani tak výzvou bít se do prsou hrdinně, jako spíš bít se do prsou s pokorou a vyznáním. Smíme a dokonce máme přiznat nesnadnou pravdu o nás samých a o tom, že bolesti, nemoci, hříchy a smrt nemizí tím, že se přehoupl kalendář. Ale také, že všechno to dění našeho světa nemizí v soumraku, ale že mám důvěru v toho, který tvoří nový den, že máme naději, že v dálce už svítá. V Kristu Ježíši a jeho vzkříšení jsme poznali, že Boží láska si najde cestu. Propast mezi tím, co by bylo dobré – a mezi naší skutečností, která je ještě všelijak bolavá a nedostatečná, lze překlenout – to nám připomíná adventní doba a její evangelium. A že to překlenutí nebude díky naší dokonalosti a jak si to zařídíme – ta propast je překonatelná a překonána jen milostí Boží. Každý den je dnem, v němž smíme očekávat veliké Boží divy, každý den máme žít s pokorou ale také s nadějí.

Odkaz do Bible:  Mk 13,24-37
Bohoslužby:  Ne, 29. 11. 2020