Kázání

Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově – já, který tváří v tvář jsem prý mezi vámi pokorný, ale z dálky si na vás troufám. Prosím vás, nenuťte mne, až přijdu, jednat s tou troufalostí, na kterou mám podle svého přesvědčení právo, a to vůči těm, kteří nám připisují záměry jen lidské.Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku.Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude úplná.

Hleďte na to, co máte před očima! Je-li si někdo jist, že je Kristův, nechť si uvědomí, že jako je on Kristův, tak jsme i my!I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal – abych u vás stavěl, a ne bořil – nebudu zahanben. Nechtěl bych však, aby se zdálo, že vás chci svými listy zastrašovat.Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.Kdo tak mluví, ať si uvědomí: jak se projevujeme slovy svých dopisů, když jsme daleko od vás, tak se ukážeme svými činy, až budeme u vás….

2 Korintským 10:1-18

Milé sestry a milý bratři

Když čteme listy apoštola Pavla, nemůžeme si nevšimnout, že jsou plné polemik, sporů a vzájemných útoků. Proto je také mnozí lidé nemají rádi. Hledají v bibli především povzbuzení, pohlazení a podporu. Ale jaké potěšení můžeme mít z toho, když apoštol pořád někoho napomíná, něco mu vyčítá nebo sám sebe obhajuje? Často přitom ani nevíme, oč se tehdy přeli, takže tyto pasáže přeskakujeme a hledáme raději něco konstruktivního a budujícího. ¨

Jenže realita je jiná. Prvotní církev byla rozhádaná. Apoštolé a jejich žáci spolu zápasili o vliv a ve sborech to vřelo. Ale když se ten zápas vede slušně a s otevřeným hledím, když jsou lidé ochotni nahlas povědět, co si myslí, ale také uznat, že protivník může mít v něčem pravdu, pak je takový zápas lepší než zarputilé mlčení, kdy si každý myslí své, ale nic neřekne a nikomu nic neodpustí.

Každý dobrý román a film musí mít zápletku a alespoň náznak jakéhosi rozuzlení. A stejně je tomu v životě a v církvi. Různost názorů a pohledů je důležitá a obohacující. Hádka může být konstruktivní. Vždyť často se člověk hádá i sám v sobě. A když se lidé snaží jeden druhému porozumět a najít společně řešení, vzniká často něco nového a snad i spravedlivějšího a pravdivějšího.

Poslední čtyři kapitoly Pavlova listu do Korintu jsou v tomto ohledu velmi osobní a důrazné. A my se můžeme celkem dobře vžít do jeho situace. Každý vychovatel, rodič, učitel či zaměstnavatel řeší dilema, zda být na své žáky, děti či zaměstnance přísný nebo shovívavý. Mnohokrát si v duchu klade otázku: Mám na ně jít po dobrém nebo po zlém. Apoštol Pavel to napsal korintským docela na rovinu: Vyberte si, mám na vás přijít s holí nebo s láskou a mírností. (1 K 4,21)

Odpověď není tak snadná, jak se na první pohled zdá. Když ten, kdo velí, stále jen ustupuje a odpouští, brzy zjistí, že mu svěřenci přerůstají přes hlavu. Když ale někdo pořád jen křičí a trestá, také nakonec mnoho nezmůže. Diktátoři už dávno zjistili, že musí používat taktiku cukru i biče. Ale co mají dělat slušní lidé, když nechtějí nikoho ponížit ani ovládat, ale přitom chtějí naučit své děti, žáky a zaměstnance sebekázni a poctivosti.

Zkušenost říká: začít po dobrém, a když to nepomůže, použít jiné prostředky. Dát dítěti pár na zadek je často lepší řešení než nekonečné prosby a domlouvání. Včasné kázeňské napomenutí nebo pracovní důtka  je lepší než nekonečné dohadování. Láska a slušnost neznamená jen stále ustupovat a všechno dovolit. Dobrým rodičem, pedagogem a šéfem je pouze ten, kdo dokáže být i přiměřeně tvrdý a důsledný.

U apoštola Pavla však bylo nápadné, že dovedl být přísný a nesmlouvavý ve svých dopisech, ale když přišel osobně, snažil se sporům spíše vyhýbat a na nikoho neútočit. Jeho odpůrci toho využili a vysmívali se mu, že dělá ramena, když je daleko, ale když přijde osobně, chová se jako zbabělec. Místo aby se utkal se svými protivníky v řečnickém souboji, snaží se věci urovnat smířlivě. Považovali to za důkaz toho, že Pavel ve skutečnosti žádné argumenty nemá a jeho silná slova z dopisů jsou pouhé štěkání psa, který ví, že nepřítel je bezpečně daleko.

Jsou takoví lidé. Neváhají na člověka v jeho nepřítomnosti zaútočit, ale když mu to mají říci do očí, mlčí a uhýbají pohledem. Není Pavel také takový s prominutím bázlivec, který v dopisech hýří argumenty, ale když přijde na věc, všechna rozhodnost a nesmlouvavost je ta tam?

Pavlovy dopisy jsou skutečně úderné a mocné. Dodnes je čteme se zaujetím a obdivem. Ale on sám přiznává, že když přišel osobně, jeho řeč byla mírná a mnohým se zdála dokonce ubohá.

Ale nebyl to strach, ani zbabělost, ani snaha o kompromis za každou cenu. Pavel byl přísný a nesmlouvavý v dopisech, aby mohl být mírný a laskavý, až přijde osobně. Ano byla to taktika, byl to vědomý záměr – který však přinášel úspěchy.

Pavel na rovinu přiznává, že chtěl svými dopisem adresátům způsobit zármutek, ale zármutek, který povede k pokání, aby se pak – až přijde – mohl se svými protivníky obejmout a smířit. Pavel věděl, že k tomu aby člověk změnil názor, potřebuje čas a svobodu. A proto když psal dopis, byla jeho slova ostrá jako meč a pádná jako hůl. Bylo to břitké a nesmlouvavé, ale nebylo to nepřátelské. Pak nechával apoštol své dopisy působit. Dával lidem čas, aby mohli nad sebou přemýšlet, nechával jim odstup a v duchu se modlil a těšil, že až za půl roku přijde, jeho dopis vykoná své dílo a dojde k vzájemnému smíření.

I my bychom se měli naučit oběma způsobům komunikace. Málokdy jde všechno jen po dobrém. Nestyďme si navzájem říci nebo napsat, co si myslíme – doma, v práci i v církvi. Nestyďme se za svou otevřenost a důslednost. Říkejme si i nepříjemné věci, ale tiše a mírně po způsobu Kristově. A pak to nechme působit…

Ani Pán Ježíš nebyl vtělená holubička, i když na něj při křtu krátce usedla. Ježíšovy spory s farizei nejsou nijak uhlazené ani diplomatické. Jejich diskuse a polemiky jsou však právě tím těstem, z kterého nakonec vykvasilo evangelium. Právě v konfrontaci s dobovými názory a postoji zřetelně vyplynulo, co znamená skutečně milovat bližního, kolikrát mu odpustit, jak se chovat k nemocným, jak se postit, modlit a dávat dary. Falešná idyla, obcházení problémů a věčné ustupování ničemu neprospívá. To, co v sobě dusíme, stejně jednou vybuchne a řešení je pak daleko obtížnější ne-li nemožné. Mluvme spolu otevřeně, ale přitom tiše a mírně po způsobu Kristově.

Nás by však přece jen zajímalo, o co se vlastně Pavel a někteří korintští křesťané přeli? Z Pavlova dopisu se to dá alespoň v náznaku vyčíst. Odpůrci apoštola napadali, že mu jde pouze o to, aby prosadil svůj názor, svou osobu a autoritu – jinými slovy, že mu jde pouze o vlastní slávu, prestiž a postavení. To je nepříjemná námitka, protože se jí člověk jen těžko zbaví. Každý, kdo o něco usiluje, je v podezření, že mu nejde o věc, ale sebe sama.

Apoštol má však důkaz, že tomu tak není. To, zač bojuje, totiž vůbec nebylo a není populární ani přitažlivé. To, co hlásá a stále zdůrazňuje, se nebude líbit.

Posuďte sami. Pavlovi protivníci utvrzovali lidi v tom, jak je Kristus mocný, slavný, jaké činí zázraky, jaká jim svěřil obdarování, jak mohou být svatí a bez hříchu a jak mocně v nich Duch svatý působí. Tedy přesně to, co lidé rádi slyší a co se dobře prodává.

Pavel však opakovaně mluví a svědčí o Ježíši Kristu, který byl sláb. O Božím synu, který trpěl bolestí a hladem a nakonec byl ukřižován. Právě tento důraz se patrně skrývá za jeho slovy: Bůh nám dal sílu bořit lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Právě o to šlo Pavlovi nejvíc. O poznání, jaký je skutečný Bůh V té věci neustoupí ani o krok. A ustupovat bychom neměli ani my.

Někdo tvrdí že Boha poznáváme v přírodě, jiný v zázracích, další v dějinách, jiný v abstraktních idejích jako je dobro, pravda či spravedlnost. Ve skutečnosti to však není nic jiného než lidská pýcha, která chce mít Boha dokonalého a absolutního, a nedovede se smířit s tím, že Boha poznáváme v  člověku, který se narodil ve stáji a zemřel na kříži.

Lidé chtějí slyšet o Bohu, který je nad pomyšlení mocný, suverénní, vítězný a tajemný. Ale jestliže byl Synem Božím Ježíš, pak je Bůh ve skutečnosti tichý, laskavý, chápající, někdy i bezbranný a neúspěšný, ponížený, chudý a plačící. Přesto Pavel trvá na tom, že v tom nevzhledném proutku z pařezu Izai, poznáváme všemohoucího Boha.

Stejný spor se vede i dnes. Kde máme hledat Boha? V tom co je mocné, silné a úspěšné nebo v tom co je pokorné, tiché, laskavé a mírné? V tom, co je vznešení nebo nízké? V tom co je vítězné, nebo v tom, co je slabé a bezbranné? Působí Duch svatý pouze tam, kde to roste a kypí nebo i tam, kde se věci nedaří a to, co nás drží pohromadě, je už jen věrnost? Nesnadná otázka, která nás bude provázet celý život.

Pavel má však ještě jeden argument, kterým bere protivníkům vítr z plachet. Připomíná jim, že na rozdíl od nich, on důsledně respektuje hranice, které mu Bůh vyměřil. Jinými slovy neplete se do práce druhým.

Kdysi bylo na apoštolském koncilu rozhodnuto, že Pavel se bude věnovat práci mezi pohany, kdežto druzí apoštolé budou dál působit mezi židovskými souvěrci. A tuto hranici Pavel nikdy nepřekročil. Dokonce si své pověření ještě zúžil a pracoval pouze tam, kde předtím ještě nikdo nepracoval. Byl to přesně opačný způsob, než ten, který praktikovali jeho protivnicí. Ti naopak pracovali s těmi, kteří již byli tak říkajíc rozpracovaní. Přicházeli, například do sboru v Korintě, aby tu podle svého přesvědčení vylepšili, s čím Pavel a jeho spolupracovníci pouze začali. Zato Pavel se úzkostlivě vyhýbal sborům, které nezaložil, aby nikomu nelezl tak říkajíc do zelí.

Přijmout hranice, které mi Bůh stanovil, znamená mít respekt k druhým. Pavel si nedělá nárok na celou církev. Nechce, aby jeho pochopení evangelia bylo automaticky závazné pro všechny. Nedělá ze sebe papeže ani synodní seniora. Ví, že jeho role je omezená a služebná. Na jiném místě říká: Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst. Člověk má umět přijmout svou roli a nešilhat po tom, co bylo svěřeno jiným. Je snadné druhé kritizovat, je snadné se chlubit, co jsme dokázali a povyšovat se tak nad druhé. Je snadné se holedbat, co bych já udělal na místě druhých. Pouze Bůh však může posoudit, jak jsme se osvědčili v úkolu, který nám byl svěřen.

Proto se nesmíme navzájem srovnávat. Každý máme jiné schopnosti a možnosti. Z jednoho semene vyroste strom a z jiného pampeliška a nedá se říci, která z těch rostlin je důležitější a krásnější. Potřebujeme totiž louky i lesy. Dřevo na topení i pastvu pro ovce. Stejně tak potřebujeme ty, kteří budou stát v čele, i ty kteří je budou věrně následovat. Potřebujeme kazatele, i ty, kteří budou pečovat o postižené. Varhaníky i zedníky. Ředitele i sekretářky. Řidiče i kuchařky. Jinochy i starce. Odvážné i opatrné. Veselé i smutné. Optimisty i realisty.

Každý z nás svým malým dílkem a obdarováním přispívá ve své rodině, obci, firmě a církvi k tomu, aby zázrak života a lidské vzájemnosti stále pokračoval a nesl dobré ovoce k slávě Boží.

Pane Ježíši Kriste! Dej, ať každý z nás přijme svou roli a úkol, který jsi mu svěřil v organizmu lidské společnosti, rodiny a církve. Možná bychom chtěli víc, možná i někomu jeho roli a úkol závidíme, ale nepřišli jsme na svět proto, abychom spolu bojovali, ale abychom si navzájem pomáhali a jeden druhého podpírali. Amen.

Vstup: Iz 53

Čtení: 1 Kor 12,27-13,13

Poslání: Gal 6,1-4

Písně: 25, 408, 311, 404

Bohoslužby: Ne, 3.1.2016

Brno 3.1.2016 Jiří Gruber