Kázání

Kristus sice zemřel na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží.

2 Kor 13,4

Milé sestry a milí bratři!

Již víc jak rok jsme společně hledali a nacházeli povzbuzení v druhém listu Korintským. Nyní nám zůstala už jen poslední třináctá kapitola. Apoštol se v ní pozoruhodným způsobem zmiňuje o Kristově smrti a vzkříšení, které jsme si připomínali o velikonočních svátcích.

Nejprve si však musíme připomenout souvislosti. Těžko říci, kdy se poprvé objevilo lidovecké pravidlo třikrát a dost, které u nás platí při reklamacích a při spáchání násilných trestných činů např. na Slovensku a v USA. Je možné, že tak jako řada jiných rčení a nepsaných pravidel pochází i toto z Bible. Když měl být někdo odsouzen na základě výpovědi svědků – což byla ve starověku nejčastější důkaz viny – pak podle Mojžíšova zákona nikdy nestačil jen jeden svědek. Museli být nejméně dva a nejlépe tři. A když to potvrdili tři – šmytec. Bylo rozhodnuto.

Apoštol Pavel tuto zásadu aplikoval na svůj spor s Korintskými. Nebyl to sice soud, ale jistá paralela tu byla. Apoštol se nyní chystá navštívit Korint potřetí a velmi nápadně adresátům naznačuje, že je to z jeho strany poslední pokus o smíření. Poprvé přišel do Korintu, aby jim zvěstoval evangelium a založil sbor. Podruhé přišel, aby se pokusil urovnat spory, což se mu ovšem nepodařilo. A třetí návštěvu úmyslně odkládá, až bude mít naději, že spor bude vyřešen a jeho příchod přinese smíření.

Pavel však nechce a nemůže čekat do nekonečna – a proto hrozí, že při jeho třetí návštěvě dojde na lámání chleba. Apoštol avizuje, že napotřetí už nebude nikoho šetřit ani omlouvat. Času jste měli dost. Až přijdu potřetí, udělám ve sboru pořádek, ať se vám to líbí nebo ne. Zatím však pořád ještě píše dopisy, posílá spolupracovníky a doufá, že se spor přece jen nakonec vyřeší a vše se obrátí k dobrému.

Při svých úvahách o třetí návštěvě Korintu, si Pavel uvědomil, že i Kristus přijde na tento svět třikrát … a dost. Poprvé přišel Ježíš kázat evangelium do Palestiny, podobně jako Pavel do Korintu. Tento první příchod byl charakteristický laskavostí a mírností, Místo aby odsuzoval – zachraňoval. Každý dostal šanci a příležitost. Žádné výběrové řízení na spásu, ale dveře otevřené dokořán. Kdo chceš, pojď a vejdi v radost svého pána.

Místo aby Kristus přišel rovnou ve své moci a slávě, jak to čekal tehdejší Izrael, přišel napoprvé s velkým pochopením a láskou. Mnohým se proto zdálo, že Ježíš je příliš slabý a nerozhodný. Jako kdyby váhal a netroufal si jako správný Mesiáš udeřit na hříšníky ohněm a železem. Jen si vzpomeňme třeba na rozdíl mezi Ježíšem a Janem Křtitelem. Jan už vidí sekeru na kořenu neplodného stromu, kdežto Ježíše říká, ještě ho jednou okopej a zalévej a třeba se vzchopí.

Podruhé Kristus přichází, když se církev schází ke slyšení Božího slova a slavení večeře Páně. Pořád je to ještě ten laskavý a mírný Ježíš, ale současně už je jasné, že je to vítěz nad smrtí a lidským hříchem. Pán pánů a Král králů, který sedí na pravici Boží. Pavel se s ním setkal u Damašku a spadl přitom z koně.

To znamená, že když se v tomto čase shromažďuje církev, je to čas a příležitost, kdy se máme napravovat a měnit. Ještě pořád to je čas spásy a milosti. Čas, kdy nás Boží slovo formuje a Duch svatý mění naše srdce. Ale současně už je jasné, že lhůta je krátká.

Tato druhá Kristova návštěva je takříkajíc pracovní a nápadně se podobá Pavlově druhé návštěvě v Korintu. Její součástí jsou i všechny Pavlovy dopisy a spolupracovníci, které apoštol vysílá, aby se pokusili korintské napravit a změnit.

Stejným způsobem se s námi Kristus setkává při každém kázání, modlitbě a četbě Písma. Posílá nám do cesty své posly, kteří nás povzbuzují a napomínají. Ale my už víme, že tu mravenčí a nevděčnou práci si s námi dává ten, který už dávno není slabý a odsouzený, ale je Pánem celého světa všech lidí.

Ale na obzoru už je třetí Kristova návštěva, o které se běžně mluví jako o „druhém Kristově příchodu“. Ale ať už to počítáme, jak chceme, je jasné, že to už nebude taková pohoda a klídeček, jako když se dnes káže evangeliem a mnozí u toho často spí a podřimují. Potřetí a definitivně Kristus přijde v plné moci a slávě a kdo nevyužil nynějšího času milosti a Boží shovívavosti, ten už to nedožene. Potřetí přijde Kristus se vší mocí a parádou, a kdo si myslí, že ještě něco uhádá, ten spláče nad výdělkem. Tato třetí návštěva bude konečná. Proto ji také Kristus tak dlouho odkládá – z lásky a ohledu na nás.

A podobně odkládá svou třetí a poslední návštěvu v Korintu i apoštol. Mohl by z fleku přijet do Korintu a udělat tam pořádek. Ale on nechce nikoho ztratit a proto pořád čeká, píše dopisy, posílá Tita a další bratry a nechává běžet čas – protože stále doufá, že se jeho odpůrci zastydí, napraví a půjdou do sebe. Ale jak dlouho může apoštol čekat? Nebudou si v Korintě neustálé odkládání návštěvy vykládat jako jeho slabost? Má vůbec ještě smysl čekat? Nebylo by lepší tam už konečně vlítnout a udělat pořádek?

Co když si podobnou otázku nekladl tenkrát jen apoštol, ale klade si ji dnes a denně Kristus sám? Ale nejde o jeho příchod do Korintu, ale mezi nás! Vždyť i my se chováme často jako korintští a to že Kristus svůj definitivní příchod stále odkládá, nás vede k falešnému k přesvědčení, že stále ještě máme dost času.

Raději si to ještě jednou zopakujme a přepočítejme. Poprvé k nám přišlo evangelium jako nečekaná nabídka a pozvání. Nemuseli jsme nic splnit, nic dokázat. Stačilo jen přijít a dát si odpustit. Ale to nebyl cíl naší cesty, ale její začátek.

Pak přichází Kristus podruhé. To už víme, že je vzkříšený a oslavený. Zpíváme mu chvalozpěvy a učíme se ho následovat. Je to čas, kdy máme přinášet ovoce své víry. Čas velkých možností a příležitostí. Ale současně je to čas, kdy se máme zkoumat a kriticky posuzovat, zda se náš život díky Kristově milosti změnil. Jak na nás a v nás působí síla Duch svatého?

I při tomto druhém příchodu zůstává Kristus pořád ještě slabý a mírný. Domlouvá nám ústy našich rodičů a kazatelů. Mluví k nám v našem svědomí, odpouští nám při večeři Páně – podobně jako když Pavel psal své dopisy do Korintu. Je to čas dospívání a růstu. Je to čas, kdy můžeme přemýšlet, radit se, měnit se k lepšímu, odpouštět si a navzájem na sebe působit. Je to čas, kdy můžeme a máme dělat lidem dobře.

Kristus však pro nás už není jen ten slabý, trpící a ukřižovaný, ale i vzkříšený, mocný a vítězný. Jenže tato jeho moc ještě není zřejmá a viditelná. A přece už je skutečná. Tato Kristova moc se reálně naplňuje tak, že se věřící člověk dobrovolně postaví pod moc Kristovu. To je ono Pavlovo:Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že již nyní je Ježíš Kristus mezi vámi?

Konkrétně a prakticky to vypadá tak, že dokud Kristus nepřijde potřetí a definitivně ve své moci a slávě, musíme jeho soud na sobě provádět sami. Sami si říci si, se vší vahou a autoritou, co by nám Kristus řekl, kdyby dnes přišel k poslednímu zúčtování. To je také význam Pavlova: „Zkusiž sebe každý člověk“, které připojuje k ustanovení večeře Páně. Podívej se už dnes sám na sebe očima Ježíše Krista, a pokud na sobě uvidíš, co by se Ježíši Kristu nelíbilo, naprav to – a buď rád, že ti pořád ještě dává čas, aby ses změnil.

Pro naši víru je to veliká výzva. My sami si musíme umět říci, co by nám řekl vzkříšený Kristus. Což o to, druhým bychom to říci uměli! Druhé bychom uměli napomenout ráz dva. Ale sami sebe? Sebekritika je obtížná v tom, že málokdo bývá objektivní. Buď je na sebe člověk mírný – nebo naopak nemilosrdný a přísný. Ale právě proto je tu Kristovo slovo z evangelia a svědectví bratří a sester. Proto je tu apoštol, aby korintským slovo Vzkříšeného Krista připomenul.

Pavel si je ovšem velmi dobře vědom, že i když je apoštol, není Kristus. Nemá a nemůže mít jeho autoritu. Může se mýlit, může se nechat strhnout svými city, zklamáním a únavou. Proto píše: „Nejde mi o to, abych nad vámi vyhrál. Nejde mi o to, abych měl pravdu já. Jde mi o to, aby nás všechny měla pravda. Raději se proto budu mýlit, jen když vy budete jednat správně. Raději svůj spor s vámi prohraji, je když vám to přinese spásu.“

Poslední soud je pouze v rukou Božích. Nemá na něj právo ani církev, ani rodina, ani stát. Předběžně a provizorně ho však nad sebou musí provádět každý sám. To je také vrchol a smysl svobody svědomí, za kterou jsme tolik bojovali a kterou si nesmíme nechat vzít.

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi. Kristus byl sice ukřižován v slabosti, ale z mrtvých vstal ve své moci a síle.

Věřící člověk se proto dobrovolně podřizuje Kristově moci, která se již ukázala v okamžiku Kristova vzkříšení a stále se prokazuje v moci Ducha svatého. Věřit a žít ze vzkříšení Ježíše Krista je tak věc ryze praktická. Znamená to brát Ježíše tak vážně, jak si to už dnes zaslouží. Vždyť Ježíš Kristus není jen obětní beránek, ale náš Pán, který má v rukou náš život a budoucnost.

Pane, díky že jsi a zůstáváš mezi námi a mluvíš s námi v našem srdci a svědomí, ústy našich přátel i nepřátel a my tak stále ještě máme čas udělat, co odkládáme a do čeho se nám nechce. Pomoz nám připravit se na tvůj příchod v moci a slávě, abychom z něho nemuseli mít strach, ale mohli se na něj upřímně těšit. Amen.

Vstup: Ř 6,8-13

Čtení: 2 Kor 13

Písně: 157, 635, 361, 355

Poslání: 2 Tm 4,8-12

Brno 3.4.2016, Jiří Gruber