Kázání

Milé sestry a milí bratři!

I když pohádku sůl nad zlato zapsala teprve Božena Němcová, cenu soli znali už lidé ve starověku. Používala se stejně jako dnes především k ochucení pokrmů, ale často také jako konzervační činidlo. Místo aby si tehdy maso zavařili do sklínky, naložili je do soli a vydrželo jim mnohem déle než čerstvé. Ale sůl měla také symbolický význam. Protože bránila hnilobě a zkáze, sypali se solí chrámové oběti a dokonce se solili i všechny smlouvy, aby nikoho nenapadlo, že by je mohl zrušit nebo vypovědět. Slanou vodou se po narození omývaly také děti, aby byly dlouho na živu.

K tomu všemu se ještě postupně dostaneme, ale nejprve si všimneme jedné důležité okolnosti, která je všem zmíněným případům společná. Ať už se solila polévka, maso, obchodní smlouva nebo dítě – vždycky té soli stačilo jen trochu. Pouhá špetka. Maličko soli dokázalo ochutit nebo konzervovat velké množství potravin.

A to je také to první, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky. K tomu abyste změnili svět, vás nemusí být mnoho. Jestliže stačí pár zrnek soli, aby se jídlo stalo chutné a vydrželo pár týdnů čerstvé, pak ani vás nemusí být zástupy a přece budete mít pro tento svět rozhodující význam. Síla víry je v její jinakosti a ne v množství těch, kteří se k ní hlásí.

Lidé tehdy vyráběli sůl odpařováním z moře. Je jí tam tolik, že se mořská voda nedá pít. Kdyby Ježíš řekl: Vy jste sůl moře, znamenalo by to, že církev má zaplavit celý svět a zmocnit se všude vlády. A to by nebylo dobré. Život by byl přesolený a nepoživatelný. Ale být solí země znamená být v menšině – ale bude to právě ta špetka, která udělá pokrm chutnější a život na této zemi příjemnější a bezpečnější.

Netrapme se tedy nad tím, že je dnes křesťanů poměrně málo a jejich vliv klesá. Na množství nezáleží. To důležité a rozhodující je, zda jsme a zůstaneme slaní. Zda budeme v něčem jiní, nenahraditelní, vzácní a vyhledávaní. Jestliže platí sůl nad zlato, pak lidé věřící v Krista mají v tomto světě nezastupitelné místo a roli, v které je nikdo nenahradí. Často totiž stačí jeden jediný člověk, který řekne nebo udělá, co pak ovlivní životy mnohých. Síla víry není v množství – ale v její jinakosti, věrnosti a vytrvalosti   

A nyní to druhé, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky i nás. Jestliže se vám víra v Boží pomoc stane tím prvním potěšením života, budete to právě vy, kdo dáte tomuto světu a životu příjemnou chuť. Vy jste jeho sůl, jeho koření, radost, písnička a naděje. Bez vás by lidé za chvíli v těžkých chvílích nedokázali ani žít.

Za normálních okolností si vás skoro nikdo ani nevšimne. Lidé mají pocit, že si vystačí sami. Ale když přijdou starosti, neúspěchy, strach a nejistota – každý hledá aspoň špetku naděje, drobet odvahy a ždibec víry – a právě vy jim tuto sůl života můžete nabídnout. Když přijde na lámání chleba, pak všichni lidé bez rozdílu potřebují věřit, že zítra bude lépe, že má smysl se o něco snažit a ještě není všemu konec A jste to právě vy, kteří budou těmto bezradným a zklamaným lidem zpívat o naději, spravedlnosti a odpuštění. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Výstižně to říká kniha Jób, když líčí, že člověk má někdy takové trápení, že už nemá ani sílu žít. “Kéž by bylo zváženo mé hoře a mé neštěstí na váhy položeno! Je těžší než mořský písek, až se mi slova pletou. Můj duch se napájí jedem, seřadily se proti mně všechny hrůzy světa. Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu. Copak lze jíst mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť vaječný bílek? (Job 6,6)

Job chce říci: Abych to všechno, co se na mě sesypalo, vydržel, musím mít nějakou naději. Potřebuji mít alespoň nějakou třeba malinkatou radost, potřebuji někomu věřit, v něco doufat a vidět smysl toho, co dělám, proč žiju a umírám. Tato víra a naděje je ona sůl života, bez které se nedá jíst mdlé jídlo, ani žít a přitom být stateční, trpěliví a odvážní.

Pán Ježíš tak odpovídá na Jobovu bolestnou otázku. Tou solí, kterou lidé potřebují, aby dokázali přežít těžké chvíle, jsou ti, kteří uvěřili evangeliu a nestydí se k němu přiznat. Bez jejich víry, naděje a radosti by byl život bez chutí jako vaječný bílek a ovesné vločky. Život je třeba ochutit, dát mu smysl, vytrhnout ho z jeho každodennosti a objevit jeho krásu. A to je vaše poslání. To je vaše místo a role, v které vás nikdo nezastoupí. Buďte tou solí a uvidíte, že si vás lidé vás najdou, až vás budou potřebovat – tak jako si sůl najde zvěř v lese. Jednou se stanete tou solí vy druhým a jindy zase poslouží oni vám.

A tak si to předběžně shrňme. Nemusí nás být mnoho, a přesto dáváme světu odvahu k životu, podobně jako sůl dává chuť mdlému jídlu. Třetí význam soli spočívá v její schopnosti udržet potraviny čerstvé a nezkažené. Proto se tehdy solily chrámové oběti, obchodní smlouvy a malé děti se po narození omývaly slanou vodou, aby byly dlouho naživu.

I toto je role, kterou na sebe mají křesťané převzít. Být zárukou spolehlivosti, důslednosti, nepodplatitelnosti, slušnosti a poctivosti. Církev má sloužit jako takový ostrůvek jistoty, kde se člověk nemusí bát podrazů, lží, pomluv a ostrých loktů. A kdykoli se společnost vydá špatným a nebezpečným směrem, ať je to nacionalismus, rasismus, dravý kapitalismus nebo nezodpovědný socialismus, je tu církev která má pozdvihnout svůj hlas a bránit slabé, poctivé, nemocné, chudé, nenarozené, umírající, nezaměstnané, vyháněné, pohrdané a posmívané. Křesťané mají být taková pojistka, že kdyby se stalo, že by všichni lhali nebo mlčeli, v kostele ještě pořád budou mluvit pravdu.

Bohužel v této roli církev už mnohokrát selhala, ale díky Bohu neselhali jednotliví křesťané. Zatímco biskupové evangelické církve v Německu kolaborovali s Hitlerem, vyznávající církev odmítla norimberské zákony proti Židům. Zatímco naši profesoři teologie koketovali s komunistickou mocí a vítali socialismus jako vrchol dějin lidstva, obyčejní křesťané na venkově dobře věděli, že se vlády zmocnila banda zlodějů a lenochů. Proto nevstoupili do družstva ani do strany a mnozí museli do vězení jen proto, že nezapřeli víru svých otců. Nebylo jich mnoho. Většina lidí se skrčila a mlčela, aby je nebylo vidět. Ale někdo tou solí přece jen s zůstal! A nám dnes těch pár statečných lidí slouží jako mravní sloupy a záruka toho, že náš národ nepropadl komunistické ideologii a že má smysl zůstat jiný, i když většina kolem nás skanduje líbivá hesla. Někdo však musí stát na stráži. Někdo musí být ta sůl, která nedopustí, aby se všechno zkazilo, zničilo, zapřelo a pošlapalo. A kdo jiný než církev by měla být zárukou toho, že si nebudeme navzájem lhát.

Na světě je zajisté mnoho čestných a statečných lidí, kteří k tomu Pána Boha nepotřebují. Ale když jde do tuhého, je k té statečnosti třeba ještě něco víc, než jen vlastní přesvědčení. Tu sůl, která brání mravnímu rozkladu, z nás dělá víra v Ježíše Krista.

A tím se dostáváme k poslední myšlence dnešního kázání. Ježíšovo slovo o soli má totiž zajímavou paralelu v tehdejší rabínské literatuře. Při jedné diskusi mezi pohanskými mudrci dostal židovský učenec tuto otázku: Čím se dá osolit sůl, když ztratí svou chuť? On jim odpověděl: Když mula porodí mládě. Tazatelé na něho nechápavě hleděli a řekli: Mula je přece kříženec oslice a koně. Mula mláďata rodit nemůže. Židovský mudrc jim odpověděl: Stejně tak nemůže sůl pozbýt své slanosti.

Smyslem této historky bylo ujištění, že vyvolení židovského národa je něco, co se nikdy nemůže ztratit. Sůl je prostě slaná a nikdo to od ní neodpáře. Podobně je Izrael lid svatý a královské kněžstvo a nikdo na tom nic nezmění. Ježíš však říká něco jiného: Jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Jak ale může sůl pobýt své chuti? Ježíš byl z chudých poměrů a obyčejní lidé si tehdy opatřovali sůl odpařováním vody z Mrtvého moře. Tato sůl byla smíšená s mnoha dalšími přísadami, takže se mohlo stát, že když taková směs zvlhla, kuchyňská sůl se v ní rozpustila a vyplavila. Na hromádce zůstal bílý prášek, který byl bez chuti a nedalo se jím ani pohnojit pole, protože to byla z větší části bezcenná sádra.

To neznamená, že by nám snad Ježíš nevěřil nebo s námi nepočítal. Ježíš jasně říká: Vy jste sůl země. Ale uvědomte si, že když tou solí být přestanete, nikdo vás nenahradí. Žádná jiná sůl než vy tady není! Ježíš dokonce doslova říká: Když se sůl zblázní a přestane být solí, je zbytečná a k ničemu jinému už se nehodí. Podobně zbytečná je církev, která přestane volat k víře, lásce a naději.

Ježíšovo slovo nás tedy zavazuje a motivuje. Je nás málo a nikdo nás nebere vážně. Často si připadáme zbyteční a jakoby ze starého světa. Ale tak jako je třeba sůl, tak je potřeba těch, kteří budou svými životy ztělesňovat evangelium. Modlit se za druhé, objevovat Boží dobrotu, odpouštět nepřátelům, bít na poplach, když se děje nespravedlnost, radovat se navzdory blbé náladě a statečně snášet utrpení a nesnáze života.

To nejsou žádné výsady ani důvod k pýše. Sůl je sice nad zlato, ale fakticky je to jen přídavek do jídla. Nikdo neřekne, najedl jsem se soli, ale dal jsem si skvělé uzené. Ale kdyby bylo neslané, nikdy by si na něm nepošmákl. A tak to je a bude i s námi. Nikdo nás nijak zvlášť neocení. O soli se v kuchařkách nijak zvlášť nemluví, ale kdyby nebyla, nic ji nenahradí.

Je to Ježíšovo evangelium, které je – podobně jako sůl – skrytě přítomno ve všem, co jíme a z čeho žijeme. Zkuste vymazat naději a radost evangelia z naší kultury a společnosti. Dostanete něco tak prázdného, bezcitného, marného a šedého, až vás to zabolí a řeknete si: V takovém světě bych snad ani nechtěl žít.  Ale my víme, kde se dá sůl najít. A proto máme díky víře v Ježíše Krista život o poznání zajímavější a krásnější. A hlavně ho můžeme radostnější a nadějnější udělat druhým. Ano, my jsme sůl této země.

            Pane, to Ty jsi z nás učinil sůl. Probudil jsi v nás touhu po spravedlnosti, lásku k pravdě, pokoru k druhým a poznání vlastních chyb. A my díky tomu vidíme, že náš život není marný zbytečný. Díky za tuto důvěru a prosíme, abychom ji nezklamali. Amen.