Vjezdy do Jeruzaléma
1Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky 2a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ 4To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: 5‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ 6Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. 7Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. 8A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. 9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
Krátce po něm. Zřejmě po stejné silnici – vjížděl do města Herodes Antipas. Velkokníže, královská krev, aby převzal nad svátky patronát. Tento průvod je barevnější, orientální. Asi s hudbou. Podle stanoveného protokolu vrcholí Herodův příjezd návštěvou jeruzalémského chrámu, který dal zvelebit jeho otec. Malý skoro-král v malé zemi, která není ovšem ani jeho, protože otec i Římané usoudili, že na ni nestačí. A zase jsou všude kolem zástupy diváků i placených mávačů. A zase je to pro Heroda chvilka slávy a důležitosti.
A teď?
Rozhovor o oslu zabere skoro polovinu příběhu.
Ale když je konečně přiveden, dává se do pohybu třetí průvod. Muže na oslátku obklopí zástupy, lidé mávají kytkami, které naškubali někde v úvozu a dláždí mu cestu svými kabáty. Muž na nízkém, šedém zvířeti s velkýma ušima.
Lidé asi pochopili: Tohle je výsměch, drzost, ironie, parodie, zesměšnění okázalosti, důležitosti, slávy i moci všech vládců. Parodie na Piláta s jeho římskou hrou na moc i na Heroda s jeho hrou na krále. Parodie na všechny ty, kteří chtějí být důležití – staví se důležitými.
Ale ve skutečnosti…: Kdo je pro nás důležitý?
Určitě to někdo rychle a za tepla donesl do Jeruzaléma, kde už ti, kterým tenhle výsměch patřil – politici i chrámoví velekněží – řeší, jak se zachovat, jestli se potrefeně ozvat hned a přiznat tak, že pochopili, nebo ještě chvíli dělat, že se nic nestalo.
A neuběhne ani týden a budou si stát tváří v tvář:
Ježíš proti velekněžím a jejich vlastnění Boha, zavírání Boha do předpisů a chrámu, na které jim sahal už od té doby, co poprvé veřejně vystoupil…
I proti Pilátovi a Herodovi s jejich demonstrovanou a vytouženou mocí a silou a důležitostí, o které se moc bojí. A Herodes bude dělat, že se ho Ježíš netýká. A Pilát ho pak nechá obléknout jakoby do svého purpurového pláště a na hlavu mu nasadí jakoby korunu, jenže z trnů a bodláčí. A jeho vojáci se mu jakoby budou klanět, než ho odvedou na popraviště.
Protože dost bylo kritizování, pobuřování, zesměšňování, znevažování autorit, celebrit a vládců, dost bylo hraní si na krále, dost bylo happeningů… Zabijte ho!
Osel je (alespoň co tak tuším) docela tvrdohlavé zvíře dobré tak na těžkou práci a kůži. Rozhodně se nehodí do průvodu ani do války. Pro bojování za cokoli je nepoužitelné. Není na něm nic moc důstojného a hrdého. Je náročné k výcviku. A přeci tenhle osel přiváží – přináší Ježíše.
Hodně mi připomíná (nás křesťany) církev. I ona je takové nic moc, sama o sobě k ničemu, ale můžeme dovézt – donést Ježíše domů, spolužákům, do práce, do setkání. Povědět o něm. Nic víc. Nic míň.
Osel, udřené zvíře, nese krále udřených. Nejede na něm válečník. Ježíš – tenhle král – si nechce nechat sloužit, ale chce lidem ukazovat, že život je v tom, když nám jde o druhého.
Takhle vypadá král! Můžeme si uvědomit, že spásu opravdu nepřinášejí presidenti, předsedové vlád a poslaneckých výborů. Že to důležité čekáme přeci jen odjinud, takže by tím i ta naše očekávání od vládců měla být realističtější, věcnější.
Kdysi dávno před Ježíšem žil prorok Zacharjáš, který snil o tom, že jednou přijede do Jeruzaléma král. Král úplně jiný než všichni, kteří do města kdy vjížděli. Král, který nebude chrastit zbraněmi a nepřijede obklopen vojáky na koních. Snil, že jednou se nebude bojovat, zbraněmi vyhánět… že všemi těmi raketami, tanky, bombami… bitevními poli… projede král na oslu. A lidé pochopí, že sláva a důstojnost není v šatech, titulech, penězích, rozsívané smrti… že moc není v jaderných kufřících… že pravda není v křiku… že hodnota člověka není v počtech těch, kdo se před ním shrbí… že spousta z toho, jak si foukáme, co si o sobě myslíme, je k smíchu… když vjíždí král pokoje. Jen ho musíme pustit do svých hlav a do svého jednání.
Zahlédnout krále v Ježíši na oslu znamená snažit se vidět trochu víc, než jen to, co nás do očí praští.
To, proč jsme tu, není o tom, že bychom vzpomínali na to, co se odehrálo málem před dvěma tisíci lety – jak Ježíš vjel do Jeruzaléma, ale protože buď věříme, že nám do života vstoupil, nebo doufáme, že by vstoupit mohl.
Slavit advent znamená nechat Ježíše a jeho příběh vjet do našeho sevření, do našich názorů, do našich vztahů. Doba je těžká, nebezpečná v mnoha ohledech, není moc na co a na koho se spolehnout. Mně přijde, že se jen mohu přidat do průvodu tohoto krále na oslu. A doufat, že když bude nejhůř, že nás sveze, doveze do města pokoje.