Kázání

Dnešní oddíl začíná téměř spiklenecky. My přece víme, že patříte k vyvoleným. Pavla a Tesalonické spojuje zvláštní tajemství. Apoštol i jeho adresáti mají společný zážitek, který je těžko sdělitelný těm, kteří ho neprožili. On i oni vědí, že jsou vyvolení. Podobně spřízněni se mohou cítit třeba ti, kteří vyšli z vězení, přežili bombardování, byli vyléčeni z rakoviny, podnikli svatojakubskou pouť nebo byli přítomni nějakému vrcholnému uměleckému zážitku. Prožili něco, co je spojuje a o čem vědí jenom oni.

Tím společně sdíleným tajemstvím zde není nic menšího než Boží vyvolení. Můžeme ta slova vztáhnout i na sebe? Smíme i my věřit a vědět, že jsme vyvolení? Nebo by to byla jen nemístná pýcha a hrdost?

Slovo vyvolení původně znamenalo povolání Izraele, být ostatním národům svědky jediného Boha. Do takového vyvolení se člověk narodil. Bylo to, jako když někdo přijde na svět chudý nebo bohatý, zdravý nebo nemocný.

Zde má však Pavel na mysli jiné vyvolení, které se nestalo narozením. Jde o vyvolení, které se stalo v Kristu (Ř 16,13) a vztahuje se na všechny lidi. Jeho povaha je však stejná. Je to skutečnost, kterou člověk nemůže ovlivnit ani změnit. Boží vyvolení je na nás lidech naprosto nezávislé. Je to Boží rozhodnutí, které nemůžeme vlastními silami ani získat ani ztratit. Můžeme se mu leda bránit, můžeme ho ignorovat, ale ono přesto stále platí.

Mnozí židé tehdy odmítali Ježíše jako Krista, ale i tak, jak říká apoštol, zůstali Bohu milí pro své otce (Ř 9,28). Stejně tak i dnešní lidé zůstávají Bohu milí pro Ježíše Krista, i když ho třeba odmítají a tvrdí, že ho nepotřebují. Přesto zůstávají v Kristu vyvolení a dveře ke spáse jsou jim otevřené až do poslední chvíle jejich života.

Naše vyvolení se stalo skutečností, když Ježíš Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých pro naši spásu. Kristova oběť a prázdný hrob jsou události, které jsou na nás zcela nezávislé a nezrušitelné, přitom právě ony jsou jediným důvodem našeho vyvolení, podobně jako důvodem vyvolení Izraele bylo slib daný Abrahamovi.

Stejně důležité však je, aby člověk o svém vyvolení věděl. Aby si ho připomínal, těšil se z něho a nedal se zviklat pochybnostmi, že něčeho takového není hoden. Proto slyšíme apoštolovo ujištění: my přece víme, bratři, Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným.

Toto vyvolení ovšem neznamená žádné vnější výhody nebo viditelný úspěch. A už vůbec to neznamená, že bychom byli lepší než ostatní. Boží vyvolení neznamená žádnou přednost ani odměnu. Je to povolání ke službě. Je to nepochopitelný a ničím nezasloužený projev Boží důvěry a lásky. Není to vyznamenání, ale pověření a úkol. Je to závazek a někdy i břemeno, kterému se mnohdy bráníme, ale nakonec v něm nacházíme tu největší oporu svého života.

Ale co když si jen fandíme, že jsme důležití? Pavel zná tuto pochybnost, a proto chce tesalonické i nás ujistit, že naše vyvolení není jen nějaká smyšlenka, propaganda nebo líbivá řeč, ale něco, co je také vidět a co se projevuje navenek. Uvádí několik viditelných projevů našeho vyvolení, které nám dosvědčují, že to, co se s námi děje, je dílo Boží a ne lidské.

Pavel připomíná tesalonickým, že evangelium, které jim přinesl, bylo potvrzeno třemi průvodními znaky. Bylo doprovázeno moci, Duchem svatým a plnou přesvědčivostí. A dokládá to na konkrétních případech.

Ten první spočívá v tom, že se evangelium, které jim přinesl, šíří dál pouhou vnitřní silou, ano jakoby samo do sebe. Bylo to, jako když se zaseje semeno a ono pak už samo vyklíčí, vykvete a vydá plody, aniž by se o ně člověk musel starat. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

Pavel si pochvaluje, že aniž on sám proto něco udělal, evangelium se z Tesaloniky šíří dál jako vlny na vodní hladině. A když se něco děje jakoby samo od sebe, tedy bez lidského přičinění, je to znamení, že jde o Boží dílo. Tato vnitřní síla evangelia je něco, co nás stále znovu udivuje a učí pokoře. Když tlačíme na pilu nebo něco velkého organizujeme, evangeliu to většinou nijak zvlášť neprospívá. Ale když ho necháme, aby žilo a působilo samo do sebe, dějí se překvapivé věci.

A tak to má být. Evangelium potřebuje svobodu. Když chce kazatel vidět bezprostřední výsledky svého působení, většinou bývá zklamán a rozčarován. Má pocit, že to, o čem svědčil, dávno někam zapadlo. A přece se většinou až po delším čase setká s někým, komu Boží slovo jím zprostředkované pomohlo. Potká konfirmandy, z kterých jsou presbyteři. Vidí, jak se nezávisle na něm děje, k čemu on sám dala pouze prvotní podnět. Evangelium žije svým vlastním životem a má v sobě velikou vnitřní sílu.

Stále znovu potkáváme  lidi, kteří uvěřili ne díky nějaké promyšlené evangelizaci, ale byli Božím slovem zasaženi nečekaně, neplánovaně a nezamyšleně. A to, co se takto šíří dál jako samo od sebe, je dílo Duch svatého. 

Druhým znakem vyvolení je podle apoštola osobní příklad, kterým se křesťané navzájem povzbuzují a ovlivňují. Vždyť jste jednali jako my i Pán.

Možná nás překvapí, že Pavel chválí tesalonické, že napodobují jeho i Ježíše Krista. To nám může připadat jako nemístná pýcha. Křesťan má přece napodobovat samotného Krista a ne nějakého člověka. Nepovažuje se apoštol za příliš důležitého? Nestaví se tu na roveň Kristu nebo dokonce nad něj?

Přesto to není nic nepatřičného, ale naopak žádoucího. Antika očekávala od učitele, že poskytne žákům nejen znalosti a vědomosti, ale také praktický příklad, jak mají podle jeho učení žít. Proto také žáci své učitele následovali a žili s nimi, aby se od nich jejich životnímu stylu naučili.

            Pavel proto považuje za samozřejmé, že jeho úkolem jako apoštola není jen krásně kázat a vznešeně se modlit, ale dávat svým způsobem života konkrétní příklad, jak evangelium mění lidský život. Pavlů život v Tesalonice byl v tomto smyslu věc veřejná. Všichni věděli, že v noci pracuje, aby mohl ve dne zvěstovat. Věděli, jaká protivenství musel pro víru snášet. Věděli, jak se choval k lidem a jak skromný byl jeho soukromý život.

Osobní příklad byl stejně důležitý, jako to, co Pavel kázal. Ne jeho slovní argumenty, ale jeho vlastní život potvrzoval, že to, o čem káže, není žádná vznešená teorie, ale síla, na které on sám postavil svůj život.

            To nás vede k tomu, že i my potřebujeme živé vzory křesťanské víry. K tomu aby člověk mohl napodobovat Krista, nestačí jen číst evangelia, ale také vidět živého člověka, který Krista následuje. Kde však takové lidi nalézt?

Ale co když žijí vedle nás a my je nevidíme, protože jsou příliš tiší a skromní. Možná bychom se měli svých blízkých, svých rodičů, prarodičů, strýců, kmotrů, kazatelů a presbyterů více ptát a dozvěděli bychom se, jak veliké věci učinil v jejich životě Pán. Možná je to skrytý poklad, který neumíme využít a přitom ho máme nadosah. 

Když nemáme čas si druhé vyslechnout a neumíme se jich zeptat, když zapomínáme a neslyšíme, co nám chtějí vyprávět, nedivme se, že nám chybí vzory a příklady, které táhnou.

Aby bylo nebylo mýlky, příklady života z víry nikdy nebudou dokonalé a bez chyb. Následovat Krista neznamená být dokonalý, ale vděčný a pravdivý. Pavel také musel přiznat, že Krista odmítal a Petr nemohl zamlčet, že Ježíše zapřel. Nikdo není a nebude dokonalý. Všichni chybujme a hřešíme.

Ale každý z nás také někdy překročí svůj stín a na chvíli se mu podaří ztělesnit evangelium. Někomu odpustí, s někým se rozdělí, někomu pomůže a sám sebe zapře. Nestyďme se přiznat, jak nás evangelium přemohlo a změnilo. Lidé to potřebují a mají slyšet. To není chlubení, to je chvála Boží. Na těchto drobných a vzácných činech, záleží často víc, než na množství hezkých slov. Raději jeden dobrý příklad než tisíc planých slibů.

Třetí způsob, kterým se evangelium navenek projevuje jako mocné a přesvědčivé je naše ochota snést kvůli němu protivenství a posměch. Apoštol píše, že tesaloničtí uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého.

Tak jako v nouzi poznáš přítele, tak v protivenství poznáš, zač stojí tvá víra. Dokud člověku všechno vychází, je zdravý a úspěšný, je i jeho víra v Boha celkem snadná. Lépe se ve stoje děkuje, než na kolenou prosí.

Ale když člověk prochází krizí, když se mu jeho mnohaleté úsilí zhroutí jako domeček z karet, naše víra se v takové chvíli často prohloubí a stane dospělá. Když přijde nemoc a strach, když se nám pro víru smějí a ťukají si na čelo, má člověk příležitost poznat, jak je pro něj víra v Boha důležitá a cenná. Je známo, že církev nejvíc rostla, když byla pronásledována. Ani naše víra nejvíc roste ne v blahobytu, ale v nesnázích. Víra nás nejvíc formuje v těžkostech a ne když jsme na výsluní. Čím jsme slabší, tím se naše víra stává silnější. Kdyby víra záležela na nás, pak bychom se jí v těžkostech vzdali. Ale protože je to dílo Božího Ducha a vyvolení – zůstává a roste.

            Naše vyvolení a dílo Ducha svatého je tedy do jisté míry vidět. Evangelium se šíří bez našeho přičinění. Boží láska nám dává sílu překonat vlastní sobectví a naše víra roste v utrpení. To nás přesvědčuje o tom, že nevěříme naprázdno a naše vyvolení v Kristu není iluze, ale důvod k tiché radosti a vděčnosti.

            Pane, děkujeme Ti, že smíme vědět, že jsi nás vyvolil, abychom byli tvými svědky a dal jsi nám naději životě věčného. Ničím jsme si to nezasloužili a přitom je

Amen.