Kázání

Milé sestry a milí bratři,

náš dnešní žalm je pozoruhodný tím, že ten, kdo se ho modlí, od Boha vlastně nic přímo nežádá. Neprosí o uzdravení, neprosí, aby byl vysvobozen od nepřátel, neprosí o moudrost ani o majetek. Všiml si toho už církevní otec Augustin, který ve svém výkladu tohoto žalmu píše: Mnozí volají k Pánu, aby se stali bohatými, jiní, aby nepřišli do neštěstí, jiní prosí o požehnání v práci, další touží po slávě a po štěstí. Mnozí volají k Bohu pro zdraví těla, které je jediným bohatstvím chudého. Ale jen zcela výjimečně někdo volá k Bohu kvůli němu samotnému.

To, co našeho žalmistu tíží nejsou nepřátelé ani svévolnici, ale úzkostná obava, že Pán Bůh už není to, co býval. Doslova tu čteme: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Žalmista tedy mluví jako člověk, kterému se Bůh, v něhož věřil, někam ztratil a on ho teď nemůže znovu najít. A je z toho tak vyveden z míry, že neví, co má dělat a co si o tom má myslet.

Když na začátku čteme: Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi dopřeje sluchu!  Zní to naléhavě a to se nám ještě hodně „ztratilo v překladu.“ Doslova tam totiž čteme „ Křičím k Bohu! Křičím! Nakloň ke mně své ucho.“ Žalmista se těmito silnými slovy snaží Pána Boha na sebe upozornit. A přitom se mu – po pravdě řečeno – nic zlého neděje. To, co ho trápí, jsou pouze jeho vlastní pocity a pochybnosti.  V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.

Když si to přeložíme z básnické řeči do reality, čteme tu, že žalmista celou noc nezamhouřil oka a stále jen modlil, protože se bál přestat. Měl strach, že když řekne amen a usne, něco důležitého zmešká. Proto se raději modlí pořád dál, ale marně. Útěcha nepřichází. Žalmista je z toho věčného hledání Boha unavený, ale stejně nemůže usnout, protože má pocit, jako by mu někdo držel otevřená víčka. Myslí sice na Pána Boha, ale místo aby u něj našel pokoj, je ještě víc rozrušený a zmatený.

Všechno, o čem tu mluví, však nemá konkrétní příčinu. Problém není někde venku, ale doma. Celé to drama se odehrává pouze v žalmistově srdci a hlavě. Ale to neznamená, že to není skutečné, ani že to nebolí.

Právě naopak. Tím, že jde o vnitřní pochybnost a úzkosti – je o to těžší se jich zbavit. Když vás bolí ruka, můžete zatnout zuby. Když vás bolí zub, dáte si ho vytrhnout. Ale když vás bolí duše, nedokážete si sami pomoci. Je to jako začarovaný kruh. Je vám zle, prosíte Boha o pomoc, ale Bůh mlčí a vám je pak ještě hůř.

Jediné, co v takovou chvíli aspoň trochu pomáhá, je zjištění, že nemoc duše nepotkala pouze nás, ale i řadu jiných lidí. Už to, že tento žalm najdeme v bibli, je velká pomoc, protože vidíme, že i věřícímu člověku se může stát, že v noci nespí a ráno neví, čeho se chytit a do čeho se pustit. Žalmista poctivě přiznává, že stále jen vzdychá, sténá, a přitom vlastně ani neví proč.Když jsem v létě minulého roku musel začít brát léky na hlavu, moc jsem se tím nechlubil. Někteří totiž nechápali, jak by mohl mít farář deprese. Ale také jsem s jistou úlevou zjistil, že když jsem někomu své potíže popsal a řekl mu, co na to užívám, řada lidí mi spiklenecky sdělila: „Já taky“.

Je to hloupé, ale takové zjištění člověka povzbudí, i když tyhle stavy nikomu nepřeje. Ale nejste v tom už sami a víte, že to, co se vám stalo, není nic až tak neobvyklého a tedy ani děsivého. Já taky – to je to, co nás spojuje mezi sebou ale i se žalmistou. Za své psychické potíže se nemáme proč stydět. Je to normální, běžná a poměrně častá nemoc – a dá se léčit. Krize víry i ztráta smyslu, která postihla žalmistu, může někdy přepadnout každého z nás, ale není to tragédie. Vede z toho cesta ven a žalmista nám ji ukazuje.

Jeho problém byl totiž v tom, že se celou dobu zaobíral pouze sám sebou. Pořád dokola si opakoval, s čím se v tu chvíli nedokázal vyrovnat. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:

Žalmista s nostalgií vzpomíná, jak kdysi byla jeho víra nadšená, pevná a samozřejmá. Jak rád zpíval, jak rád pracoval, jak byl plný životní síly. A teď jako by se to všechnu někam ztratilo a vyprchalo. Ano, už to není to, co bývalo. Jenže žalmista nevidí problém v sobě – ale v Bohu. Zdá se mu, že Bůh už není, co býval. A jako stará gramofonová deska pořád dokola opakuje jinými slovy tu samou otázku: Zatvrdil se Panovník navěky? Nikdy nám už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo?  Nebude se už o něm mluvit v dalších pokoleních? Copak Bůh zapomněl na své smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?

Jak k tomuto zklamání ale přišel? Jak ho mohlo napadnout, že se Bůh změnil a už se ho nikdy nedovolá? Vždyť jsou to všechno jen jeho pocity, jeho až přehnaná záliba zaobírat se sám sebou, svými vzpomínkami, otázkami a pochybnostmi. Jeho duch hloubá, ale stejně nic nevyhloubá. A když se v tom bude dál nimrat, bude hůř.

A jaká z toho cesta ven? Nevzpomínat jen na to, co jsem kdysi dělal a uměl, dokázal nebo postavil, nevzpomínat na to, jak jsem kdysi věřil a těšil se – ale vzpomínat na to, co všechno pro mě udělal Bůh. Jen tak si člověk uvědomí, že na tom zdaleka není tak zle a nic zásadního se vlastně nezměnilo. Jinými slovy nezměnil se Bůh, změnili jsme se my sami – a není to nic divného ani špatného, jen si to musíme umět přiznat, protože právě v tom tkví náš problém.

Právě tady totiž začíná žalmistova pomalá a opatrná cesta ven z jeho sevření a úzkosti. Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.

Na první poslech to možná jako velká změna nevypadá. Žalmista zase jen vzpomíná na to, co bylo. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že nyní už žalmista nevzpomíná na to, co kdysi dělal a uměl on, ale na to, co v jeho životě učinil Bůh. A takové vzpomínání vyznívá docela jinak, než když člověk stále jen vzpomíná na to, jaký byl kdysi kabrňák.

Možná byl – ale jen proto, že mu k tomu Bůh dal sílu a příležitost.  Kdyby nebylo Boha, nikdy bychom se nenarodili. Nejen my, ale ani naši rodiče a naše děti. Kdyby nebylo Boha, neviděli bychom krásu květin, modré oblohy a západu slunce. Kdyby nebylo Boha, nic bychom si nepamatovali, necítili, nemilovali a nikdo by nemiloval nás.

Žalmista to vystihl slovy: Bože tvá cesta je svatá. To znamená, že nic a nikdo na světě nám nemůže Boha nahradit ani zastoupit. Bůh – hodný toho jména – je tu jen jeden. Neuchopitelný, nepopsatelný, ale přitom stále dobrý a laskavý.

Žalmista se tak vrací ke kořenům své víry a objevuje, že to čemu kdysi věřil, stále platí!  Který bůh je velký jako Bůh náš? Hospodine, Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal poznat národům. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy i Josefovy.

Žalmista si těmito slovy připomíná Boží zásah a vysvobození svých předků z Egypta. To byl základní kámen víry Izraele, k němuž se stále znovu vraceli. Žalmista dobře věděl, že kdyby je tehdy Hospodin nevyrval z faraonovi, nebyl by tu dnes Izrael ani on sám.

Stejně důležitou a trvale platnou událostí, od které se odvíjí náš život a naděje, je pro křesťany příchod Ježíše Krista. Jeho obětí na kříži byl smazán náš hřích a jeho prázdný hrob nám ukazuje k naději vzkříšení. Ježíšovo evangelium  se nám stalo výzvou, abychom už dnes mohli poznat, kdy nás navštívilo království Boží. Toto je třeba si připomínat! Skutky Boží a ne jen ty lidské!

Žalmista proto už planě nehloubá, ale připomíná si, že to, co se tehdy stalo, stále platí.   Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.  Bože, Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.

Muselo to být veliké Boží vítězství, ale je to už trochu dávno. A stejně dávno jsou všechny Ježíšova uzdravení a divy. Nikdo z nás je neviděl a důkazy chybí. Tak jako přílivová vlna smaže všechny stopy a zanechá po sobě jen hladkou písečnou pláž, tak ani po Bohu a Ježíš Kristu nezůstávají žádné hmatatelné stopy ani důkazy. Je na každém z nás, aby si dal dohromady zázrak svého života a velikost vesmíru, zázrak vzájemné lásky a odpuštění, východ slunce a mořský příliv. To vše sice mnohé naznačuje, ale důkaz to není.

Nakonec však přece jen žalmista ukáže na jednu viditelnou věc, která svědčí o Boží moci až dodnes. Žalmista nám v posledním verši jako vyvrcholení své myšlenkové cesty připomíná trvalou existenci Božího lidu. Svůj lid jsi vedl jako své stádo rukou Mojžíše a Árona.

Po vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví žádná stopa nezůstala. V žádné egyptské kronice se o ní nedočteme. Není divu. Kdo by si chtěl připomínat, jak mu utekl zástup bezbranných otroků.

Přitom nejstarší stopa – tedy písemná zmínka o existenci Izraele – připomíná něco docela jiného. Najdeme ji na stéle faraona Merenptaha ze 13 století před Kristem, kde stojí psáno: Izrael je zničen a jeho setba zmařena.

Jenže farao Merenptah se zmýlil. Národ, který měl být už před víc jak 3 tisíci lety zničen, je tu přece stále. Který národ musel čelit takovým protivenstvím a nenávisti jako právě Židé. Kolikrát už měl být Boží lid zničen, vyhlazen, umlčen a zapomenut. Ale pořád tu je, věří Bohu, modlí se, zpívá a vstává z popela. A nejen Izrael. Také křesťanská církev tu stále žije. Aktuálně nás sice ubývá, ale jak by mohlo křesťanů ubývat? Každý křest, každý nový věřící je jen dalším přírůstkem k těm, kteří nás předešli a svou víru nám předali. Křesťanů a Židů stále jen přibývá. Ale kdyby nás Bůh nevedl skrze své posly, jako byli Mojžíš a Áron, kdyby nás svým slovem nepovzbuzoval a svou skrytou mocí nechránil – už by tu žádní Židé ani křesťané dávno nebyli. Ale z Boží moci a milosti tu jsou a my smíme být součástí tohoto zázraku. Bohu díky.