Kázání

Kázat v těchto nejistých dnech na tento povzbuzující žalm je jistě potřebné a důležité. Ale můžeme těm slovům věřit, když vidíme rozbombardované domy a slyšíme o lidech, kteří zemřeli v jejich troskách? Boží zaslíbení, která tu zaznívají, jsou krásná a nadějná, ale můžeme věřit, že jsou také pravdivá? Vždyť mnozí se modlili a zachránění nebyli. Ale stejně tak platí, že jiní zachráněni byli. A možná to byla právě tato slova, která jim dala sílu vydržet a nebát se, i když se jim třásly ruce a zadrhával hlas.

Základní otázka nad tímto textem zní: Platí ta slova pro všechny nebo jenom pro některé? Jak to, že jeden člověk útok přežije, ale deset jiných vedle něho padne. Znamená to, že neměli dost štěstí, nebo že málo věřili, málo se modlili a málo doufali?

Klíč k pochopení tohoto žalmu se nachází v Novém zákoně. Ten žalm si totiž vybral pokušitel, když chtěl Ježíše odradit od jeho poslání. Vyvedl ho na vrcholek chrámu a vyzval ke skoku do propasti se slovy: „Je přece psáno, že Bůh dá svým andělům příkaz, aby tě snesli dolů a nic se ti nestalo. Jestli tomu věříš, skoč“.

Ale Ježíš neskočí. Ne snad, že by v Boží ochranu nevěřil, ale protože ke skoku do propasti nevidí žádný důvod. Ježíš si nechce a nepotřebuje Boha vyzkoušet. Stačí mu důvěra, že je mu nebeský Otec připraven pomoci, až toho bude třeba. 

To první, co z Ježíšovy odpovědi můžeme vytěžit, je skutečnost, že na Boží záchranu není nárok ani recept. Ale šance tu je. I když si Boží pomoc nelze předem vyzkoušet, je možné v ní věřit. A právě tato víra je tou nejlepší obranou a ochranou proti beznaději a úzkosti.

Těm, kteří těm slovům uvěřili, tváří v tvář nebezpečí – přinášel devadesátý první žalm uklidnění a naději. Když se ho modlili, věděli, že ať se stane cokoli, není ještě nic ztraceno. A i když se nakonec všichni nezachráníme, někteří ano – a to je dostatečný důvod, abychom se o to pokusili.

I když se nám často zdá, že nemáme šanci, smíme doufat, že nám Bůh pomůže a vysvobodí nás. Není na to nárok, ale je to výzva, abychom se nevzdávali. Nikdo z nás není nezranitelný. Kdo však propadne pocitu, že je všechno marné, sám se té pomoci zbaví. Ti, kteří odpískali, se těžko zachraňují. S těmi často nepohnou ani andělé…

A nyní k vlastnímu textu. Možná jste si všimli, že se tu několikrát mění a střídají osoby, které mluví Na začátku je žalmistovo osobní vyznání důvěry v Boha. Na ně od třetího verše navazuje ujištění o Boží pomoci, které žalmistovi nabízí kněz nebo prorok. A na závěr se od 14 verše ozve přímá Boží řeč, která potvrzuje, že doufat v záchranu má smysl, i když se nám zdá, že je všechno marné.

A tak pozorně naslouchejme, jak se vlévá do srdce naděje.

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. 2 Říkám Hospodinu: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.”

Když žalmista mluví o Bohu, pojmenovává ho postupně čtyřmi různými jmény: Nejvyšší, Všemohoucí, Hospodin a nakonec můj Bůh. Možná to vypadá jen jako básnická okrasa pomocí čtyř synonym. Těmi jmény je však lemována cesta, na níž člověk Pána Boha postupně poznává. Zpočátku ho vidí jako Nejvyššího, ale současně vzdáleného a nepřístupného. Potom ho poznává jako Všemohoucího, který prosadí svou vůli navzdory všem překážkám. Jménem Jahve si připomíná Boha, který vysvobozuje svůj lid z otroctví. A nakonec zazní docela prosté ale osobní a nejsilnější: „můj Bůh“.

K tomu, abychom získali k Bohu důvěru, která nás provede nástrahami života, potřebuje podobně jako žalmista pokročit od Boha filosofů, teologů a vlastních představ – k Bohu, který už není jen kdesi nad námi, ale je tu s námi a pro nás. Můj Bůh – je jméno, které nám připomíná, že Bůh s námi nese tíhu dnů, což se potvrdilo, když mezi nás přišel v Ježíši Kristu.

Doufat v tohoto Boha ovšem znamená upnout svou naději výhradně k němu. Je příznačné, že sloveso doufat má v Bibli často negativní význam. Kdo doufá a spoléhá na člověka, svou chytrost nebo svůj majetek – riskuje, že bude zklamán. Bible radí spoléhat pouze na Boha. Všichni ostatní nás mohou podrazit nebo ošidit. Vždyť člověk nemůže ručit ani sám za sebe. V tomto světě se nedá věřit nikomu jinému než Bohu. Je dobré to vědět, abychom se pak zbytečně netrápili.

Od třetího verše nacházíme slova povzbuzení, která žalmistovi nabízí jiný člověk. Možná je to kněz, možná prorok nebo blízký přítel. Jsou to slova, která nejspíš žalmista už někdy slyšel, ale dnes je potřebuje slyšet znovu z úst někoho druhého. Z úst toho, kdo jim také věří. Když hledáme Boží pomoc a ochranu, potřebujeme se navzájem podpírat a povzbuzovat. Když je člověk sám,

3 Bůh tě vysvobodí z osidla lovce i ze zhoubného moru. 4 Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště i za poledne. Pavézou a hradbou je ti Boží věrnost. 5 Proto se nelekej hrůzy v noci ani šípu, který létá ve dne, 6 moru, jenž se plíží temnotami, ani nákazy, jež šíří zhoubu.

Nebezpečí, která jsou zde popsána, mají jedno společné. Nejsou vidět. Nástraha, kterou políčil čihař na ptáky, nákaza, která se kolem nás neviditelně šíří, hrůzy noci a šípy ve dne – to vše přichází náhle a nečekaně. Zákeřně. Když víme, co nás ohrožuje, dovedeme se tomu postavit, ale když protivníka nevidíme a netušíme, odkud udeří – jsme proti němu bezmocní. Nejhorší strachy a obavy máme z toho, o čem nevíme. Ale Pán Bůh o tom ví a chrání nás, i když si to neuvědomujeme. Kdysi mi jeden člověk řekl: Pane faráři, když na nás poletí atomovka, tak nás ten váš Bůh stejně nezachrání. A já mu říkám: A jak víte, že nás před ní už nezachránil? A to jsem nevěděl, že už se to stalo nejméně třikrát. Jeden jediný člověk zachránil svět, když odmítl stisknout tlačítko, protože jeho ruku držel Bůh.

Žalmista přirovnává Boží ochranu i k tomu, co zná z ptačí říše. Orlice chrání svá mláďata tak, že je schová pod svými křídly. Nebezpečí přitom stále trvá, slunce dál praží, vítr fouká, kolem se možná i střílí, ale kuřáttka jsou v bezpečí, protože je kvočna chrání vlastním tělem. Ten obraz chce vyjádřit, jak moc na nás Panu Bohu záleží. Kryje nás vlastním tělem. Tuto ochranu nám nabízí v Ježíši Kristu, který za nás zemřel na kříži.  V podobném textu z knihy Dt dokonce čteme, že nás chrání jako zřítelnici svého oka. Tak jsme pro něj důležití a blízcí.

Další příklad Boží ochrany je vzat z časů válečných. Pavézou je míněn velký štít, který člověka chránil, takže se za něj mohl celý schovat. Stejnou funkci zastává v našem životě Boží věrnost. Slovo EMET se dá přeložit také jako pravda, milosrdenství nebo stabilita. Když se člověku převrátí život na ruby, ať už pro nemoc, stáří, rodinnou krizi, ztrátu zaměstnání – a dnes k tomu přibyla i válka – potřebuje se někam schovat a uklidnit.

Poledne je tu zmíněno jako nejtěžší okamžik dne, kdy je největší horko a vzduch se ani nehne. U nás mohou na člověka podobně působit podzimní dny, kdy je nebe zamračené a stmívá se stále dřív. Jeden z vykladačů popisuje tyto bezútěšné stavy slovy: Člověka se v takovém depresivním čase zmocňuje apatie a melancholie, zdá se mu, že čas neubíhá, nelíbí se mu, kde žije, není spokojen se svou prací, trápí se, že ho druzí neocení a vnitřní hlasy mu říkají: Nic nemá smysl. A přece se tomu člověk nesmí poddat. Vždyť stačí počkat – až se k večeru ochladí. Nic není na věky a zítra znovu vyjde slunce.

7 Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. 8 Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Když se stane nějaké neštěstí, nebo vypukne válka, někdo zachrání, ale jiný to štěstí nemá. Ti zachránění se pak často trápí otázkou, proč vyvázli právě oni. Nebyla to však žádná protekce ani nespravedlnost. Ten, kdo přežil si však stále připomíná ty, kteří vedle něho padli. Není silnější motivace a závazek, než památka těch, kteří zůstali tam, odkud my jsme s Boží pomocí vyvázli.

Od devátého verše pokračuje druhá část povzbuzení.

9 Máš-li útočiště v Hospodinu,  u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

Je zvláštní, že se v tomto žalmu nikde nevyskytuje chrám ani Jeruzalém. Přitom byl tamní chrám považován za Boží domov a nabízel ochranu formou azylu. Domov u Boha však najde člověk všude, kde se spojí se v modlitbě s Bohem. K tomu, abychom mohli zažít podobné povzbuzení jako žalmista, nemusíme nikam cestovat. Stačí se obrátit do svého srdce a naslouchat.

11 On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; 13 po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Až dosud byla Boží pomoc navázána na naši důvěru. Nyní však na scénu vstupují Záchranáři, aby pro nás učinili, co není v našich silách. Andělé jsou Boží dělníci, kteří vstupují do lidských příběhů, aby nás nasměrovali, kam je třeba. Člověk je však nepozná, protože vypadají jako lidé. A často to i lidé bývají. Vzpomeňme si, kolikrát už se stalo, že se ve našem životě objevil někdo neznámý – člověk, kterého jsme viděli poprvé a také naposledy, ale udělal pro nás, co bylo třeba a s čím jsme si nevěděli rady.  A pak se ztratil a my si teprve dodatečně uvědomíme, že to setkání zinscenoval Bůh.

A co ta zmije a lev, po kterých máme šlapat. Opět je to symbol něčeho zákeřného. Když člověka uštkne had, má v sobě jed, který pomalu působí, až člověk zemře. Ale vždy existuje také protilék. Žádné zlo není tak mocné, abychom se mu nemohli ubránit. 

Na závěr pak – jako vyvrcholení zazní přímá Boží řeč:

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. 15 Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, 16 dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

A nás napadá: Co lepšího bychom si ještě mohli přát. Vždyť Bůh nám tu nabízí to nejlepší, co si lze představit. Ale i člověk může nabídnout Bohu, to nejcennější, co má. Svou důvěru a lásku. Být někomu oddán se užívá pro vztah muže a ženy, kteří se opravdu milují a navzájem podporují. A znát Boží jméno, znamená Pánu Bohu rozumět a chápat jeho cesty. A právě na takové Bůh čeká. Na ty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako on.

 Žalm uzavírá sedm darů – jeden vzácnější než druhý. Pán Bůh nám slibuje:

Budu mu hradem, odpovím mu, až mě bude volat, ubráním ho, obdařím ho slávou, dopřeji mu dlouhá léta a ukážu mu svou spásu.

Zní to krásně, ale dá se na to spolehnout? Věřím, že ano. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom ten žalm už dávno neznali a nezpívali. Sebekrásnější slova končí v propadlišti dějin, pokud se ukáže, že nejsou pravdivá. Ale tato se zachovala a stále se čtou a zpívají. Bůh je mocný a věrný a člověk dokáže, čemu věří. A tak se ta slova stále znovu naplňují, zpívají a pomáhají. Nám i budoucím.

Bože, díky za povzbuzení a naději, které se nám dostalo, Dej, ať se dovedeme napojit na vlnu tvého milosrdenství a lásky. Děkujeme ti za tvou věrnost a trpělivost. Amen