Kázání

Milé sestry a milí bratři,

Rád bych dnes pokračoval v kázáních na vybrané žalmy. Židé prý mají na každý den v týdnu jeden žalm, který si čtou hned po probuzení. První den v týdnu si čtou Žalm 23 a sedmý den si čtou tento 92. žalm, který začíná slovy: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu“. Z první kapitoly Bible víme, že na konci každého dne stvoření si Hospodin řekl: „Je to dobré. Je to velmi dobré! Ale sedmý den už to neříká pouze Bůh – ale i člověk! A právě to byl a je smysl a cíl Božího stvoření – povolat k životu tvora, kterému to myslí, kterému to secvakne, dokáže Boží dílo ocenit a řekne: Jak dobře a utěšeně je žít na tomto světě. Bože díky!

Hospodine, svými skutky působíš mi radost. Všimněte si – chvála není naše povinnost. Chválou Boha žádnou zásluhu navíc nezískáme. Boží chvála však člověku přináší radost! A to je zboží, které si podobně jako víru, naději nebo lásku v obchodě nekoupíme. Radost ze života je dar, nad který není. Jak jiný může být náš den, když ho prožijeme v hněvu nebo v radosti. Ve strachu nebo vděčnosti.

Sedmý den, den odpočinku – nám slouží k tomu, abychom se rozhlédli po tom, co v týdnu nevidíme. V pracovní dny máme pocit, že život závisí především na nás, na tom, co umíme, dokážeme a vybojujeme. A do jisté míry je to pravda. Ale teprve sedmý den – když nejsme zahleděni sami do sebe a chvíli nic neděláme – si konečně uvědomíme, co všechno dostáváme a jak mnoho se toho děje bez nás, ale pro nás. Schválně si zkuste připomenout několik Božích darů, a uvidíte, jak vám bude lépe a život vás začne těšit. Máme přece nohy a ruce, máme oči a uši, máme chuť a vůli? Máme rodiče, děti, přátele. Dýcháme vzduch, pijeme vodu, a nad hlavou máme modré nebe. A doma nás dnes čeká dobrý oběd. Život je krásný – i když někdy také bolí.

A proto – hned zrána chci hlásat tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. Kdo z vás měl někdy pocuchané nervy, dobře ví, jak těžká dovedou být právě rána. Všechno jakoby ztratilo smysl a důvod. Ale schovávat se v posteli nejde a nedává smysl. A tak je potřeba si utvořit jakýsi rituál a začít den – bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme – podle předem nacvičeného plánu. A může to být právě Boží milosrdenství – které nás nakonec postaví na nohy a my v modlitbě poznáme, že před Bohem nemusíme nic dokázat a splnit, ale Bůh nás přijímá i se vší naší nejistotou, strachem, zmateností a rezignací. Boží milosrdenství znamená, že na svůj život nejsme sami a je to někdo, kdo nás stále drží nad vodou.

Rána tedy mohou být těžká  – a noci zas bývají dlouhé. Ale i v té tmě a osamění člověku pomáhá, když ví, že Boží pomoc neznamená jen samá a rychlá vítězství, ale pomoc, na kterou je třeba někdy čekat, ale za to je trvalá, spolehlivá a dlouhodobá. Boží věrnost trvá, i když i když se nám ztrácí a nikde ji kolem sebe nevidíme. Ale Bůh už má pro nás cestu. A jestliže Boží podpora stále trvá, pak stojí za to mnohé věci ještě vydržet.

A tak využijme dnešního volného dne, abychom svou radost z Boží věrnosti rozehráli na všech deseti strunách. Každá struna biblické harfy byla naladěná na jiný tón, aby se na ni dali hrát melodie i akordy. Každý z nás může Bohu děkovat a chválit ho za něco jiného. Každý z nás může a dovede zahrát na jinou strunu a doplnit tak celkový zvuk a

V druhé části žalmu najdeme srovnání těch, kteří již Boha nalezli a těch, co jsou dosud k jeho přítomnosti slepí a hluší. Nejprve však žalmista zdůrazní Boží neuchopitelnost: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Člověk dokáže mnoho věcí pochopit, změnit či napravit – ale současně vidíme, že čím víc toho víme a umíme, tím se náš svět jeví být složitější, dokonalejší a plný skrytých tajemství,

A proto jsou lidé, kteří právě proto, že toho tolik nevíme, a přitom je to všechno tak dokonale sehrané, vyladěné, promyšlené a nepochopitelné – nacházejí smysl a důvod svého života a světa v Bohu. Ale jiní si stále myslí, že jim patří svět a mohou si tu dělat, co chtějí. Žalmista má pro ně stručné hodnocení: Tvoje činy, Hospodine, jsou velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Tupec však o tom neví a hlupák tomu nerozumí.

Tupcem má hebrejština na mysli totéž co zvíře nebo dobytek. Boží skutky jsou totiž nejen podivuhodné ale i rozeznatelné. Kdo nad svým životem a světem přemýšlí – ten nakonec objeví, že v Bibli najde mnohé odpovědi, na které se chtěl vždycky zeptat, ale neměl koho.

Ale není všechno tak přímočaré a zjevné, jak bychom si množná přáli. Vždyť svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností jen kvetou! Na první pohled to tedy na velkou spravedlnost nevypadá. Některým se daří a nic proto neudělali, a jiní nesou na bedrech víc, než sami unesou.

Ale žalmista si pomáhá pozorováním přírody. Na zahradě přece také nejvíc bují právě plevel. Každých 14 dnů aby člověk sekal trávu, vytrhával pýr, kopřivy a svlačec. Jak je možné, že právě tyto invazivní rostliny mají takovou sílu a naši drobnou mrkvičku, hrášek a ředkvičku kolikrát docela udusí. Ale žalmista je zahrádkář, takže ví, že všeho je do času.

I kdyby ta tráva rostla sebevíc a rozsela svá semena do všech stran, nakonec všechna ta zelená a kvetoucí hmota uschne a skončí v peci nebo v žaludku pasoucích se zvířat a odtud putuje do hnoje. A podobně se rozplyne to, co hlásili všichni ti pyšní chytráci, co se chtěli poručit větru a dešti.

11 Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.

12 Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících.

Jednorožec – buvol – bylo tehdy nejsilnější zvíře, na kterého si netroufla žádná šelma. Nejčistší olej znamenal požehnání a shlížející oko je pohled, který je dopřán vítězům. Žalmista má na mysli zasloužený a uklidňující pohled svrchu, který je darován jako zadostiučinění těm, kteří vidí, že lháři byli usvědčeni, zloději pochytáni a násilnici uvězněni.  Někteří možná trestu ještě unikají a jiní se kamsi poschovávali – ale všeho do času. Boží mlýny pořád ještě melou a spravedlnosti se lze dočkat. A kdo tomu věří, vydrží i ta někdy dost dlouhá období, kdy se zdá, že navrch má hrubá síla, podvody a zrada. Ale jednorožec zůstává v klidu. Ano věřící člověk smí být jako netečný buvol, který se nevzrušuje a nezmatkuje, když kolem proletí hejno ptáků.

Závěr žalmu se opět věnuje těm, kteří spolu s žalmistou hledají oporu v Bohu a  

13 Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. 14 Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 15 ještě v šedinách ponesou plody.

Opět se ozývá žalmistova zahradnická zkušenost. Datlová palma byla v Palestině oblíbený a hojně vysazovaný strom. Její listy totiž zůstávají stále zelené, ani v zimě neopadají a dávají sladké plody. Libanonský cedr nabízel nejtrvanlivější dřevo, z kterého se stavěly lodě a chrámy.

Jinými slovy – lidé, kteří spojili svůj život s Bohem, bývají užiteční jako datle. U věřících lidí se totiž nestřídá léto a zima, láska a lhostejnost, zájem a nezájem – ale jsou jako palma stále stejní, spolehliví, věrní a ochotní. A přitom něco vydrží a nezlomí se – protože jsou to cedry. Ale abychom zas nefandili.

Vždyť my spolehliví jako palmy a pevní jako cedry často nejsme a sami nad sebou si pro to zoufáme. A přece takoví být můžeme a občas i dokážeme, když si uvědomíme, že jsme byli zasazeni v chrámu a naše síla a houževnatost má právě tady zdroj živin a vláhy. Kdybychom nemohli růst v chrámu, odkud bychom brali sílu k životu, pomoci, odpuštění, pokoji a věrnosti.

A proto se na nás vztahuje i závěrečné zaslíbení: Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, 16 aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

Dříve se většina lidé nedožila dlouhého věku. Mnoho jich zemřelo v dětství, jiní sotva stačili zplodit děti a své vnuky viděl jen málokdo. Mnozí starší lidé byli už po padesátce nemohoucí, nepohybliví, slepí a neslyšící. Starý člověk při smyslech byl vzácný. Ale tehdy stejně jako dnes záleželo především na tom, aby měl člověk důvod žít. Aby věděl, proč tu ještě je.

Vzpomínám si, jak jednou přišla na faru stará vetchá paní. Sotva vyšla ty tři schody z ulice. Když si konečně sedla, rozplakala se slovy: Kdy už si mě Pán Bůh vezme k sobě? Co honem takovému člověku odpovědět, aby to nebylo laciné a falešné? Naštěstí toho nebylo třeba. Když si stará paní sedla – začala mi vyprávět. O svých potížích, které však překonala, o svých dětech a vnucích, kterým se snaží pomoci, o tom, jakou má radost, že dokázala sama přijít až na faru. A docela přirozeně začala Pánu Bohu děkovat za to, co všechno s jeho pomocí zvládla a dokázala. A protože byla tak vetchá a bezbranná – člověk si uvědomil, že má pravdu. Bez Boží pomoci by na tu faru opravdu nedošla.

A tak i když je člověk někdy slabý, bezbranný a unavený, pořád ještě stojí za to někam dojít, něco si přečíst, na něco se zeptat, s někým si popovídat. A přitom všem může člověk skromně a pokorně dodat, že bez Pána Boha by to, jak se dnes říká, nedal.

A my o něco mladší sice možná děláme jako bychom to neslyšeli, ale v našem srdci se postupně ukládá svědectví, které nás možná jednou k našemu překvapení zvedne ze země, abychom s Boží pomocí začali bojovat proti své únavě a zoufalství. Vždyť tady na zemi pořád ještě máme úkol, který dává našemu životu smysl a cíl: svědčit o Boží dobrotě a chválit Boha za všechno jeho dobrodiní. Bože, odevzdáváme Ti svůj život a prosíme, buď naším sluncem, které hřeje i na podzim a v zimě. Utiš naši žízeň a hlad po spravedlnosti, Dej nám poznat svou dobrotu a probuď naši chválu a radost, abychom měli v srdci lásku a vděčnost. Amen.