Kázání

Od minulé neděle tu čteme příběh o Abramu, později Abrahamovi, praotci víry. Bůh si ho vybral a dal jeho životu novou perspektivu, naději překračující horizont toho, co znal, i všech jeho snů a představ. Jednou se z něho starého a bezdětného, lidsky neperspektivního stane velký národ a on sám se stane prostředníkem božího požehnání mezi národy. To zní dobře a všechno vypadá dokonale. Krásná je modrá obloha…s písničkou na rtech putuje Abram zemí Kenaanců. Jenže někdy světlo svítání zastře strach z večera a pak se víra člověka může začít třást a důvěra v Pána Boha mizet.

Do Abramova života vstoupila nouze, zemi sevřel hladomor a lidé se začali ptát, co budeme jíst? Jak dlouho vydržíme? Co budeme dělat? Kde je ten Bůh, co nám slíbil zemi, štěstí? Proč něco nedělá? Otázky, které se se stejnou naléhavostí objevují pořád dokola, co svět světem stojí.

Víra člověka nevytrhuje z reality života. A člověk víry nežije na chráněném území, do kterého nezasáhne trápení, nemoc nebo cokoli jinak zlého. Vírou, opřením se o Pána Boha, ani křtem si nepojistíme život bez újmy, bez ztrát, ale máme možnost ho procházet s důvěrou v konečné dobré skončení, v život na věky.

Jenže jak to s tou naší důvěrou je? Jak je pevná? To se většinou ukáže až tváří v tvář zátěžové situaci, těžkým okolnostem, které její pevnost prověří.

Abram se kvůli hladu rozhodne pro úhybný manévr do Egypta, obilnice předního Východu. Mohl se, pravda, taky vrátit odkud vyšel, a nejspíš ho to i napadlo, jenže to by boží zaslíbení zašlapal do země úplně. Jen na chvíli si odskočit, na chvíli si užít někde jinde, chvilku vzít život jen do svých rukou, dát na něco, co vypadá lákavě, na sliby, že bude líp bez námahy, koláče bez práce, vydat se do země jistoty, ale taky země, která nemá nic společného s Pánem Bohem. Však tam taky ještě jednou izraelský lid sice zakusí čas blahobytu, ale taky čas velkého úpění. A tahle odbočka, byť vede patrně k momentální záchraně od hladu, znamená taky velké nebezpečí. V Bibli se do Egypta vždycky sestupuje, nejen zeměpisně. Ten sestup znamená taky sešup na cestě víry. Hrozí, že se člověk vzdálením od Boha zaplete do nepříjemných kompromisů, že bude uzavírat špatné obchody, že ohrozí svým jednáním své blízké, lidi kolem. Že se dostane do situací, které nejsou k životu.

A Abram se zaplétá. A do svých ústupků strhává i svoji ženu. Místo zajistit pro ni bezpečí, hledí zachránit si vlastní kůži tím, že ji vydá všanc faraonovým sexuálním touhám. Život nebude dobrý, když se člověk bude snažit jen o vlastní dobro, když to nebude život pro všechny, ale život jen pro jednoho, zápas o vlastní blaho, kredit, úspěšnost. Ježíšovi se posmívali, že nedokáže sám sebe zachránit, že je Mesiáš k ničemu. Nepochopili, že mesiášství znamená právě to být s druhým a pro druhého, zachránit člověka v nouzi a nehledět na to, jestli se při tom ušpiním nebo zchudnu nebo co dalšího.

Vztah mezi dvěma lidmi je jedinečný. Jeden druhému se nějak dáváme všanc a taky užíváme různých výsad. Důvěrnosti duševní, duchovní i fyzické. Pokud se v tom vztahu zpronevěříme, tak o tohle všechno toho druhého nějak připravujeme. Budeš mou sestrou, říká Abram své nádherné Sáraj. A tím pošle do kytek všechno, co spolu odžili, co si slíbili, co mu Sáraj dala, čím pro něho byla a on pro ni. Ale co je ještě horší, pošle do kytek taky jejich společnou boží budoucnost. Vždyť Sáraj je nedílnou součástí božího požehnání, života v plnosti.

Tak takto to Hospodin nechtěl. Nevybral si Abrama, aby se z něho stal sobec, aby pro něho vlastní život a majetek byl nade vše, aby žil na úkor někoho jiného, aby zahazoval vztahy. Jenže tohle Abram není schopen vidět. Teď má oči plné tučných krav a zdatných otrokyň. A poníženou Sáraj v harému – tu nevidí.

Někdy je potřeba, aby pochopil nejprve někdo jiný. A ten pak uměl upozornit, že náš život se neubírá dobrým směrem, že nám něco přebývá či chybí, že náš pohled na svět je pokřivený. Bůh si lidi používá mnohdy jako nástroj, tentokrát si použije faraona, jindy vás nebo mě. A není to naposled, co si do služby pro své království, pro své nebe, výrazným způsobem zapřáhne lidi úplně odjinud, lidi jiného vyznání, lidi jinak přemýšlející. Až jsme z toho někdy hodně (a někdy i nepříjemně) překvapení. Faraonovi dojdou souvislosti a pošle Abrama z vedlejší cesty zpátky na hlavní.

Abram na své cestě dost výrazně zakopl a není to naposled. Nad takovým člověkem by svět zlomil hůl a volal by po trestu. Ale ne Bůh. Ten zůstává věrný tomu, co slíbil, neodstupuje od svých rozhodnutí, neruší vztah mezi sebou a námi. Myslím a taky se učím spoléhat na to, že je připraven přijmout zpátky každého, kdo zakopl, kdo uvěřil svému strachu nebo všelijakým slibům. Věřím, že je připraven zase si ho zamilovat, chránit ho. Vždyť byl ochotný nešetřit faraona, aby ušetřil Abrama. A byl ochotný nešetřit svého syna, Ježíše, aby ušetřil každého z nás.