Kázání

Apoštol chce v této části svého dopisu zdůraznit, jak moc mu na tesalonických záleží. V předchozí větě se přirovnal k chůvě, která svěřené děti láskyplně vychovává a dělá všechno proto, aby byli spokojené a šťastné.

Nyní dokonce píše, že byl připraven odevzdat svým posluchačům nejen evangelium, ale i vlastní život. To jsou silná slova a takovými by se mělo spíš šetřit. Jinak se z nich stane prázdná fráze. Když vám někdo tvrdí, že pro vás udělá všechno na světě, je jasné že přehání a chce si vás pouze získat

Pavel zde však nemyslí na oběť života, ale říká doslova, že byl ochoten dát za tesalonické svou duši. To už je srozumitelnější. I my přece říkáme, že někdo do něčeho vkládá celou svou duši, to znamená, že se tomu věnuje naplno, bez výhrad a s plným nasazením. Dát do něčeho svou duši znamená nenechávat si zadní vrátka, věnovat se tomu s opravdovým zaujetím. Takových zájmů však člověk nemůže mít mnoho. Jeden, maximálně dva. Práci a rodinu. Sport a charitu. Uměleckou dráhu a chalupu na Vysočině. Vinohrad a vnoučata. Mezi svými prioritami však může mít člověk také církev a sbor. Mnozí z vás to tak mají a já si toho velice vážím.

Dát do něčeho svou duši však není jen oběť a povinnost. Když se člověk něčemu naplno věnuje, stává se mu to drahé a přináší mu to uspokojení a radost. Dnes možná nemluvíme o duši, ale řekneme, že je to pro nás srdeční záležitost. Stojí nás to hodně sil, času i peněz, ale děláme rádi a jsme za to vděční.

Proto je lépe věnovat se jedné nebo dvěma věcem naplno, než deseti levou zadní. To pak nevidíte žádné výsledky a nemáte z toho ani žádnou radost, protože věčně nestíháte. Ale kdo dělá něco naplno, dočká se i sladké odměny.

Když se někdo věnuje rodině, je šťastný, když se občas všichni sejdou. Kdo se věnuje sportu, má radost, když někdy vyhraje on nebo ten, komu fandí. A kdo s plným nasazením pracuje ve sboru, je šťastný, když se po letech podaří opravit kostel nebo vybrat na nové zvony. Lidé ve sboru mu přirostou k srdci, tak jako rodina a nelituje času, který ho to stojí. 

            Každý, kdo pracuje s lidmi, musí si je tak jako apoštol zamilovat. Jinak ho to nebude těšit. To platí pro učitele, pečovatele, lékaře, úředníky, politiky, faráře i presbytery. Dát do něčeho svou duši vyžaduje plné nasazení, ale má to smysl. Přináší to výsledky. Když je někdo zapálený a nadšený, když někdo do něčeho dává celou svou duši, dřív nebo později to přinese ovoce.

Je přece krásné, když někdo vykládá o své práci se zaujetím a je vidět, jak mu na lidech s kterými pracuje, záleží. Osobní nasazení je náročné, ale má smysl. Držet se zpátky, vyhýbat se odpovědnosti, neinvestovat svůj život, čas a peníze do ničeho, je v konečném součtu škoda, protože pak svůj život de facto promarníme. Naše duše se sice neunaví, ale zůstane prázdná.

            V dalším odstavci apoštol vzpomíná, jak moc mu záleželo na tom, aby tesalonické nevyužíval a nikdo mu nemohl říci, že má z evangelia dobrý kšeft a výdělek.

            V té době existovaly zhruba čtyři způsoby, jak si mohl filosof či kazatel zajistit obživu. Mnozí vybírali od svých žáků školné – ale to Pavel nechce, aby mu nikdo nemohl vytknout, že ho evangelium živí. Další možnost byla žebrat, ale to Pavel považuje za nedůstojné. Třetí možnost byla nechat se najmout jako domácí učitel do nějaké bohaté rodiny, ale to se Pavlovi zdálo příliš pohodlné. Vždyť jeho úkolem je donést evangelium až na sám konec světa. Zbývala tedy jen čtvrtá možnost – kázat evangelium zadarmo a živit se přitom vlastníma rukama.

Tak tomu bylo tomu i v Tesalonice. Ve dne apoštol učil a v noci manuálně pracoval – šil stany pro obchodní cestující a římskou armádu. Ale je také možné, že obojí činnost někdy probíhala také současně. Na východě se dodnes pracuje v otevřených dílnách na ulici a tak se apoštol mohl ohánět s jehlou a nití a současně hovořit s těmi, kdo se právě zastavili a zajímalo je, jak jsou řemeslníci šikovní a o čem si povídají.

Ale místo aby si apoštolé se zákazníky a kolemjdoucími vykládali o politice nebo srovnával ceny potravin – vyprávěli jim o Božím království a Ježíši Kristu. Toto spojení každodenní práce a evangelia mohlo být pro mnohé posluchače důležité a inspirující. Vždyť kdo poctivě pracuje, ten většinou nemívá hlavu v oblacích a nebývá ani tlučhuba z parlamentu.

            To nám připomíná, že církev vždycky stála a stojí na laicích. Je dobře, že máme teologicky vzdělané odborníky, je dobře, když se někdo může věnovat práci ve sboru na plný úvazek, ale profesionálové to nevytrhnou a nezachrání. Největší díl práce je a zůstává na obyčejných lidech, kteří se při své práci a ve svém volnu sdílí s druhými o evangelium. Faráři jsou jen špičkou ledovce, ale největší službu evangeliu odvádějí zapálení laici, kteří se nestydí v každodenních situacích mluvit s lidmi o Boží pomoci a uvádět tak evangelium do praktického života.

Ale má t ještě jeden aspekt. Kdo se uživí poctivou prací a něco v ní také dokáže, je pak i věrohodnější, když mluví o Bohu. Všimněte si, že největší misijní ohlas dnes mají lidé, kteří spojili víru s nějakým dalším povoláním a odborností. Když je někdo dobrý lékař, uvěříte mu i to, že se za vás modlí, Když je někdo šikovný řemeslník, zaujme vás, že chodí do kostela. Když někdo pracuje jako vědecký pracovník a řekne, že vesmír dává prostor pro Boží tajemství¨, řeknete si, že na tom asi něco bude.

            Tím se plynule dostáváme k dalšímu tématu Pavlova dopisu a tou je věrohodnost kazatelů. Apoštol píše: Vy i Bůh jste svědky, jak jsme s k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Pavel si je dobře vědom, že sebelepší argumentace k víře nestačí. Rozhodující je, aby lidé viděli také živý příklad věřícího člověka. Je hezké číst si evangelia, nebo dokonce přečíst celou Bibli, ale to nestačí. Je potřeba se také setkat s obyčejným a přitom zbožným člověkem. Vidět, jak se věřící lidé chovají. Křesťanskou víru je třeba vidět na vlastní oči a potkat lidi, kteří se pokouší žít podle evangelia. Teprve pak si dá člověk Bibli a život dohromady a pochopí, jak to funguje v praxi.

            Bez živého příkladu se stane z hovorů o víře jen akademická debata. Skutečně zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy se víra promítne do každodenního života, a vidíme, jaké to přináší výsledky, otázky a nároky. Víra v Boha není teorie, ani pouhá záložní baterie pro případ nouze. Víru je třeba vidět na konkrétních příkladech. Teprve pak se jí člověk odváží a udělá první krok směrem ke Kristu.

            Jestli chceme, aby naše děti chodili do kostela, musíme je o tom přesvědčit ne slovy, ale svým životem.

            V posledním verši dnešního oddílu se Pavel přirovnává k otci, který tesalonické napomíná, povzbuzuje a zapřísahá, aby chodili ve stopách evangelia.

            Je to nečekané přirovnání, protože že o několik veršů dříve se apoštol přirovnal k matce respektive k chůvě, která měla tehdy výchovu dětí na starost. Jde tedy o vědomé doplnění obrazu laskavé ženy, která dětem všechno dovolí. Apoštol ale i každý křesťan totiž musí umět obojí. Být laskavý i přísný. Nejen pohladit a odpustit, ale i rázně zakročit a potrestat.

            Děti, které vyrůstají v úplné rodině, to velmi dobře znají. Co by jim prošlo u matky, neprojde jim u otce. A když si s nimi matka neví rady, pohrozí jim, že to s nimi vyřídí táta, jen co se vrátí z práce. Ale děti přitom dobře vědí, že matka i otec si pouze rozdělili role a oba ho mají stejně rádi.

            Apoštolé si však své role nerozdělili, ale museli se naučit obojímu. Trestat i odpouštět. Dát jasné hranice, ale také je v naléhavém případě porušit. Křesťané se musí naučit, kdy být laskaví a mírní jako chůvy, a kdy důslední a cílevědomí, jako otcové.

            Dnes je role otců ohrožena jak v rodinách, tak ve školách, ale i v církvi. Málokdo dovede dát jasná pravidla, rázně něco odmítnout nebo se za jinou věc se vší vahou postavit. Všechno je nějak rozbředlé, neurčité a nejasné.

Všechno se podřizuje našim zájmům a potřebám a chybí nám autority. Málokdo dovede říkat věci nepříjemné, málokdo si troufá mít jiný názor a stát si za ním. Otcové jako by se někam vytratili. Místo toho, se nám nabízí alfa samci, kteří prosazují jen sami sebe, Ale my potřebujme otce, kteří na sebe přijmou odpovědnost i za druhé a nastaví nám hranice, které není radno překročit. Někdy to vypadá, že jsou kolem nás jen samé chůvy, které stále jen ustupují našim nárokům, ale chybí ti, kteří by vstali a řekli nahlas: Tak už dost.

            Ale abychom neskončili jen u hledání autorit, všimněme si na závěr, k čemu nás mají naši otcové vést, napomínat a povzbuzovat. Cílem křesťanské výchovy je, abychom šli vstříc Božímu království. Není to tedy kázeň pro kázeň. Není to poslušnost za každou cenu, ale cesta, která má cíl, k němuž chceme a můžeme dojít. Smyslem křesťanské výchovy musí být jasné vědomí toho, kam směřuje. My přece musíme vědět, proč chodíme od kostela, proč se modlíme, proč nepodvádíme a proč se snažíme být si věrní.

            Apoštol říká, že smyslem toho všeho je mít už dnes podíl na Božím království, do něhož jsme byli povoláni. Nejde tedy jen o to, co přijde po smrti. Jde už o tento život, který může a má být díky Božímu povolání pravdivý, vděčný, klidný, svobodný a plnohodnotný. Pán Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli být šťastní už tady a teď. 

            Kdyby na to byl člověk sám, snadno se mu výhled k Božímu království ztratí a zatemní. Ale Pavel mluví v množném čísle. To znamená, že něco z té slávy Božího království smíme a máme prožít již nyní ve společenství svého sboru a církve. Právě zde se to, čemu věříme, už dnes slaví a částečně děje. Zde už se z Božího odpuštění žije a lidé se k sobě chovají jinak než ve světě. V církvi lze – ne vždycky ale přece jen občas – poznat, jakou má Boží království chuť, barvu a vůni.

Zde poznáme, že stojí za to přiznat chybu a nechat si odpustit. Věnovat se slabým a říkat si pravdu. Odpustit druhým ještě dřív, než se nám omluví. Boží království je v našem světě už dnes přítomné, i když zatím jen náznakem, na okamžik a v srdci. A proto má smysl angažovat se pro evangelium celou svou duši.            

Pane, děkujeme ti, že jsme v církvi našli své místo a prožili tu mnoho dobrého. Dej, abychom tu měli trvalé zázemí a dovedli přijmout ty, kteří tě hledají. Nauč nás dělat svou práci pořádně a se zaujetím. A dej nám zahlédnout, že evangelium přináší už dnes dobré ovoce v pravý čas.