Kázání

Ježíšovo slovo, které z nás činí světlo světa, navazuje na podobenství, v němž jsme byli prohlášeni za sůl země. Důležité je, abychom ty dva obrazy od sebe neodtrhli, protože se navzájem doplňují.

První obraz chce říci, že podobně jako sůl dává pokrmům chuť, můžeme i my svou vírou druhé lidi povzbudit a přidat jim naděje. Když jídlo ztratí chuť, je to jako když život nedává smysl a lidé se budou ptát: Jsou ještě někde lidé, kteří to nevzdali, v něco doufají. A možná pak díky nám najdou cestu k Bohu.

Ale být nenápadnou solí sebou nese jedno úskalí. Jako sůl můžeme zůstat do sebe uzavření a užívat si víry jen sami pro sebe. Jako sůl se můžeme schovat do našich kostelů a modliteben nebo do ráje svého srdce a tam si v soukromí užívat naděje a radosti, kterou jsme našli v evangeliu.

Ale takhle to Ježíš nechtěl. Náš úkol je náročnější, než jen být k dispozici. Proto Ježíš přidává k soli, kterou není vidět, ještě obraz světla, které svítí do daleka a nemůže se nikam skrýt. A hned přidává příklad města ležícího na hoře, které se nemůže utajit. Nepochybně má na mysli Jeruzalém, který se rozkládá na hoře Sión a je zdaleka viditelný nejen ve dne, ale zejména v noci.

Starověk byl totiž v noci daleko temnější než dnes. Žádný světlený smog neexistoval. Na obloze svítily pouze mihotavé hvězdy a někdy Měsíc. A když se obloha v noci zatáhla, byla tma jako v pytli. Ale Jeruzalém zářil do daleka a byl viditelný z velké části zaslíbené země. Podle jeho světla se mohli lidé orientovat i v noci.

Světlo má totiž pozoruhodnou schopnost svítit do velké dálky. Často stačí jedna jediná žárovka a my ji vidíme na několik kilometrů. A to tenkrát ještě netušili, jak dalekou pouť má před sebou světlo z hvězd. Třeba Polárka je od nás vzdálena přes tři sta světelných let a přesto nám spolehlivě ukáže, kde je sever. 

Světlo, které kolem sebe naše víra šíří nemá být jako pouliční osvětlení, které udělá z noci den nebo jako reklamní poutače, které na nás blikají na každém rohu. Naše víra se však může stát orientačním bodem pro lidi, které sami často neznáme a třeba nikdy neuvidíme.

Podobně jako město na hoře neví, komu všemu svítí a ukazuje směr, tak i my většinou nezjistíme, která naše slova někoho povzbudila a které naše činy se někomu staly příkladem. Je to jako s rodičovskou výchovou. Otec a matka jsou pro své děti vzorem nejčastěji tehdy, když si to neuvědomují. Podobně i křesťané nejvíc zapůsobí na své okolí, ne když kážou nebo někoho o něčem důrazně přesvědčují, ale když bezděčně a tiše udělají něco docela obyčejného, ale přitom krásného a ušlechtilého, co se lidem vryje do paměti.

My křesťané proto máme být skromní a nenápadní jako sůl ale současně nezapomínat, že pro někoho můžeme být světlem, které je v těžké chvíli zachrání. I když to často vypadá, že nás už nikdo nepotřebuje, nikdy nevíme, kdy se někomu staneme příkladem, až se bude složitě rozhodovat nebo klesat na mysli. Proto tu musíme být a svítit, i kdyby se zdálo, že to žádné výsledky nepřináší.. 

Kdybychom svou víru skryli a zamlčeli, bylo by to, jako kdyby přestali zpívat ptáci a svítit hvězdy. Někdo se přece musí modlit, zvát k vděčnosti, šířit pokoj, volat po spravedlnosti a nebát se pravdy. A kdo jiný by to měl dělat, než ti, kteří se potkali s Ježíše a uvěřili jeho evangeliu. Svou víru máme žít neokázale, jako by to byla pouhá sůl, ale přitom veřejně jako když na obloze svítí hvězdy. Pokorně – a přitom sebevědomě. Tiše – ale vytrvale. Nemáme se čím chlubit – a přece jsme důležití. A i když v mnohém chybujeme, nesmíme se stydět za to, že jsme Kristovi.

Když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Ježíš své podobenství o světle, které je vidět jako město na hoře ležící, ještě zdvojuje příkladem z běžného života Každý večer tehdy lidé zapalovali doma lampu. Ale to nebylo, jak když dnes otočíme vypínačem a rázem je všude světlo. Olejová lampička svítila mihotavě a nedalo se u ní číst ani zašívat děravé punčochy. Ale dalo se při ní bezpečně pohybovat po místnosti, aby člověk stále do něčeho nevrážel a neshazoval věci ze stolu. Tato lampa měla své vyhrazené místo – pověsila se na hák na nejvyšší místo uprostřed místnosti. Její světlo svítilo nejen všem v domě, ale i těm, kdo šli temnou ulicí. Když spatřili světlo v okně, věděli, že mohou vejít a budou vítáni. Ale když hrozilo nebezpečí, když bylo město plné zlodějů nebo rabujících vojáků, lide honem lampu schovali pod nádobu, kde brzy zhasla.

I my svou víru někdy zbytečně skrýváme. Někdo má obavu, aby neobtěžoval, jiný se bojí, že kdyby šel s kůží na trh, mohli by mu jeho víru vyvrátit a zesměšnit. Ale Ježíš nás chce povzbudit. Vždyť často právě ti, co Boha nejvíc odmítají, ve skutečnosti skrytě závidí a jednou možná řeknou: Proč jsi mi nic neřekl? Mohl jsem Boha začít hledat dřív.

Ale udělal jsem také tuto zkušenost. Když člověk svou zbožnost skrývá, stejně se to o něm ví a lidí si dobře všímají, jak se svou víru marně snaží dostat pod kbelec. Není divu, že se pak na něj zaměří a zkouší ho zlomit. Ale když člověk mluví o Bohu jasně a upřímně, nakonec si ho i neznabozi začnou vážit a uznávat.

Závěr podobenství mluví docela jasně. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Víru nemáme jen pro sebe, ale současně má sloužit druhým. Cílem naší víry není jen dostat se do nebe, ale také se tam potkat s druhými. Naše odměna je v tom, že můžeme druhé povzbudit a potěšit. Lékař přece také nestuduje pouze proto, aby byl sám zdravý, ale mohl uzdravit druhé.

Křesťané se tedy nestávají solí a světlem kvůli sobě. Zaslechli však pozvání, aby se přidali k něčemu tak nadějnému a dobrodružnému jako je šíření evangelia. A k našemu překvapení nevadilo a nevadí, že nejsme bez chyb a bez hříchu. Byli jsme přizváni k Božímu dílu a chytlo nás to za srdce. Troufám si dokonce říci, že nás víra baví a těší. A Ježíš nás ujišťuje: Když lidé uvidí vaše dobré skutky, vzdají slávu vašemu Otci v nebesích.

            Jak ovšem slyší evangelíci o dobrých skutcích, někteří jako by se hrůzou osypali. Jsme až přehnaně alergičtí na všechny zásluhy, odpustky, skautské bobříky a evidenční výkazy. Jak se něco začne počítat a hodnotit, stavíme se na zadní.

            Ale Ježíšovy dobré skutky nejsou zásluhy, ale radost, kterou si uděláme. Jsou to doslova přeloženo krásné činy. Nejsou to povinnosti, ale výraz naší vděčnosti a svobody. Krásný skutek je, když člověk udělá někomu radost nebo mu pomůže, i když nemusí. Krásné skutky to není plnění přikázání, ani povinná návštěva bohoslužeb, ale náš vlastní nápad, jak někde něco změnit k lepšímu.

Krásným a výmluvným příkladem krásných skutků je učednice Tabita (Sk 9,36). Tam se píše, že ji všichni ji měli rádi, protože rozdávala almužny. Ale nebyly to peníze. Těch Tabita mnoho neměla. Ona však lidem šila zadarmo košile a pláště. Když zemřela, všichni, které takto obdarovala, si je oblékli, a šli ji na pohřeb. No není to krása? Ta žena oblékla celou vesnici. Byl to její vlastní nápad, jak zhmotnit svou víru v Ježíše Krista. Jiná umře s plným šatníkem, který pak sežerou moli, ale když umřela Tabita, konala se na její počest módní přehlídka!

Co nám brání, abychom si i my vymysleli nějaký krásný skutek a z vděčnosti Pánu Bohu ho začali realizovat?  Každý přece máme nějaké zkušenosti. Každý z nás něco umí nebo se to může naučit. Někdo umí šít, někdo stavět, jiný organizovat nebo shánět peníze. Někdo umí malovat, jiný zpívat, další točit filmy. A tím vším se dá nejen živit, ale také činit svět a život krásnější a laskavější.

Můj kamarád si koupil psa, ale nejen pro své potěšení, ale speciálně ho vycvičil a jezdí s ním ve svém volnu za postiženými dětmi. Jiní lidí chodí na návštěvy za starými a nemocnými, čtou jim knížky a trpělivě naslouchají jejich příběhům. Jiní organizují dobročinné akce, sbírají peníze, jezdí pracovat do rozvojových zemí, učí se slepecké písmo a dorozumí se znakovou řečí.

A to všechno dělají s chutí a dobrovolně a ne proto, aby byli dobří a lepší v očích druhých. Ani si tím nechtějí vylepšit svůj profil v očích Božích. Proč bychom to dělali, když víme, že nás Bůh miluje jako hříšníky a neklade nám žádné podmínky.

Všechny ty dobré a krásné skutky se ději a jsou dobré a krásné právě proto, že oslavují Boha. A když si druzí všimnou, že to neděláme kvůli sobě, ale z vděčnosti, je to ta nejlepší misie, kterou si lze představit. Neděje se na stadionech, ale skrytě v lidských srdcích. Nedá se vyčíslit, ale dělá svět a život na něm krásnější a příjemnější.

My lidé nemůžeme vidět Boha. Ale na vlastní oči a každý den vidíme jeho dílo. Vesmír, zemi, živou přírodu a lidi, kteří ho svým životem oslavují. A to by bylo, aby se k nim a snad i k nám občas někdo nepřidal.

Pane, život s Tebou je krásný a dobrý. Dej, abychom si tvé dobroty dovedli užít a radovat se z ní. Dej nám nápady, co všechno můžeme udělat a změnit. Dej nám optimismus a dobrou náladu, i když nás leccos bolí a trápí. Díky Pane, za vše, co nám dáváš. Amen.