Kázání

Host do domu, Bůh do domu. Jaroslav Hašek ve stejnojmenné povídce píše: „Na bílé Rusi, jste-li hosty, můžete směle choditi v županu hostitele, váš hostitel nemůže se dohledati trepek, poněvadž vy je nosíte, má-li poměr se služkou, musí po dobu vašeho pobytu přihlížet mlčky k tomu, že vy jste na první stráži. Ve všem máte přednost, v jídle, v pití, dáte si libovolně zapřáhnout, jedete, kam je vám libo, měníte jeho personál, navrhujete přestavbu jeho domu, jste-li nespokojeni s polévkou, hodíte talíř svému hostiteli na hlavu…Takového hosta bych tedy nezvládla.

V Izraeli požíval host privilegia zahrnutá i do desatera. Měl nárok na ochranu, pohostinnost, měl právo jeden den odpočívat. Pro Izraelce byl život hosta dražší než jeho vlastní. Věděli totiž, jaké to je být někde cizí, nevlastnit ani kousek půdy, kde by si mohli byť jen vykopat hrob. Návštěvu měj vždycky v úctě a nikdy nezapomeň na to, že i ty jsi jen hostem na tomto světě. Takový přístup se zdá jako z pohádky, obzvlášť v zemi, kde se nesnášenlivost vůči cizincům lepí jako prach na boty, a kde by i některé nejvyšší hlavy nejraději vystěhovávaly na pusté ostrovy.

Do Sodomy přichází navečer dva hosté a my už víme z předchozí kapitoly, že s nimi přichází sám Hospodin. A taky víme, že to není jen zdvořilostní návštěva, ale jde tu o boží vizitaci ve městě –Bůh si přišel ověřit, zda Sodomští jednají tak šíleně, jak se dá tušit z křiku, který se odtamtud ozývá.

A v bráně města sedí Lot. Už není jen přivandrovalcem, zdomácněl tu, stal se právoplatným členem společenství, má tu své místo, svůj dům, smí se podílet spolu s dalšími na rozhodování, chodit k volbám. Podle čeho poznám své doma? Kde je ten předěl, kdy se z náplavy stane našinec, z cizince domácí, kterému ostatní dokážou říct, jsi náš, jsi naše, vítej? Chce to čas, anebo je to spíš přístupem toho kterého člověka? Nebo obojí? A jak je to v církvi, v našem sboru? Nechám se zapsat do kartotéky a jsem doma? Nebo to chce ještě taky něčí angažovanost, i tu moji, podílení se, přidání ochotné ruky k dílu, platit salár, zkrátka přijmout zodpovědnost za konkrétní společenství? Kde máme své doma? A co jsme ochotni udělat pro to, aby měl své doma i člověk vedle nás?

Lot je v Sodomě místním, je součástí dobrých i špatných věcí Sodomských, ale zároveň není docela jako oni. Není jako Sodomští. Je z těch, kteří ještě vědí, co se sluší a patří, umí se zastat a být solidární s těmi, kterým se děje bezpráví. Současně je taky z těch, kteří nejdou po cestách, které ukazuje Hospodin, ale vybírají si ty, které se jim víc líbí, vypadají pohodlněji a lákavěji. O Pánu Bohu ví, ale mnohem častěji se spoléhá na sebe. Z Cháranu však kdysi odešel společně s Abrahamem a i když se nakonec rozešli, něco z těch božích způsobů v něm přece jen zůstalo.

Stejně jako toho dne při obědové siestě Abraham zve hosty k sobě domů, stejně jako on naléhá a nenechá se odbýt. Ví, že host do domu, je Bůh do domu. Ale taky zná své město a dobře ví, že je tu na ulicích příliš nebezpečno, že tady nemají cizinci na růžích ustláno, že tady nezná ani bratr bratra, natož někoho nevlastní krve.

A poslové jdou a dveře domu se zavřou. Z kuchyně to začne vonět a na stole přistávají lahůdky paní domu. A pak je čas jít spát. To ten den hezky začal a mohl by i hezky skončit, kdyby za zdmi domu nebobtnalo zlo města.

Sodomští obklíčili dům, jejich nesnášenlivost nabyla takových obřích rozměrů, že se neostýchají vztáhnout ruku a použít násilí. Kam až dokáže lidská zášť zajít? Ublížit, jak nejvíc to je jen možné. Znásilnit, ponížit člověka, zbavit ho jeho osobní suverenity, ukrást mu lidskost.

V tomhle příběhu se nejedná o homosexualitu, jak se někdy s jistou samozřejmostí tvrdí. Sodomským totiž nejde o vztah, důvěru, něhu a intimitu dvou lidí, byť jednoho pohlaví. Do nebe volající hřích Sodomy spočívá v násilí na člověku, na hostu, kterému patří právo na azyl. Ten sexuální podtón jen poukazuje na to, jak ohromné může zlo být. Jakými krajními způsoby jde ponížit člověka, obrat ho o jeho práva. Čeho všeho jsme na druhých schopní.

Kdo by se takové přesile, takovému zlu dokázal postavit? Lot. Protentokrát sebral všechnu odvahu, protentokrát si zvolil boží způsob a staví se jako živý štít mezi Sodomské a hosty. Brání jejich právo. Ctí boží přikázání. Ještě se pokusí zlo zvrátit nabídkou dobrého jednání.

Nabídnout své dcery k ukojení touhy, k uklidnění místo běsnění, je pro něho přijatelnější, než nechat ublížit těm, za které nese zodpovědnost. Až z toho jednomu naskakuje husí kůže. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích,” takhle přesně je to v originále. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích.” I když se nám to nemusí zdát zrovna ok, tak pro Lota je tohle alternativa k tomu zlému, co se Sodomští chystají udělat. Ještě je jiná možnost, pro kterou se můžete rozhodnout. Ještě je čas nezavdat si. Dobré nebo zlé, to je volba, před kterou stojíme každý den. Jenže pro dobré lidé Sodomy oči nemají. V jejich očích jiskří svévole a na jazyku se převaluje chuť krve.

Lot a Sodomští, to jsou dva vzorce jednání. Dva přístupy k těm, kteří přicházejí odjinud. Jeden ctí lidskost, respektuje člověka se vší jinakostí a odlišností, má pochopení pro menšiny, čtyřprocentní i jiné a dělá jim místo. Ten druhý ničí a krade život, žije na úkor druhého, vydírá, ždíme, znásilňuje právo na život a na štěstí.

Navzdory chvályhodnému nasazení Lot Sodomce nezastaví, na zlo nestačí. Záchrana musí přijít odjinud. Další dění už určuje Hospodin. Raní obyvatele města slepotou, že si nevidí na špičku nosu, natož aby našli Lotovy dveře. Jednou zastaví Bůh Saula, který se chystá vyhladit ty, kteří uvěřili Kristu. A věřím, že podobně jedná, když si zlo dělá nárok na nás. Bojuje za naše právo na život a na štěstí, za naši lidskost a ochranu. Vždyť jsme jeho hosty na této zemi a on se k nám chová jako hostitel. Náš život má pro Pána Boha vysokou cenu. Kvůli nám byl ochoten jednat tím nejkrajnějším způsobem, když k naší záchraně vydal i svého vlastního syna.