Ošklivte si zlo
9Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. 10Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. 11V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. 12Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. 13Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. 14Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. 15Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. 16Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. 17Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. 18Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. 19Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ 20Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘ 21Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Nejen ošklivte si zlo. Ale: odmítejte zlo. Navzdory složitostem, tomu, že se na leccos dá dívat z více úhlů, je třeba zlu také vzdorovat.
Nepověsit si jen vlaječky Ukrajiny na fb profily.
Asi tam nepojedeme bojovat, ale možná můžeme zápasit naší skromností, naší pomocí, a tím, že budeme spolu s Pánem Bohem vytvářet alternativní prostředí, ve kterém panují jiné skutečnosti, než je lež, nenávist, nesvoboda.
Ta současná situace už dost zatřásla tím, nač jsme byli zvyklí a co jsme považovali za samozřejmé. A asi máme všichni trochu strach z toho, co nás ještě čeká, co přinesou další dny…, jak tím vším projdeme jako rodiny, jednotlivci, sbor i společnost.
Vytrvalost v soužení?
Jiný z prvních křesťanů, jejichž listy můžeme číst v Novém zákoně, napsal hodně provokativní a v něčem až skoro zraňující věty: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ (Jk 1,2-3) Myslel to pravděpodobně tak, že krizové situace, průšvihy, kalamity v něčem trochu ověřují, co nás v životě drží, čemu věříme a jak je to pevné.
Možná vás jako mě ta zpráva ve čtvrtek o válce úplně paralyzovala. Říkal jsem si, jestli mám vůbec psát grant na Hudební nešpory, rozesílat přihlášky na tábor, chystat si přednášky. Ale ono právě teď má smysl něco začínat, scházet se, zpívat, pít víno, povzbuzovat se, společně zahánět trudnomyslnost, vytvářet něco hezkého.
Lutherovi je připisována věta, kterou zcela jistě neřekl: I kdyby měl zítra skončit svět, tak ještě dnes zasadím jabloň. Je v ní však snad něco z jeho víry. – Věříme v Boha, jak nám ho představil Ježíš. A to znamená, že nic dobrého, nic krásného, nic, v čem byla láska, co bylo pro druhé, se neztratí.
Věřit v Boha pro mě znamená – nenechat se strachem úplně ochromit. Spoustě věcí nerozumím, ale snažím se spoléhat, že je tu ještě vždycky Bůh. Že Bůh je ještě nad tou změtí všech možných okolností a rozhodnutí; že je ještě nad těmi, kdo mají nebo chtějí mít moc; že je i nad našimi povedenějšími i nepovedenými činy; nad našimi povahami; nad našimi výhrami i prohrami. Že nad našimi životy je ještě Bůh a jeho možnosti, které si neumíme představit.
Mám strach ze smrti – nebo spíš z bolesti, nemohoucnosti a ze ztráty milovaných. Mám strach z neznámého, nenaplánovatelného, respektive z toho, co nemohu ovlivnit, co si nedovedu představit.
Dost pravděpodobně jsme teprve na začátku a bude to stát hodně trpělivosti.
Ale věřím, že zlo nejen že nevyhraje, ale ono už prohrálo. Za chvíli budou Velikonoce, které nám znova připomenou, co má budoucnost, v čem je život, která perspektiva vyhrává a která ne. Není to vládnoucí chrámová kamarila, ani Herodes, není to ani Pilát, ani Putin, ani vojáci, ani kati, ani smrt, ani hrob, ale Ježíš.
Ptáme se možná dnes, kde je Bůh? To Ježíšovo podobenství, které jsme četli (Mt 25,31-46), nám na to dává poměrně jednoznačnou odpověď. Na obvazištích, v bunkrech, na nástupištích kyjevského metra, tam, kde se někdo stará o uprchlíky. Nemusíme ho hledat, nemusíme se po něm ptát, můžeme se k němu přidat.
S nadějí i trpělivostí hodně souvisí modlitby. Je to totiž způsob, jak s Bohem udržovat vztah, jak se sytit. Všichni se teď modlíme a budeme hodně modlit za Ukrajinu, za rozum, aby se přece jen rozsvítilo v hlavách těch, kteří mají moc, aby se nic nestalo našim blízkým, aby nás to nezničilo lidsky, hospodářsky, kulturně, civilizačně, politicky.
Vytrvalost v modlitbách je vyjádřením toho, že se nevzdávám, že spoléhám na někoho mocnějšího, než jsou šílenci s atomovými kufříky.
Přijde mi však i důležité, abychom ani teď nezapomínali v modlitbách také děkovat – za to, co jsme dostali; abychom naslouchali Bohu; prostě s ním pobývali.
V evangeliích je jeden příběh o tom, jak si učedníci nedovedli poradit se zlým duchem. A Ježíš jim tehdy řekl, že do takého zápasu je třeba modliteb a postu.
Půst není nátlakový nástroj na Boha, ale kromě toho, že pomáhá k lepšímu soustředění na podstatné, tak je to také naše vyjádření, že jsme ochotni omezit svou pohodlnost a nabídnout něco ze sebe. Což je teď to, o čem se hodně mluví, zda jsme schopni se jen nepohoršovat, nebo jen neutápět ve strachu, ale také i nějak uskromnit.
Apoštol Pavel píše, že se máme sídlet s těmi, kdo jsou v nouzi. Pravděpodobně měl tehdy na mysli, aby římští křesťané zvali ke svým stolům chudé bratry a sestry a přistěhovalce.
Myslet na sebe a bát se o své je přirozenější.
To, co přichází, bude beze sporu zkouška našeho křesťanství, našeho lidství, rozumu a solidárnosti.
Je čas poskytovat pohostinství!
A také se rozhlížet, jestli kolem nás není někdo opuštěný, ustrašený, bezmocný, šikanovaný, někdo, na koho toho je či bude moc.
Chtěli jsme žít v pokoji. Obávám se, že ne jen kvůli tomu, že jsme si zlo ošklivili. Také jsme před ním s obavami o svůj pokoj zavírali oči. Proti království šílenců rozšiřujme království boží. Jediná hybná síla, která něco může skutečně změnit, je láska. Ta také nakonec porazí cokoli.