Kázání

Máme dnes před sebou žalm, který patří k nejkratším. Žalmista byl důsledný. Když říká, že se nežene za velikými věcmi, drží se toho i v délce tohoto žalmu. O těch nejdůležitějších věcech života mluví skromně, stručně a tiše. Ve třech větách.

Na první přečtení to však vypadá, že se chlubí. „Nemám pyšné srdce, nemám povýšené pohled, neženu se za velikými věcmi.“ Zdá se, že tu mluví zbožný člověk, který nikdy nešlápl vedle a nikdy neměl hříšnou myšlenku. To bychom mu však křivdili a nechápali bychom, co nám chce říci. On se nechlubí, ale chce říci, jak moc mu Pán Bůh pomohl.

V původním hebrejském textu je totiž jedna gramatická zvláštnost. Místo obvyklého slovesa, zájmena nebo podstatného jména začíná první věta rovnou jménem Božím. To znamená, že naše pozornost nemá být upřena k člověku a jeho činnosti, ale k Bohu, který něco způsobil. První verš bychom proto měli překládat asi takto: Hospodine, to díky tobě není mé srdce pyšné a můj pohled povýšený, to díky tobě, se nemusím hnát za velikými věcmi a za tím, co vypadá okázale.

Pak ovšem vyznívá žalm docela jinak. Nevypráví o hrdinovi, který je tak silný, že si dokáže odepřít světskou slávu a zůstat skromný, ale vypráví o člověku, který dobře ví, jak ho tento svět láká a kolik pýchy je v jeho vlastním srdci. A právě proto děkuje Bohu, že ho od těchto marných věcí osvobodil. Ten žalm nám tak může být velikým povzbuzením, protože říká, že z pýchy a falešného sebevědomí je možné být vyléčen. Tím lékem však není naše vlastní chytrost nebo pokora, ale Boží láska, kterou přijmeme, které uvěříme a na kterou se spolehneme.

Místo, aby nás tento žalm deprimoval tím, že nám před oči postaví nesplnitelný ideál, chce nás naopak povzbudit. Žalmista totiž říká, že se člověk může svého falešného sebevědomí s Boží pomocí zbavit.

Věřit Bohu neznamená, že si budeme na zbožné a pokorné lidi jenom hrát, ale že se pokornými a zbožnými vskutku staneme. Je podivuhodné, jak nás slabé a hříšné lidi dokáže změnit Boží láska. Když přestaneme spoléhat sami na sebe a uvědomíme si, co všechno dostáváme od Pána Boha, s překvapením zjišťujeme, že nejen nemáme ale ani nemusíme být sami na sebe pyšní a přitom můžeme být spokojení, vyrovnaní a šťastní.

Většina z nás má sklon se vyvyšovat a myslet si o sobě víc, než se sluší. Není to nic divného. Chceme obstát ve světě, kde je tvrdá konkurence. Snažíme se uplatnit, upozornit na sebe, něco dokázat, být uznáván – v rodině, v práci, v církvi, mezi přáteli. Chceme být lepší než druzí a tak si dokázat, že tu nejsme zbyteční. Vzájemná konkurence a soutěžení je zdravé a pohání nás dopředu. Je motorem lidského pokroku.

Ale nesmí se stát měřítkem a smyslem našeho života. Život není závod ani soutěž. Život je dar a milost. Život nemá být starost, ale radost. To, co nás naplní pocitem štěstí, nebude závist, ale vděčnost.

Naše trápení spočívá mnohdy pouze v tom, že nejsme a neumíme být spokojeni sami se sebou. A i když se někdo chová navenek skromně a tiše, je to často jen proto, že vnitřně rezignoval. Ale ve skutečnosti je zahořklý a neuznaný.

Jinými slovy my lidé býváme často protivní sami sobě i druhým buď tím, jak jsme pyšní nebo tím, jak jsme zklamaní. Neléčená pýcha a věčná nespokojenost však znamená jen ustavičné trápení a podrážděnost.

Ale žalmista nám nabízí jinou cestu. Kdo uvěří, že rozhodující není, co si o sobě myslí on sám nebo jeho okolí, ale spolehne se na to, že ho miluje Bůh, může být ze své pýchy ale i zklamání vyléčen. Bůh nás slovy proroků a apoštolů ujišťuje, jak jsme pro něho důležití. Láska a pozornost, kterou Bůh věnuje našemu životu, činí naši pýchu i naši věčnou roztrpčenost zbytečnou.

Z evangelia poznáváme, jak jsme pro Pána Boha důležití. Ježíš Kristus kvůli nám obětoval svůj život a vstal z mrtvých. Tato víra má moc zbavit nás úzkosti, že jsme se dostatečně neprosadili, mnohé nedokázali a pokazili, zatímco druzí nás v lecčems předhonili.

Víra v Boha, který nás miluje navzdory našemu hříchu, je příležitostí být z této věčné nespokojenosti vysvobozen a stát se člověkem, který žije v klidu a bez zbytečného stresu, protože ví, že u Boha má své místo a nikdy nebude přehlédnut.

Stejně důležití a Bohem milovaní jsou však i druzí lidé. To nás zbavuje povýšeného pohledu na druhé. Jestliže o ceně a smyslu našeho života rozhoduje Bůh, pak nemá smysl posilovat si své sebevědomí tím, že se budeme nad druhé povyšovat.

            A není třeba se hnát ani za velikými věcmi, protože každá poctivá práce je v Božích očích stejně důležitá a potřebná. A nemusíme se pídit ani za divy, které náš rozum nevystihne. Božími zázraky jsou i ty nejobyčejnější věci kolem nás.

V dalším verši 131. žalmu pak nacházíme pozoruhodný obraz Boha jako matky, která kojí své dítě. Je to obraz nečekaný. Normálně jsme zvyklí na to, že bible o Bohu mluví jako o Otci, Pánu, Soudci nebo Vysvoboditeli. To jsou vesměs role mužské. Bible často přirovnává Boha dokonce k manželovi, který nám zůstává věrný, přesto, že my se chováme jako žena nevěrná. Ale mluvit o Bohu jako ženě a matce – na to nejsme zvyklí.

Ale není to jediné místo v bibli. O Bohu v ženském rodě mluví na dvou místech i prorok Izaiáš:

Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit (Iz 66,13).

A jinde čteme:

Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu (Iz 49,15).

Jeho jednání a lásku lze proto připodobnit nejen k lásce, kterou má otec ke svým synům a dcerám, ale i k lásce a péči, s kterou se stará o své děti matka. Bůh přitom není ani muž ani žena. Je natolik jedinečný, že všechna naše slova a představy mu nesahají ani ke kotníkům.

Možná nám však právě tento mateřský rys Boží lásky ve víře někdy schází. Možná se právě proto chceme Bohu zalíbit, podobně jako se děti chtějí zalíbit svému otci. Otec je vždycky spíš ten vzdálený a přísnější než matka. Bývá to většinou matka, která dítěti rozumí a je mu blízká, protože se dovede vžít jeho do pocitů. V každém z nás je kdesi hluboko uložena vzpomínka, jak nás matka kojila a my jsme přijímali potravu z jejího vlastního těla.

            Možná právě proto, že měli Bůh i Kristus tak výrazně mužské rysy, se později v církvi rozšířila mariánská úcta, neboť lidé potřebovali nějak naplnit svou touhu po Boží blízkosti a něžnosti, když se jim Bůh jako přísný Otec a Kristus jako soudce ztrácel a vzdaloval. Ale Bůh nepotřebuje ženského prostředníka. Jeho láska je úplná a dokonalá. Otcovská i mateřská současně.

A touto mateřskou láskou, po které se nám všem někde v podvědomí stýská, nás dospělé a dávno již samostatné lidi miluje Bůh. Když se člověk spolehne na Boha, smí být klidný, spokojený, jako právě nakojené dítě. Bůh umí uspokojit každý náš nedostatek a nouzi.

A na závěr už jenom tři slova: Čekej Izraeli na Hospodina. V té větě je shrnuta celá naše víra. Věřit znamená, že člověk mnoho věci ještě nemá, ale přitom už z nich ve víře žije. Čekání tu znamená vytrvalost, důvěru a naději. Je to brzda naši někdy přílišné aktivitě a představě, že si všechno musíme udělat a zařídit sami. Věřit znamená někdy nedělat nic, ale být klidný a věřit, že ty dobré a potřebné věci přijdou. Čekat znamená umět si také odpočinout a nechat jednat Pána Boha.

Toto čekání ve víře však nesmí být výmluva ani lenost. Čekání ve víře není pohodlnost, ale odvaha. Čekat na Hospodina znamená, že se za něco modlíme, věříme, že to přijde, ale počítáme s tím, že se to nemusí stát teď hned. V takovém čekání je velká síla. Lidé, kteří čekají na své osvobození, jsou silní a svobodní i za mřížemi. Lidé, kteří čekají a věří ve své uzdravení, jsou duševně zdraví, i když se třeba nemohou hnout. Lidé, kteří dovedou čekat, až jejich děti uvěří v Boha a nenutí jim víru násilím, jsou dobrými rodiči a vychovateli.

Málokdo však umí čekat sám. Proto říká žalmista: Čekej Izraeli. Společenství stejně doufajících a čekajících nás posiluje. Bůh nám pomáhá tím, že nás přivádí do společenství církve, kde můžeme svou víru a naději žít společně a vzájemně tak jeden druhého podpírat.

Pane, nauč nás tiché důvěře, skromnosti a naději. Dopřej nám klidu v bouři, statečnosti v bolesti a vděčnosti v nedostatku. Obejmi nás svou věrností a láskou. Amen.