Vzkříšení Páně
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. 2 Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: “Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.” 3 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. 4 Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. 5 Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. 6 Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, 7 ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. 8 Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. 9 Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. 10 Oba učedníci se pak vrátili domů. 11 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: “Proč pláčeš?” Odpověděla jim: “Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.” 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: “Proč pláčeš? Koho hledáš?” V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: “Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.” 16 Ježíš jí řekl: “Marie!” Obrátila se a zvolala hebrejsky: “Rabbuni”, to znamená ‘Mistře’. 17 Ježíš jí řekl: “Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.” 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: “Viděla jsem Pána a toto mi řekl.”
Sestry a bratři v Kristu,
bylo to „prvního dne po sobotě“.
Letos mi připadá, že je příhodné začít velikonoční zvěstování právě tímhle časovým údajem. Možná to někdy trochu zapadne. Už to víme a známe, že vzkříšení se přece odehrálo v neděli. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle“ – kdy jindy!?
Kdy jindy? No, právě, že těch příhodnějších dnů, kdy by se Boží zásah hodil, bylo! Třeba právě ve svátek, v sobotu, to byl přece den Hospodinův na památku vyvedení z otroctví. Nebo o té Pesachové noci. Tehdy se věrní modlili, připomínali si Boží moc a vzhlíželi k ní při veliké slavnosti…
Právě, že těch, lidsky a nábožensky, příhodných časů se nabízelo tolik… („To jsi to, Pane Bože“ napomenul by český velikán Jára Cimrman, nerozvážného Hospodina, „nemohl načasovat, aby to vyšlo pěkně na už zavedené dny“?)
Jenomže bylo to až prvního dne po sobotě. V den nesváteční. Ne tehdy, kdy nám by se to hodilo podle kalendáře a zvyku, ne tehdy kdy my si usmyslíme, že by se něco slavit mělo… Ale včas i nevčas, podle svého, ne hned a ne jako domácí bůžek samozřejmě po ruce, ale podle své moudrosti, „třetího dne“ který může být kdykoli, děje se něco, co pak stojí za to slavit, z čeho se stane i ta naše neděle – vůbec ne samozřejmá; ale právě jako připomínka něčeho úplně nového, nesamozřejmého. Jako připomínka vzkříšení (!) a to prvního dne po sobotě (!).
Velikonoce a každá další neděle, nám připomíná nesamozřejmou a velikou skutečnost; skutečné Boží milosrdenství, které tu je třeba i navzdory dost tmavým svátkům a tmavé sobotě. Právě takovou neděli a takové vzkříšení prožili první křesťané – Ježíšovi učedníci a učednice.
Marie, Petr a milovaný učedník v přečteném evangeliu poznávají, že Kristus byl vzkříšen. Ale jak se to projevilo, jak na to přišli? Pojďme s nimi projít tu cestu; ptejme se, čím je tato noc – toto ráno – ale taky už každé další po těch prvních Velikonocích jiné?
Evangelium začíná ještě za tmy. Ano, ještě v temnotě – právě v temnotě! – ve chvíli, kdy to vypadá, že vše je ztraceno, že naprosto není z čeho se radovat, tehdy začíná příběh nepochopitelné Boží záchrany.
V noci potkáváme dnes Marii Magdalskou – je na cestě k hrobu. Je před ní nepřekonatelná hradba, stejně jako projít mořem, je to zhola nemožné – hradba bezmoci a smrti. Marie nejde ve tmě jenom protože ještě nevyšlo slunce; ta tma je také v ní. Je to bolest ze ztráty, kterou chce u hrobu oplakávat. Myslím, že mnozí lidé, věřící i nevěřící, takovou tmu známe… možná je někdy lepší vstát ještě za tmy, než čelit nočním můrám, nebo plakat do podušky. Nevíme, co vlastně Marie od té cesty čeká, ale rozhodně nečekala odvalený kámen.
Odvalený kámen je prvním znamením na cestě velikonočním ránem. Tedy, tím prvním znamením je pro Marii především nepatřičnost. To vidíme z její touhy dát všechno do pořádku. Najít tělo, přinést ho zpět, přivalit kámen. Tak budou věci, podle nám jistě docela vlastních představ, v pořádku. Marie třikrát zopakuje tuhle jedinou možnost: něco zvenčí muselo převrátit pořádnou situaci v nepořádnou, „vzali našeho Pána“, nevíme, kam ho kam ho položili? Jediné, co s v tí bezmoci dá dělat, když je na jedné straně člověk sám se svou těžkostí a na straně druhé objekty, jako hrob a tělo zbavené života…
Odvalený kámen je prostě další pohromou v řadě.
Marie běží pro pomoc a vrací se ke hrobu s Petrem a s učedníkem, kterého Ježíš miloval, ale sama pořád zůstává venku a pláče.
Její příběh na chvilku opustíme, protože zrovna přiběhli Ti dva učedníci. Přijdou snad oni na stopu toho, co se tu děje?
Evangelisté a církevní tradice nás nenechávají na pochybách, že Petrovi patřila na cestě za Kristem mnohá prvenství, ale dnes je to ten druhý, milovaný a milující učedník, který je celou dobu jakoby o krůček napřed až nakonec čteme: spatřil vše a uvěřil. Zvláštní. Protože to vše je vlastně… nic. Spatřil prázdný hrob a odložené plátno. A uvěřil. Jako by viděl tragiku smrti, prožil bolestnou ztrátu, viděl hrob – ale navzdory tomu všemu viděl a věřil, že to není všechno. Zvláštní učedník. Milující a milovaný, protože v lásce lze poznat nějak víc, objevit smysl v tom co se zdá bezvýchodné… Milovaný učedník nějak poznal, že v Kristově hrobě je naprosto jiný pořádek. Žádný zmar, zatracení, tragický konec… pohřební rubáš i rouška jsou úhledně složené, už nikdy nebudou potřeba. Všechno je jinak – ale lépe, než jsem čekal.
Jako by nám evangelista sděloval: poznal jsem a dosvědčuji pravdu, že nedělní ráno přesahuje hranice očekávání, že přemáhá obavy i zmar. A že stačí docela prosté stopy – a láska k tomu.
Zatímco Marie pro slzy nevidí, Jan prý v lásce vidí vše a uvěří, že hrůza zrady a kříže neslaví triumf, že triumf slaví ten, který důvěřoval v Boží záchranu, Kristus Ježíš.
Zdá se, že Petr a Jan se tedy dostali dál než Marie. Vešli do hrobu, uviděli; cosi velikonočního zahlédli – ale – a to je velmi zvláštní – odešli domů. Marii nechali plačící v zahradě. Podivná víra. Snad ta právě narozená víra byla takové nemluvně. Rozpačitá, nejistá s rozmazaným viděním a úzkostnou touhou po bezpečí…
Nevím, jestli by se k nám velikonoční zvěst dostala, kdyby zůstalo jen u řádného průzkumu prázdného hrobu… První apoštolkou se totiž stává ta otřesená žena, stejně jako kdysi v nemoci, tak i nyní bezmocná a opuštěná, Marie z Magdaly.
To ona uvidí v hrobě dva Boží posly. Učedníci je neviděli, nebo jsou tam posláni až pro ni, aby se jí zeptali: proč pláčeš? A pak za ní s úplně stejnou otázkou přichází sám Ježíš: Proč pláčeš? Otázka skoro nehorázná a přece úplně klíčová – najednou je tu někdo, kdo vidí Mariin pláč; najednou je tu někdo, kdo ji zná jménem. Kdo ví jak to s ní je, co je zač a chce slyšet proč pláče… ne protože by to nevěděl. Ale protože to je přijetí, protože teprve tehdy je možné vstoupit do beznaděje s nadějí.
A Marie uslyšela jeho hlas a poznala, co znamená nedělní ráno. Kristus byl vzkříšen. Dává se nám. Kříží nám cestu a bere náš život do rukou při křtu – už nikdy nejsme bez stopy jeho vzkříšení. Oslovuje nás každý den a každou naši temnou noc a počítá s námi ve dnech, kdy nám se těžko počítá s ním. Navzdory hříchu, navzdory nemoci a smrti dovádí život ke vzkříšení. I ten náš. Haleluja. Amen
Odkaz do Bible: J 20:1-18
Bohoslužby: Ne, 12. 04. 2020