Kázání

Když dnes někdo cestuje do země Izrael, sluší se, aby kromě Jeruzaléma navštívil také skalní pevnost Masadu, která se vypíná několik set metrů nad úrovní okolní pouště.

Římané zde v roce 73 oblehli poslední skupinu asi tisíce židovských obránců včetně žen a děti. Pevnost dal kdysi vybudovat král Herodes a bylo tu tolik potravin a zásob vody, že zde ona poslední tisícovka povstalců mohla vydržet řadu let. Ale nebyli by to Římané, aby je tam nechali v klidu. Když zjistili, že pevnost nezískají obvyklou vojenskou ztečí nebo vyhladověním, rozhodli se vybudovat vysoký násep, kterým by se dostali na úroveň hradeb. Soustředili zde síly několika legií a tisíce zajatců a po několika měsících se jim podařilo hradbu na jednom místě rozbořit. Ale když ráno vstoupili do pevnosti, nenašli zde živou duši. Všichni izraelští obránci si dobrovolně vzali život, aby nepadli do římského otroctví.

Pro dnešní židovské obyvatelstvo je Masada symbol statečnosti a odhodlání. Raději obětovat vlastní život než ustoupit. Proto se zde konají přísahy izraelských vojáků. A pro turisty je to pozoruhodné svědectví o dávném a nesmiřitelném zápase dvou kultur a náboženství.

Člověk by čekal, že po této porážce už o židech a Mojžíšovi nikdo nikdy neuslyší – ale světe div se. V dalších stoletích došlo naopak k pozoruhodné syntéze antické a židovské kultury, která vyústila v současnou evropskou civilizaci, která stojí na řecké demokracii, římském právu a židovském Desateru.

Ale jak je to možné, když na Masadě se Římané rozhodli zvítězit za každou cenu a Židé si raději vzali život, než aby byli svědky svého ponížení. O tuto syntézu se zasloužilo křesťanství.

To že se v církvi potkali a jedli u jednoho stolu židé a pohané však nebyla náhoda ani dějinná nutnost. Bylo to zázrak, který způsobil Ducha svatého. Podle apoštola Pavla to byl dokonce hlavní smysl Kristovy oběti a vzkříšení ( Ef 2). Spojit v jedno, co bylo dosud přísně odděleno. To spojení se odehrálo tak, že pohan se vzdal svých bohů, žid se vzdal svého vyvolení a oba se obrátili ke Kristu a jeho milosti. Nebylo to vítězství jednoho nad druhým jako na Masadě nebo na Bílé hoře. Mír mezi Římem a Jeruzalémem nastal díky tomu, že se obě strany vzdaly se svých nároků a vydali se vstříc společné budoucnosti.

Při večeři Páně pohané stejně jako židé společně vyznávali, že to, co je spojilo a svedlo k jednomu stolu, je oběť Ježíše Krista. Kristus zemřel za ty, co Masadu dobývali, i za ty, kteří ji bránili. V církvi platilo, co se jinak zdálo být nemožné a nepochopitelné. Už nebyl rozdíl mezi pohanem a židem. Všichni byli závislí na Boží milosti. Kristus smířil dva protiklady. Odstranil dosavadní výhody a překážky, aby se cesta ke spáse otevřela pro všechny.

A neplatilo to pouze v osobních vztazích, ale i v rovině myšlenkové. V křesťanské církvi se začala propojovat antická filosofie a židovská víra. Antická demokracie a hebrejská poslušnost. Přesné vědecké myšlení i víra v zázračnou Boží pomoc.

A kdyby bruselští byrokraté nebyli přehnaně korektní, mohla a měla být v evropské ústavě preambule, že naše dnešní liberální demokracie, která dokázala za cenu tolika obětí porazit nacismus i komunismus, má kořeny jak v antice, tak v židovství a že to bylo právě křesťanství, které je dokázalo propojit a znásobilo tak jejich přednosti do něčeho tak pozoruhodného jako je západní společnost se svou deklarací lidských práv, kterou jako jediná také skutečně dodržuje.

Vždyť co je dnešní právo každé lidské bytosti na ochranu života a svobodný rozvoj než do civilu převlečená víra, že Kristus zemřel za všechny lidi. A to, že každý člověk má volební právo a svobodu svědomí, je důsledkem víry, že každý člověk má svůj vlastní dar Ducha svatého, který nesmí být umlčen a zatracen. Je to křesťanství, které světu přineslo rovnost všech lidí, jak ji poprvé vyznal apoštol Petr ve Skutcích apoštolských:”Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Nechci se mýlit, ale myslím, že něco podobného v koránu nebo komunistickém manifestu nenajdeme.

Přísaha izraelských vojáků: Už nikdy Masada, se tak může stát i naším mementem, i když v jiném smyslu. Židé už nikdy nedopustí, aby byli zahnáni do moře arabskými tanky a čepicemi – a my si při vzpomínce na Masadu vybavíme, že naším úkolem je přinášet světu pokoj a smíření. Ale ne pokoj falešný, laciný a naivní. Ne pokoj chamberlainovský, který vedl k Mnichovu a kapitulaci mnoha evropských států, ale pokoj a mír, za který bojoval dlouhých šest let Churchil zprvu sám, pak s Roosveltem a nakonec se raději spojili s ruským diktátorem, jen aby porazili a zničili zrůdnou ideologii o arijském nadčlověku, která vítězně kráčela Evropou.

Tvořit pokoj není slabost ani výprodej hodnot, ale odvážná práce, která zpočátku vypadá takřka nemožná a nepředstavitelná – ale nakonec přináší velké požehnaní. Pokoj v Ježíši Kristu znamená, že se všichni vzdají svých privilegií, národní i stavovské hrdosti, náboženské nesmiřitelnosti, chytře živené nenávisti a sejdou se pod křížem Ježíše Krista.

Pokoj – hebrejsky šalom – je totiž něco vskutku posvátného. Nic krásnějšího a líbeznějšího než šálom neexistuje. Sám Bůh je nazývám Bohem pokoje. Šálom je harmonie, při které mají všichni své místo a nikdo nikomu nečiní násilí. Šalom znamená, že nikdo nikoho nevyhání, neponižuje, nepronásleduje, nikdo nikomu nic nedluží, nikdo není otrokem, nikdo není nemocný. Přitom jsou mezi lidmi mnohé rozdíly, které se však doplňují. Někdo je muž a někdo žena. Někdo se stará o ovce a jiný o vinici. Někdo má na starost deset hřiven a jiný jen jednu. Někdo je učitelem a jiný žákem. Někdo otcem, jiný dítětem. Někdo bydlí v paláci a jiný ve stanu. Ale každý může vcházet i vycházet. Dokonce i zvířata se navzájem nepožírají. Dokonalý šálom byl totiž pouze před potopou. Pak to člověk pokazil a pravý Boží šalom už nikdy nenastal. Opět se vrátí, až přijde Mesiáš. Tehdy jak praví Izaiáš:

bude vlk pobývat s beránkem a levhart s kůzletem odpočívat. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 9)

Mnoho lidí dobré vůle realisticky počítá s tím, že dokonalý Boží pokoj zatím není možný. Proto se snaží, aby se lidé alespoň nehádali, každý trochu ustoupil, a i když se neshodnou, chovali se k sobě slušně a korektně. Staré křivdy však zůstávají a mohou kdykoli ožít. Je to mír, ale studený. Není to láska, ale sňatek z rozumu. Není to smíření, ale kompromis. Ale díky za něj.

Ale jako křesťané věříme, že Kristus už přišel a smířil nás svou oběti s Bohem i mezi sebou navzájem. A proto věříme, že i ten dokonalý Boží šálom je už dnes možný a reálný. Zatím je to spíš závdavek pokoje a záblesk spravedlnosti, ale už se ukazuje, jako když zjara rozkvetou mandloně. Ještě to není nastálo ani všude, ale už je to ten pokoj, při němž se meče mění v radlice a kopí na vinařské nože. Už to není jen klid zbraní, ale skutečné smíření a odpuštění.

Prošel jsem si v Novém zákoně většinu míst, kde se mluví o pokoji, který nám přinesl Kristus, a hledal jsem, co tato místa spojuje.

To první, co mne zaujalo, byl opakovaný důraz na radost, z které Boží pokoj vychází. Lidé, kteří se z něčeho radují, se většinou nehádají. A také si nezávidí. Myslí na to, co dostali a ne na to, co jim někdo vzal. Chceme-li tedy prožít pokoj a jiným ho darovat, učme se nejprve vděčnosti a nestyďme se být veselí. Objevujme krásu života, lásky a přátelství. Kdo se raduje, nezlobí, nestěžuje si a déle žije. Kdo se dovede zasmát, nebere sám sebe tak vážně a dokáže pochopit druhého.

Apoštol však také říká: plačte s plačícími, těšte malomyslné, mějte porozumění jeden pro druhého a sdílejte se s nimi v jejich nouzi. To druhé, co vytváří Kristův pokoj je tedy ochota naladit se na strunu života svých bližních. Být tu pro druhého. Zapomenout na své potíže a starosti a plně se věnovat tomu, co prožívá a čím trpí druhý člověk. Jestli můžeme druhým lidem nějak usnadnit jejich trápení, nemoci a úzkosti a vyléčit je z jejich nepokoje, pak se to daří právě tím, že s nimi neseme jejich prohry, slabosti, hříchy, strach a zklamání. A když máme něco, co jim schází, rádi se o to rozdělíme. Vždyť i my jsme to dostali a možná právě pro ně 

Jako třetí zdroj pokoje nacházím v Písmu výzvu, abychom neopláceli zlým za zlé., ale vždycky a vůči všem usilovali o dobré. Když přijde na lámání chleba, každý z nás má sklon na zlo reagovat recipročním způsobem. Jak ty mně – tak já tobě. Už v mateřské školce musíme dát všem jasně najevo, že se nenecháme věčně okopávat. Ale my to pak dáváme najevo pořad a všem.

Přitom je možné se od toho osvobodit. Když totiž zlo oplácíme zlem, pouze ho rozmnožujeme. Žádný klid a porozumění nám to nepřinese. Proto říká apoštol Pavel: Pomstu a spravedlnost svěřte Pánu Bohu (Ř 12,19). On se v tom vyzná a každého si srovná, kdežto vy byste mohli ublížit nevinnému. Proto se raději věnujte dobru. Dobra je na světě málo a každý ochotná ruka a laskavé slovo se hodí. Když člověk ví, že se o něj postaral Kristus, nemusí už se tolik starat sám o sebe ale věnovat se druhým.

A jaká nám z toho plyne odměna? Ježíš říká: Tvůrcové pokoje budou nazváni syny Božími. Je to ta největší odměna, v jakou může člověk doufat. Byt Božími syny totiž znamená stát se anděly a být nesmrtelní. My jsme však pouze hříšní lidé a přece nás občas budou mít za anděly a co uděláme dobrého, to se promítne do Božího království.

Pokoj založený na Kristu se totiž šíří skrze nás. Nejsou to nebeští andělé, ale věřící lidé, kteří dostávají dar Duch svatého a poslání – šířit Boží pokoj, který není založený pouze na kompromisech, a nediktují ho vítězové. Kristův mír vytváří nové vztahy. Z nepřátel činí bratry. Z viníků a obětí přátele. Z konkurentů spolupracovníky. To, co je mezi lidmi možné až po smrti, kdy vedle sebe v hrobě leží vítězové i poražení, je v Kristu možné ještě za života. Vždycky tu někde bude Kain a Abel, Jákob a Ezau, Ráchel a Lia, kteří si půjdou po krku. Ale Kristus nás všechny přijal, svou obětí smířil a každého něčím obdaroval. Kristův mír léčí a uzdravuje, jako když matka smíří své pohádané děti v jedné náruči. Kristův mír je pozvánka do nebe, kterou dostáváme už dnes. 

Ježíši Kriste, ty jsi zemřel za každého z nás. Dej, abychom se na tomto základě dovedli potkávat nejen u stolu Páně, ale také u nás doma, v práci, ve společnosti, v Evropě, ve světě a udrželi ten mír pevně ve svém srdci.