Kázání

Znalci tvrdí, že v těchto větách apoštol použil už hotové výrazy, kterými se tehdy popisovala proměna, při níž se z pohana stal křesťan.
1. Obrat od model k živému Bohu,
2. očekávání Kristova druhého příchodu,
3. víra ve vzkříšení z mrtvých a
4. vysvobození od Božího hněvu.
To byly pro Pavla a prvotní církev základní kameny křesťanské víry. Ale je tomu tak i dnes? Lidé už přece nejsou pohané a nectí modly. Ani očekávání Kristova druhého příchodu není zrovna v kurzu, alespoň v naší církvi. A mluvit o Božím hněvu je také neobvyklé. Raději mluvíme o Boží lásce a milosti. Přesto stojí za to vzít tyto původní důrazy vážně a pokusit se je zasadit do dnešního světa.

Lidé vypravují, jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. Co je to vlastně modla? Ve starověku to byla socha nebo obraz nějakého božstva. Nešlo však primárně o umělecké dílo, ale o to, aby bylo božstvo díky svému obrazu stále přítomné a k dispozici. Modla měla výhodu v tom, že byla vždy pro ruce, ale nevýhodu v tom, že ji člověk musel probudit a přimět k činu. Sochy bohů byly sice vrcholem lidské dovednosti, byly však hluché a slepé. Člověk je musel svými slovy a obřady přimět k činu, protože si ji sám vytvořil – ať už z kamene nebo ve svém srdci.

V tomto smyslu se i dnes může stát modlou všechno, od čeho my lidé očekáváme naplnění a uspokojení svého štěstí a potřeb. Modlou se nám může stát blízký člověk, práce, ideologie, kariéra, způsob stravování, sport, věda, peníze nebo vlastní dítě. Ve skutečnosti jsou to Boží dary, za které máme být vděční. Ale když od nich čekáme víc, než nám mohou dát, stávají se z nich modly. A modla vždycky vyžaduje naši aktivitu a tím je svůdná, neboť člověk nejvíc věří tomu, co si sám udělá a zařídí. A čím víc o takovou modlu pečujeme, tím víc ji věříme, už proto, že jsme jí věnovali tolik energie a času.

Právě proto je tak těžké, přiznat si, že nám modla nepomůže. Dokážeme to snad jedině tehdy, když nám někdo nabídne něco lepšího. A to se v případě, o kterém mluví apoštol, stalo. Lidé v Tesalonice se dokázali vzdát svých dosavadních božstev díky tomu, že poznali Boha živého a pravého. V čem však spočívá živost a pravost našeho Boha?

V tom, že nám pomáhá sám od sebe a ne proto, že jsme si ho dokázali přivolat a zapůsobit na něj. Křesťanský Bůh je jedinečný v tom, že ho není třeba probouzet, přemlouvat a snažit se mu zalíbit, ale že on sám je aktivní a jedná v náš prospěch.

Apoštol přišel do Tesaloniky a místo, aby lidi učil, jaké mají bohům přinášet oběti a jaké jim mají postavit chrámy, oznámil jim, že byli zachráněni, aniž se o to jakkoli přičinili. Kdesi daleko v Jeruzalémě za ně obětoval svůj život člověk jménem Ježíš, kterého Bůh poslal na svět, aby nás vysvobodil z moci hříchu a smrti. Bylo to poprvé, kdy se setkali s Bohem živým, který lidem pomáhá sám od sebe.

Slyšet o živém Bohu je proto důležité i dnes. Je osvobozující vědět, že je tu někdo, kdo jedná v náš prospěch, jenom proto, že mu na nás záleží. Živý Bůh je Bůh milující, odpouštějící a jednající. Modla spí, ale živý Bůh bdí. Modla nepomůže, ale živý Bůh se nás zastane. Modla nás neslyší, ale živý Bůh ví, co potřebujeme, ještě dřív než to vyslovíme.

I když se dnešní lidé často tváří jako nevěřící, ve skutečnosti i oni spoléhají na to, co si sami vytvořili a vysnili. Ve svém srdci mají modly, kterým věří, aby mohli doufat v lepší budoucnost, i když pak žijí ve stále nejistotě, zda pro své modly udělali dost

Ale my jsme se těchto berliček s bázní a třesením vzdali a věříme, že strůjcem našeho štěstí nejsme my sami ani ti, k nimž se upínáme, ale živý Bůh, který si nás zamiloval a poslal nám na pomoc Ježíše Krista. Živý Bůh však jedná, tak jak on sám chce a proto k naší víře patří také trpělivost a pokora, která dovede čekat a nic si nevynucuje.

Našemu Bohu není možné ani potřebné nijak nadbíhat. On sám je garant a tvůrce všeho dobrého kolem nás. Není třeba ho budit ani přemlouvat. Není třeba mu přinášet oběti a stavět chrámy. Stačí se spolehnout, že nám zůstává věrný. Kdo uvěřil v Boha, který je živý a milující, ten se nemusí trápit, zda je Pánu Bohu dost dobrý a vyhovující, ale může se spolehnout na to, co pro něj Bůh učinil v Ježíši Kristu z vlastní vůle a sám od sebe. Taková víra člověka osvobozuje, kdežto modly nás ovládají. Buďme rádi, když se jich díky evangeliu zbavíme a nenechme se jimi znovu ovládnout. 

Druhá změna, kterou procházel člověk, který se stal křesťanem, bylo brzké očekávání Kristova druhého příchodu. To je ovšem kontroverzní téma, které dokáže církev rozdělit. Upřímně řečeno, právě v blízkém očekávání příchodu Páně se prvotní církev zmýlila a musela své učení později korigovat. Uvědomila si totiž, proč Bůh s koncem světa nespěchá. Vždyť čím později Kristus přijde, tím víc lidí může být zachráněno. Apoštol Pavel však počítá, že Kristus přijde podruhé ještě za jeho života. Má však smysl tento článek víry držet ještě dnes? Nestanou se z nás blouznivci a fanatici?

            Zde je třeba říci, že církev očekávala brzký Kristův příchod už mnohokrát, a i když k němu nedošlo, vedlo to u mnoha lidí k duchovnímu probuzení a akceleraci života víry. Když se blížil rok tisíc po Kristu, mělo se za to, že brzy nastane Kristovo tisícileté království. V křesťanské Evropě to vedlo k velkému rozmachu kultury, zbožnosti a touze po míru. Očekávání se sice nenaplnilo, ale dobré ovoce to přineslo. Podobně na tom byla česká reformace. Radikální husitští kazatelé vodili lidi na hory, protože očekávali, že se jim tam už brzy zjeví Kristus. Vzkříšený Ježíš měl přijít do Čech v roce 1421. Prakticky každá reformace byla nějak prostoupena myšlenkou blízkého příchodu Kristova. Často totiž teprve ukrácenost času přiměje člověka, aby uskutečnil, co stále jen odkládal a sliboval. Kristův druhý příchod dává naší víře pohyb, zaujetí, horlivost, nadšení a touhu po změně,

            Ale k tomu, aby člověk vzal Boží slovo vážně a vykročil na novou cestu, není třeba vypočítávat další datum Kristova příchodu. Úplně stačí, když si uvědomíme, že my sami už nemáme mnoho času a je třeba jednat. Pokud si myslíme, že jsme pány svého času a důležité věci stále jen odkládáme, jednou na to doplatíme. Náš čas je vzácný. Každý den je neopakovatelný. A co jsme zanedbali, vzdali a nechali plavat, už se nevrátí. Apoštol Pavel pospíchal, aby mohl svědčit o Kristu i ve Španělsku, protože měl obavy, aby ho Kristus se svým druhým příchodem nepředběhl. Byla to pro něj důležitá motivace, protože mu na těch lidech záleželo a chtěl je zachránit.

Podobně motivování byli misionáři, kteří v 19 století odcházeli do odlehlých koutů naší zeměkoule, protože byli přesvědčeni, že až se evangelium dostane do poslední africké nebo jihoamerické vesnice, nastane království Boží a chtěli tomu svým dílem přispět.

Tato naléhavost nám dnes často chybí. Kristův příchod se však každým dnem blíží. Ale ať už přijde zítra nebo za tisíc let, stále platí, že čím dříve naši bližní poznají evangelium, tím déle budou moci žít z jeho dobrodiní.

Třetím důrazem evangelia je víra ve všeobecné vzkříšení. I když si neumíme představit, jak a kdy k němu dojde, je to stále základní pilíř naší víry. Jestliže byl vzkříšen Ježíš, který se kvůli nám stal člověkem, pak i my jednou žít v Boží blízkosti.

Antika také věřila v jakési pokračování života po smrti, ale byla jen vybraná, těla zbavená a očištěná část lidské bytosti. Na vysvobození měla naději pouze naše duše, ale nikdy ne člověk ve své tělesné slabosti a smrtelnosti. Pouze křesťané uvěřili, že celý lidský život má naději na spásu. Nejen nějaká naše část, ale všechno, co jsme tu prožili a milovali, čemu jsme věřili a na čem jsme pracovali, nezanikne a poneseme si to sebou do věčnosti. Tato víra postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti a jejímu životu již tady a teď. Vždyť se jednou všichni potkáme v Božím království. Bohatí s chudými, zdraví s nemocnými, narození s nenarozenými, černí s bílými, znepřátelené národy i sousedé, kteří spolu nemluvili.

Život každého člověka se stal díky víře ve vzkříšení doslova posvátný, protože měl zaslíbení věčnosti. Nejen naše duše, ale i naše tělo, to znamená i naše lidská slabost, nedokonalost, naše mezilidské vztahy, naše touhy a naděje, to všechno je hodno úcty a budoucnosti. Víra ve vzkříšení těla postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti. Nemocní, umírající a postižení byli léčeni a dostávalo se jim péče a důstojnosti. Víra vzkříšení všeho těla dostala svůj výraz v boji za rušení otroctví, důrazu na lidská práva, práva žen, menšin a rovného volebního práva. To nebyla jen politika, ale také a především důsledek křesťanské víry ve vzkříšení těla. Ten odkaz je stále živý, důležitý a neodmyslitelně patří k naší kultuře a civilizaci. Ráj není za odměnu ani pouze pro vyvolené. Kristus zemřel za všechny. A proto nesmíme nikoho ztratit, odepsat, odmítnout, ponížit, zavrhnout nebo zabít.

Poslední důraz, který apoštol zmiňuje, se týká Božího hněvu. Jak tomu máme rozumět? Bůh přece není člověk, aby podléhal emocím. Výraz Boží hněv slouží apoštolovi jako signál, že se Pánu Bohu něco nelíbí a dává to lidem viditelně najevo. Pavel viděl v různých událostech své doby znamení Boží hněvu, který by nás měl přimět, abychom změnili svůj život.

I my věříme, že Pán Bůh do našeho světa zasahuje a dává nám signály, co se mu libí, a co ne. Věříme, že zlo, může načas vítězit, ale nakonec bude poraženo nebo zničí samo sebe. Věříme, že Bůh nás může vysvobodit z nesnází, které jsme si na sebe přivodili. To že Bůh podporuje dobro a brání zlu již nyní v tomto čase, je víra, která nám dává naději, když musíme čelit nepřátelství, marnosti, zlobě, nenávisti a sobectví. Boží hněv je odvrácená strana Boží lásky. Jestliže věříme, že Bůh je živý a jednající, znamená to, že nejen podporuje dobré, ale že současně zlým věcem bráni, zlé lidi zadržuje a nechává je v zajetí jejich zpupnosti a zloby, aby sami vyautovali a znemožnili.

Boží hněv však není Boží soud. Boží hněv nás má probudit a vzpamatovat, abychom si uvědomili, na jaké straně stojíme, čemu sloužíme, za koho bojujeme a kam směřujeme. Boží hněv je poslední varování, díky němuž si smíme uvědomit, kudy cesta nevede.

Pane, děkujeme Ti, že nám pomáháš zorientovat se v tomto složitém světě. Ukaž nám, prosíme, co má tvé požehnání a čeho se máme vystříhat. Pomoz nám stát na straně dobra a vzepřít se zlému. Amen.