Boží smlouva s Abramem
1Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ 2Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ 3Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ 4Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ 5Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ 6Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. 7A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ 8Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ 9I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ 10Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. 11Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. 12Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. 13Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. 14Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. 15Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří.16Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ 17Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. 18V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, 19zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, 20Chetejců, Perizejců a Refájců, 21Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“
Z první biblické války odchází Abram se vztyčenou hlavou. Má důvod se radovat. Je vítězem nad mnoha králi, štěstí mu to však nepřineslo, to podstatné vyřešeno není. Nemá dítě, nemá potomka, kterému by předal svůj život, své vědomosti, zkušenosti, své pachtění, to, čeho dosáhl. Není mu dopřáno vidět plod svého života, cítit se jako platný člen společnosti. Je tma a Abram nemůže kvůli palčivým otázkám spát. Kam se poděla ta nová chuť a radost, kterou mi Bůh před časem vlil do mého opotřebovaného těla? Proč se musím každý den dívat na prázdné židle kolem našeho stolu? Proč? Svůj život vnímá mnohem silněji jako prohraný než jako požehnaný.
Příběh, který se jen v drobných obměnách podobá našim vlastním příběhům. Kolik takových probdělých nocí už bylo. Obav, které okradly o klid, vzaly pevnou půdu pod nohama. Pochybností, které sevřely tak silně, že se nadalo nadechnout. Pocitů prohry a zklamání, že život není takový, o jakém jsme snili, takový, jaký bychom chtěli.
Vykročení na cestu víry, pevné opření se o Pána Boha a o to, že budoucnost má pevně pod kontrolou, není ušetřeno od podobných temných zkušeností, od pochyb, rozzlobenosti a nedůvěry. A Bůh je bere vážně. Nepohoršuje se nad nimi. Nepohoršuje se kvůli nim nad námi.
Nic se neboj, ukliňuje Abrama. Neboj se, že by cesta s Pánem Bohem mohla ztroskotat. Že by boží blízkost nebyla zdrojem radosti, že by Bůh nenaplnil tvůj život dobrými věcmi. Neboj se toho, co přijde, já jsem tvůj štít. Jsem ten, kdo tě bude chránit, aby tě strach neporazil na kolena, aby tě tvé prohry nepřipravily o chuť žít. Neboj se, že bych nebyl, když se budeš motat, kdo ví kde, když přijdou tvé nejtěžší chvíle.
Já jsem taky tvá přehojná odměna. To podstatné si v životě nevybojuješ. A bylo by dost bláhové spoléhat se jen na svůj výkon, na své schopnosti, na to, že si všechno jde zařídit z vlastních sil a vlastních zdrojů. Že si člověk může pomoci sám.
Jenže, co mi vlastně chceš dát, Pane Bože, ptá se Abram? Jak mám poznat, že to se mnou myslíš vážně? Podle čeho poznám, že mě máš opravdu rád, že mi stojíš v zádech, že mám pro tebe cenu?
A tak Bůh bere Abrama a táhne ho z tmavého těsného stanu pod rozzářenou hvězdnou oblohu, na světlo. Už jednou ho vyvedl z Kaldejského Uru, aby ho rozpohyboval vstříc zaslíbené zemi. A teď ho znovu vyvádí z tísně. Jednou svůj lid vyvede z otroctví Egypta a nakonec z temnoty smrti.
Sami si vždycky neporadíme. Tma je někdy příliš temná, příliš svírající. Pak je potřeba někoho, kdo bude bojovat za nás, někoho, komu bude stát za to chytit za ruku a pořádně táhnout, a ukázat, že naše situace není jen černočerná a beznadějná.
Celkem třikrát pomocí různých obrazů dává Hospodin v průběhu času Abramovi znamení, že co jednou řekl, to platí. Opravdu jsou tu jeho závazné sliby, dar potomstva, nadějné pokračování konkrétního lidského příběhu. A těch potomků bude jako prachu země, jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu. Bůh není žádný troškař. Jeho požehnání je veliké, bezpočetné, bez jakýchkoli omezení. Nepočítá, kolik dá, ale dává vrchovatě. Zkoušejme proto nepočítat to, co jsme dostali, ale vděčně přijímejme různá obdarování jako znamení jeho požehnání.
A znovu se setmělo. Tu úlevu, kterou Abram prožil pod hvězdnou oblohou, si nedokázal udržet. Jako kdyby se snad víra dala zakonzervovat, uchránit před plísní pochybností na věky věků. Jak poznám, že dostanu zemi, kde nebudu cizincem, kde se já a moje rodina budeme cítit doma? Ještě jedno znamení potřebuje tentokrát Abram, aby věřil. Kolik podobných znamení potřebujeme my? Že věřit není hloupost, že víra není jen pro slabochy, že naše modlitby nejsou mluvením do větru.
Klást proti sobě půlky mrtvých zvířat, to byl prastarý způsob uzavírání smluv v Orientu. Když se dva lidé chtěli na něčem dohodnout, vzali jedno nebo víc zvířat, rozpůlili je a půlky položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uličkou mezi mrtvými zkrvavenými kusy a vzájemně si přísahali: Tak jako k sobě patří tyhle kusy, patříme k sobě i my. Byla to smlouva až do sebezničení, až do krajnosti. Oba ručili svým životem. Víc už to prostě nejde. A tak Abram půlí zvířata, jedno za druhým. Krávu, kozu, berana. A čeká, až jeho partner dorazí. Jenže on pořád nikde. Zvláštní. Pán Bůh se nedá donutit. Smlouva se uzavírá mezi dvěma rovnocennými partnery. Jenže v tomhle případě je tomu jinak. Ten, kdo se tu zavazuje, je Bůh. Jako dýmající pec, jako ohnivá pochodeň prochází mezi rozpůlenými kusy a stvrzuje svůj slib. Ve chvíli, kdy nejsem ničeho schopna, kdy jsem totálně nepřipravena, kdy omdlívám ze svých krizí, Bůh jedná. Připravuje pro každého z nás boží budoucnost, boží království. A myslí to smrtelně vážně. Ježíšova krev, jeho smrt na kříži je toho znamením, je znamením jeho smlouvy s námi. Od nás chce jen, abychom se o něho opřeli plnou vahou. Ale ani na naší věrnosti jeho zaslíbení nezáleží.